bratr_jezek

Tak naplnění očekávání zfilmované legendy u mne uvízlo někde na půl cesty. Grafika se mi líbila, vtipné scény ze začátku mi rozehřály srdíčko. Jenže pak přišlo také zklamání. Za prvé se scénář rozšiřuje o zbytečné motivy (celá ta krádež zlatých cihel), já bych radši nechal víc potrápit Rudolfa naší dobou (z mnoha vynálezů dnešní doby by se dalo vytěžit víc legrace) nebo víc potrápit Fifinku s Piňďou v rudolfínské době. Za druhé bych se vykašlal na tak okatě servírovanou reklamu (pošta, televize, lízátka, pribináček). Děti to nepochopí a rodiče mají reklamy plné zuby z televize.

Velkofilm jako Tv produkce? To nemohlo dopadnout dobře. Průměrný pokus zastínit Kirka Douglase jiným Spartakem. Bohužel nepříliš známý herec vypadá spíš jako Ken, který právě utekl od Barbie, než jako legendární gladiátor. Film nepřináší moc nového, má dobře natočené bojové scény (bez moderního trendu, aby působily "cool"), herečka hrající Varinii je dost hezká na to, abyste věřili, že kvůli ní budou bláznit i mocní Římani (pokud však čekate modernější či odvážnější přístup v erotice, budete zklamáni). Zbytek filmu často opakuje a beze studu kopíruje mnohé scény ze staré klasiky z již zmiňovaným Kirkem nebo nechá Spartaka a jeho lidi filozofovat nad smyslem boje či římské "zhýralé" senátory pletichařit mezi sebou. Jedna hvězdička za Varinii a druhá za bitvy, víc si to nezaslouží.

Bál jsem se, že film bude zklamáním jako na podobné téma Kožené slunce, kde se též řešily trampoty fotbalu nižších soutěžích a důležitou roli si tam střihnul Ondra Vetchý. Byl jem příjemně překvapen. Vše totiž zvedá z prachu úžasná postava trenéra Josefa Hnátka v hereckém koncertu Mirka Krobota. Ostatní postavy se již mihly v seriálu a mají své kouzlo i humor. Vše se doplňuje, vše klape. K maximu hvězd však přece jen něco chybí. Nejspíš to bude až neuvěřitelná "zabejčenost" Pepy Hnátka, kterou si sice u hráčů drží určitý respekt, ale jiným (např. manželce) svým chováním spíš ubližuje.

Vtipný nápad o letadlu trpící závratěmi a snícím o velkých závodech při práškování pole ve Vrtulákově by byl velmi povedený, kdyby se něco podobného již neobjevilo v Autech. Přesto je Prášek Skočdopole (vtipný překlad) sympatický a děti (hlavně ty menší) si ho zamilují. V jeho kariéře mu pomáhají nejen kamarádi z rodné vesnice, ale i pár kolegů ze závodu, které si získal svou srdečností. Děj bohužel opět kopíruje Auta - postaví Práškovi zlého soupeře schopného i podrazů, vyšle ho na cestu kolem světa, objeví se tu samozřejmě i osudová láska. Dokonce i mnohá poučení již bylo řečeno v Autech - např. že přátelství je víc než závod. Díky několika podařeným vtípkům a skvělé animaci příběh (i když vykradený z jiného animáku) neurazí a film se snadnou udrží u klasického průměru.

Seriál s hereckou elitou, který nemá prostě chybu. Laskavý humor ukazující poklid české vesnice tak, že po odvysílání prudce stoupl zájem o chalupaření. Herecký koncert pro Sováka, Kemra, Bohdalovou, Menšíka, Větrovce a mnohé další.

Na televizní zpracování lepší průměr (kdy první díl by možná dostal i o hvězdu více, ale druhý už neudrží takové napětí). Neduhem jsou levnější triky a pár nepříliš zdatných herců. Plusem je hlavně v první části solidně našlápnutá atmosféra, možnost díky stopáži prokreslit postavy a Donlad Sutherland.

Trochu pozapomenutá pohádka, možná právem, protože opravdu nepatří mezi typické pohádky, které jsme v té době točili. Podobně jako se svět Malíčka, který uteče do světa před zlou macechou, protne se světem princezny, které hrozí svatba s vládcem pekel, tak se protnula jednoduchost mnohých českých pohádek (pocitvý a hodný vyráží do světa, kde se připlete k situacím, kde dokáže své hrdinství a je po zásluze odměněn) s pojetím tehdejších sovětských pohádek (hodně barevný a často trochu nepřehledný zástup vedlejších postav kritizujících různé nešvary). Vzniká trochu slepenec, kdy Malíček dostává dokonce tři kouzelné předměty (od bohyní Větru a lesa, a pak samozřejmě od pohádkového dědečka), musí čelit větší míře záporných postav (lidožravý obr, chamtivý hostinský, čert, ježibaba, dokonce samotná princezna, která mu není ani trochu vděčná a chce ho zabít!). Zajímavé zpestření pohádky o písničky je fajn, některé však působí trochu divně a křečovitě, podobně je to ve chvíli, kdy mají postavy tančit (u takového čerta je to pomalu baletní vystoupení). V pohádkách mi navíc vadí, když mnoho zla není potrestáno, lakomý král, pyšná princezna, dokonce ani drsná macecha - ta je dokonce odměněna prací na královském dvoře!

Jak může bohatý bratr vůbec dopustit, aby jeho bratr žil v chudobě a místo povalování v šlechtickém hávu se lopotil v hospodě? A jakto, že to tomu chudému vůbec nevadí? Těchto odpovědí se v pohádkové komedii nedočkáte. Dočkáme se tu opakovaného výkonu Bohdalové na úspěšnější Nesmrtelnou tetu, dvou opravdu odlišných bratrů s příjemně uvěřitelným výkonem jejich hereckých představitelů. Vtipné narážky na to, jak si chudý každý den šlape po štěstí, zajímavé vedlejší postavy (Postránecký, Hrušínský), které pronášejí dobré hlášky (asi nejlepší je vysvětlení, proč sešlo s plánované svatby dcery s hrabětem kdesi v Karpatech), to vše potěší. Zamrzí, že Bohdalová má málo prostoru, Hrušínský trochu svého hraběte přehrává a další postavy (včetně obou partnerek rozdílných bratrů) jsou bohužel dost "odfláknuté". Díky všemu v součtu se dočkáme bohužel jen další průměrné pohádky.

Film se dá v podstatě rozdělit na dvě části. V té první poznáváme Di Capria jako válečného veterána plného válečných traumat (např. osvobození Dachau), který jako vyšetřovatel přijíždí na izolovaný ostrov s léčebnou kriminálních pacientů vyšetřit záhadný útěk jedné z pacientek. Důvodů, proč to vůbec dělá by se našlo dost, např. by rád viděl jednoho žháře, který v léčebně má být a díky nemuž uhořela při požáru jeho žena, dále si myslí, že se v léčebně dělají pokusy na lidech. Atmosféra spolu s počasím houstne, všichni se tu chovají zvláštně, i když se uprchlá pacientka zase objeví (stejně záhadně jako zmizela), Di Caprio zůstává, protože svého "žháře" nenašel, navíc se tu vynořuje záhada o pacientu číslo 67, o kterém nikdo nechce mluvit a všichni se tváří, že v léčebně je pacientů jen 66. Tato perfektní, mrazivá, místy až strašidelná detektivka je bohužel v druhé části vytěsněna potřebou divákovi vysvětlit to, co už stejně tuší, a to, že s Di Capriovou totožností se to má trochu jinak. Tím vězněm 67 je totiž on sám, bývalý vyšetřovatel, který jako samozvaný soudce zabil (pardon, osvobodil) svou ženu za to, že utopila jejich tři děti. Napětí se v této části vytrácí, vše skvělé vyznívá díky vysvětlení jako halucinace hlavního hrdiny, konec, kdy se Leo zase chová jako své alter ego z první části pak uvrhne člověka nejen k závěrečným titulkům, ale i do zmatku, co to sledoval za "kafkárnu" a která ta část filmu byla vlastně pravda.

Osobně dávám přednost různým fikcím, plným magie, fantazie a pohádkovosti. Tak se asi opravdu rodí legendy. Vyprávět jednu z nich reálněji dokážu zkousnout, pojetí však nikoliv. Pohodlně se usaďte, příběh začíná. Žil byl jednou jeden Robert Locksley. O něm vše známe. Film nám rychle vysvětlí, že vše víme špatně (brzo ho totiž zabijou v jedné léčce). Tak zkusme jiný příběh. Byl jednou jeden král Richard a ten svými výboji dovedl Anglii na mizinu a jeho zákeřný bratr Jan mu chtěl ukrást trůn. O nich vše známe. Film nám zase vysvětlí, že o toho taky víme spoustu špatně (Richarda brzo zabijou v jedné bitvě a Jan je bez řečí korunován, pak teprve začne škodit svou arogancí). Zkusme to do třetice. V nottinghamských lesích žili zbojníci a zle jim zatápěl místní šerif. O nich vše víme. Film nám vysvětlí, že vše víme zase špatně (zbojníci jsou v podstatě jen děti a sirotci, co z nudy či hladu občas ukradnou zrní a šerif se ve filmu mihne jen párkrát a je snadno zapomenutelný). Tak naposled. Žila byla jedna křehká lady Marion, významná šlechtična o jejíž věno a panenské tělo byl zájem, hlavně u mocného Gisborna. Vše o nich známe. Film už nepřekvapí, vše známe zase špatně (Marion je manželka Roberta Locksleyho a nouze jí donutila se chovat spíš jako děvečka od krav, nějakým záhadným způsobem se však stihla naučit nosit brnění, střílet z luku a šermovat těžkám obouručním mečem, možná proto, že Gisborn o ní vůbec neví a má úplně jiné plány). Tak o kom to chtějí vlastně točit? Hraje ho Russell Crowe. Tím pádem bude čestný, neúplatný, hrdý, s odvážnými myšlenkami o svobodě (jako podněcovač vzniku listiny, kterou dějepis označí jako listinu práv a svobod, je opravdu víc než úsměvný). Jmenuje se Robin, ale aby informoval o smrti krále (kterého moc nemusí) a předal meč otci umírajícího rytíře (již zmiňovaný Locksley), vezme na sebe Locksleyho identitu. Z jeho kamarádu dezertétů se vyklube zárodek budoucí "bandy" (víc než přitažené za vlasy, stejně tak jako postava otce Tucka - kdyby nebyl farářem, byl by opilcem a choval včely na medovinu). Přestože se Robin vydává za Locksleyho, při nejbližší příležitosti se práskne otci Locksleymu. Kupodivu on mu učiní znovu nabídku, aby se za jeho syna vydával, dokud neumře (paradoxně se pak párkrát rozkecá, že to není Robert ale Robin - nejvíc do očí to bije, když mu vojáci provolávají slávu jeho pravým jménem, místo toho ,aby ho měli za Locksleyho, za kterého se snaží vydávat). Hlavnímu klaďasovi je potřeba postavit záporného protivníka. Princ Jan je sice sketa, ale herecky je to příšerně přehrátý part (vyhlášení Robina za zbojníka z osobní nevraživosti neuvěří ani malé dítě) a nemá dost charisma (chvílemi mi připomínal modela z nějakého levného erotického filmu). To Gisborn je z jiného těsta, klidně své krajany prodá Francouzům (když mu z toho něco kápne) a jeho herecký výkon spolu s pár bitevními scénami a efektivním finále včetně likvidace záporáka je asi to jediné, co stojí sledovat. Crowe se může dotýkat země, chodit travou a snít o minulosti mrtvých příbuzných, ale druhý Gladiátor z toho prostě nebude.