Marchellonzo

Babylon, to je hýření, oslava života a filmu. Krev, pot i slzy. Babylon, příběh o tom, jak želvy dohánějí zajíce. Tři kruhy pekla a úžasný sen v jednom. Jsou to splněné sny a čas, který každého dožene. Film o době dávno minulé, o nenávratném kouzlu zachyceném v krátkém úseku historie a zfouknutém nezastavitelným pokrokem. Vyrafinovaný scénář jež natočením zkrystalizoval do filmového zážitku, který se nedá lehko zpracovat, ale který se zároveň dostane pod kůži. Lidé opouštějící sál v tanečním tempu. Smích a euforie. Bravo Damiene.

Do kina jsem na Fabelmanovi šel s minimem informací a s pozitivním očekáváním kvalitní Spielbergovské filmařiny. Můžu s klidem říct, že v tom mě film nezklamal a kvalitní filmařinu zde divák vskutku dostane přímo na stříbrném podnose. Dobová atmoška, hudba, kostýmy, rekvizity a technicky vymazlené začátky s kamerou, to vše je na svém místě a funguje skvěle. To čím si mě ale Fabelmans nezískali je pojetí příběhu, který je prokládaný notnou dávkou vaty a klišé, skrz které se snaží tlačit na emoce a přes jehož plýtkost se prostě přehoupnout jen tak nedokážu. Nepřirozeně působí i rodinné retro záběry s nenápaditou improvizací herců a vyumělkovaným nastavovaným sentimentem. I přes všechnu častou předvídatelnost nejbližšího děje však film až na vyjímky nenudí a občas i pobaví. Paul Dano a Seth Rogen zde hrají svůj osobnostní standard a neurazí, ale ani nenadchnou. Michelle Williams, jejíž postava je nejvíc komplexní, je ovšem bravurní a její výkon vyčnívá. Celkově jsou Fabelmanovi koukatelným filmem, avšak z pohledu dramatu, ne příliš obsahově originálním nebo nápaditým.

Myslím, že můžu s klidem říct že Le Mans ‘66 je velmi solidní film po všech možných stránkách. Podobně jako u Rivalů se chcete po zkouknutí filmu zeptat strýčka googla a zjistit všechny podrobnosti o postavách, kterých se Damon a Bale tak skvěle zhostili. Film nenudí ani minutu jeho stopáže a dokáže plně vtáhnout do děje, ať už se zrovna řeší mezilidské vztahy nebo když zrovna kola sviští po okruhu v nesmírně napínavých závodech. Le Mans ‘66 je prostě precizní filmařina a lahůdka pro všechny kdo ji dokáží ocenit.

Není nic lepšího než když se filmy snaží být na půl art a na půl mainstream, hlavně když se jim to opravdu povede. Blade Runner 2049 je právě tento případ. Vizuálně a zvukově naprosto podmanivý film, kdy ve vás některé scény budou rezonovat ještě dlouho. Kladu důraz na slovo "rezonace" protože je to synonymum pro tento film. Průšvih je v tom, že výklad příběhu stojí za dvě věci. Na jedno shlédnutí prakticky nemáte šanci pochytit 100% všeho, zvlášť pokud jste neviděli předchozí film. Něco chápat budete ale většinu ne. Všechno zbývající je ale bezchybné od efektů, budování scén až po cyberpunk styl a to vše okolo. Zažítkový film a vizuální delikatesa.

Wind River je hodně solidní film. Vyniká ve všem o co se pokouší a výsledek je opravdu supr. Atmosféra hraje prim a velkou část filmu je věnována právě jejímu budování. Z části tak tvůrci hrají efektivně o čas, protože celkový příběh se dá shrnout asi do tří vět a abych řekl pravdu, čekal jsem od děje trošku víc. To ovšem neměnění nic na tom, že Wind River je krimi / drámo které nikoho nenechá chladným a určitě stojí za vidění.

Přiznávám, že na film jsem se opravdu těšil. Trailer byl skvělý a naznačoval zatím nejlepšího Malicka od dob Stromu života. Po trochu temnějším Rytíři pohárů to vypadalo na veselou jízdu plnou koncertů, romantiky a dovádění Goslinga s Fassym od začátku do konce. Idylka však netrvá dlouho. Film se dokonce někde kolem půlky dostane do hodně temného bodu, ze kterého zase pomalu stoupá vzhůru. Song to song je totiž o postavách, avšak ne v klasickém slova smyslu. Snaží se ukázat ten propastný rozdíl v prioritách a povahách hlavních protagonistů a jaké mají jejich rozhodnutí konečný dopad v jejich životech. Vše je vyprávěno klasicky Malickově. Skrze obraz, hudbu (perfektní soundtrack) a herce. Ryana a Michaela jsem vždy toužil vidět hrát spolu a zde jen opět dokázali, že jsou světová špička a navzájem si rozumí. Tihle dva by byli zajímaví i kdyby jen tak seděli a četli noviny na lavičce v parku. Kloubouček pánové. Dále nesmím opomenout kvalitu a střih obrazu, každá scéna je totiž pastvou pro oči. Celkový dojem z filmu je velmi zvláštní. Zanechá ve vás dojem, že si žije sám pro sebe. Jakoby nevěděl, že tam někde ve světě jsou miliony dalších filmů toužících a volajících po shlédnutí. Song to song působí dojmem, že je mu jedno jestli ho někdo zhlédne nebo jestli se někomu bude líbit. Je svůj ve svém vlastním světě a užívá si to.

Musím se přiznat, že než jsem film viděl, přistupoval jsem k němu s lehkým skepticismem. Přepálená nálož lvích ocenění zaváněla marketingovým trikem a vše bylo tak trochu moc vyhypované na poslední chvíli. Po asi měsíci jsem ale měl příležitost na film do kina jít a ukázalo se, že ten hype byl oprávněný. Masaryk nejenže oplývá precizností po herecké, scenáristické i technické stránce, ale trefuje se svým podáním přímo do černého. To, že se asi půlka filmu odehrává v blázinci je na životopisný film neobvyklé, avšak dodává to filmu komornost. Mnoho opulentních životopisných filmů se přitom svou kvalitou s Masarykem nemohou rovnat. Filmu se také povedlo přiblížit nám okolnosti Mnichovské dohody a emoční náboj v těchto chvílích byl velmi znatelný jak na plátně tak i v kinosále. Co se týče hereckých výkonů, tak Roden odvedl opravdu skvělou práci. Jeho Masaryk je velmi uvěřitelnou postavou a je vidět, že se na roli připravoval velice poctivě. Za zmínku určitě stojí i Kaiserův Beneš, řekl bych jeden z nejlepších výkonů od Oldy. Jinak je film natočen velmi pěkně, s citem a přizpůsobováním pro klidné i rušnější scény. Co bych vypíchl tak možná jen některé zdlouhavější dialogy, mezipasáže a některé scénky kdy film nebyl moc zajímavý, ale nic to na celku nemění. Masaryk je totiž český film světových rozměrů.

Myslím, že s určitostí mohu říct, že Macbeth je velmi temný film. Zvláště v první hodince atmosféricky exceluje na všech frontách a skvělý herecký ansábl tomu všemu dodává správný punc. Macbethovo váhání jestli zabít nebo nezabít krále a následný čin je zde zprostředkován velmi emotivně, kdy přesně pochopíte jak se asi Macbeth musel cítit. Po následné korunovaci už vše trochu zabíhá do nudnějších vod, ale nic co by se nedalo zvládnout. A když už nic můžete se pokochat krásnou skotskou krajinou, hypnotickou hudbou a bezchybnými hereckými výkony. Ke konci už to ale bohužel vše působí zdlouhavě a byl jsem rád, že už film skončil. Určitě je to ale velmi originální, atmosférický a technicky a herecky velmi precizní kousek hodný vidění.

Lída Baarová není dobrý ani vyloženě špatný film. Jen některé věci dělá dobře a některé špatně. Největším záporem je bezesporu opravdu špatný casting a špatný scénář. Tyto dvě věci spolu bohužel jdou ruku v ruce. Tímto vzdávám poklonu Pavlu Křížovi za tu neskutečnou odvahu hrát v tomto filmu Adolfa Hitlera, což je opravdu heroická obětavost české kinematografii. Teď upřímně, nikdo by nedokázal v tomto filmu Hitlera věrohodně zahrát, protože jeho napsané scény jsou opravdu komické a zbabrané. Dalším průserem je Jirka Mádl, který zde působí jako pěst na oko. Paradoxně všechny vážné scény v tomto filmu působí komicky. Dále úmyslná jednoduchost a nekomplexnost vět po celou stopáž naznačuje, že film je přístupný i pro publikum s nížším IQ, takže se nedivím že pro někoho může být film i urážlivý. A taky si nemyslím, že ve dvacátém století za dob fašismu se říkávalo: "Dnes je ta párty u Goebbelse, přijdeš?" Ano, podobná věta ve filmu skutečně je. Ale abych jen nekritizoval tak tady jsou pozitiva a důvody pro tři hvězdy. Kupodivu jsem se u filmu nenudil ani minutu a prvních 90 minut bylo zajimavých a poutavých, takže žádné okno ze kterého bych vyskočil z kina jsem hledat nemusel. Líbili se mi povedené stylizované scény v kabaretech, variace prostředí, hudba a nějaké menší estetické detaily. Suma sumárum, Lidka si u mě vysloužila i přes všechny ty střeštěnosti pěkných 60%.

Pokud můžeme některý z posledních tří Malickových filmů považovat za nejpřístupnější ( toto slovo berte s velkou rezervou ) byl by to určitě Knight of Cups. Když tento film budeme brát jako vyvrcholení Malickovi trilogie o existenci, lásce a nalézání sebe sama, můžeme zaroveň i říct, že jeho Rytíř Pohárů je ze všech tří nejzdařilejší. Každý Malickův film je pro artovou scénu vždy velkou událostí a zde se náš svérázný rejža trefil do černého. Příběh ( čti báseň ) o muži ztracéném v současné době, neschopen zařazení do běžné společnosti a snažíc se najít cestu ven je velmi poetickou záležitostí vyplněnou monology hlavních postav, střípky myšlenek a pocitů. To vše zabaleno do působivého soundtracku a do velmi pečlivě ( opravdu velmi pečlivě ) vybraných lokací. Celé to vůbec působí jako sen nebo deja vu. Čistokrevný art, který má co říct a vede k zamyšlení a zajímavým poznatkům o životě člověka.