Narciska

Říkám si to stále – už žádný další film s židovskou tématikou. Důvodem je samozřejmě utrpení spojené s holokaustem. Herecké obsazení, režisér a poetický název mě však přesvědčily zase jednou toto předsevzetí překonat. Ukázalo se, že se jedná o velmi krásný snímek, kde sice děsivá kreativita holokaustu opět překonává dříve viděné a kde bolesti a utrpení je více než dost, ale kromě pár nelidských obrazů zůstává po shlédnutí především velice silný pocit povznesení a chuti do života, což spolu s krásnou výpravou, jež je živoucí a dynamická natolik, že atmosféra přímo na vás sálá, činí tento film výjimečným. Romantika a epika si podávají ruku způsobem, který se běžně nevidí. A přece je tím hlavním překvapivě politika. Politika je to, co mění lidské osudy, vede tu ke svobodnému tu nucenému rozhodnutí, nechá je ovládnout ctižádostí, býti konfrormní se systémy, romanticky věřit v jejich správnost a legitimitu, ztrácet pod tíhou politického přesvědčení svoji identitu, zrazovat a vyčítat, propadat iluzím… Jako by film říkal, nesuď podle obalu, ať už komunista či nacista, srdce a činy dělají člověka!

Proč? Proč takový film? Co mi má přinést, kromě nočních můr? Nechci nikomu křivdit, ale tato díla mi nepřijdou ničím víc než snahou ze sebe uvolnit všechno to bahno a hnus, co v sobě lidi mají… No někteří zjevně více než jiní. Nebo film cílil na příznivce nekrofilie. Nebo je na vině můj odtažitý vztah ke smrti a pocit hnusu, jež se dostaví při pohledu na mrtvá těla. No, zjevně na to nechci přicházet u tohoto filmu, jehož smysl mi zcela uniká, zatímco odpor zůstává…

Velmi ostře krájí režisér jednotlivé scény a nahé nám je servíruje jednu za druhou tak, jak hlavní hrdinové postupně spějí ke svému osudu. Někdy jsme jen figurky... Loutky v rukou minulosti, chtíče, poddajnosti a těch druhých. Děj ubíhá bez zbytečných řečí. Do hlavního hrdiny je možno se velmi snadno vcítit. Dobro a zlo tady nejsou otázkou volby, ale života. Jen bych byla radši, kdyby dané, velmi těžké téma, bylo pojato odtažitěji, s větším nadhledem, humorem či noblesou, neboť pro syrovost, hrubost a vulgarismy se patrně k jeho sledování víckrát nevrátím.

Navzdory tomu, že se film odehrává v jedné místnosti a je postaven na dialozích, vyniká svižností a dramatičností. A v každém detailu a v každé výměně slov mi přišel neskonale nadčasový. Stejně tak se může odehrávat v 21. století jako ve starověkém Římě, v prostředí tradičně žijícího afrického kmene stejně jako mezi představiteli přední muslimské univerzity. Ještě jsem nepoznala film tak univerzální a tak si dovoluji toto mezikulturní odbočení. Film hovoří sám za sebe a tak si ode mě ani jiné než filozofické zamyšlení nezaslouží.

Předem jsem se obávala, že se setkám s tím, co už jaksi patří k novodobým romantickým komediím. Již sám název otevřené sexuální scény a oplzlý humor jaksi evokuje. O to větším překvapením se film stal. Pokus vnést do jinak typické lovestory „vědecké“ pojednání o sexuálním pudu zvířat coby hlavní motivaci lásky sice nevyšel na sto procent, současně ale akcentuje univerzální dilema, kterým si v období zatrpklosti prošla asi každá „zkušená“ žena. Mám na mysli ono pověstné „…mužům jde jen o jedno“, což se přeneseno do abstraktnější roviny projevuje v někdy neslučitelných rovinách biologické potřeby a romantické touhy (platí ovšem pro obě pohlaví stejně!). Příběh mi navodil pocit okouzlení a tím, jak věřím, mimoděk přinesl pointu zmiňované rozpolcenosti.

Přiznám se, že dokument trochu nudil, chyběla mu svižnost a působil, že byl natočen v 90. letech. Hlavní aktér zase působil trochu úchylně, jak všechno očichával, ale téma je silné a dokumentů na toto téma není mnoho, takže jen tak dál.

Zápletka může působit absurdně, ale to proto, že pohádka chce v prvé řadě říci, že právě z takových malicherných důvodů se často dějí války, že tyto malicherné důvody nejsou víc záminky, ve které vyústí nuda z toho, že "se nic neděje" nebo je ve svůj prospěch využije mysl vedená touhou po slávě. Láska však umí pýchu porazit a zmýlené zase k pravdě a míru vrátit. Pohádka má malý rozpočet a tak využívá kulisy, které však oplývají roztomilostí, za to má velké herce, které povznesou i jinak skromné dílko.

Pohádka v orientálním hávu pojednává o lásce, které ke svému naplnění musí překonat několik překážek. Pomůže jí v tom důvtip a humorný nadhled. Všichni si v pohádce vedou nadmíru dobře, do samého konce napínavé, takřka detektivní, a přitom pohádkové, popisuje lásku, která se snoubí se ctí a trpělivostí. Pověstnou nit tohoto zdatně provedeného klubíčka v rukou drží postava ztělesněná Josefem Kemrem, jež příběhu dodává humor a návod správného života.

Výjimečnost Hotelu Rwanda zakládá se na silném příběhu, až neuvěřitelné ústřední postavě, jež je současně skutečnější než je tomu u podobného typu hrdiny obvyklé, dále na úchvatné hudbě a emocemi, které ve mě vyvolal. Ten film mě rozbrečel vzteky!

Tanec v temnotách bez pochyb patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno, přesto je v něm obsaženo něco, kvůli čemu si říkáte, nikdy víc!