gudaulin

Být spokojený znamená v případě Dvojitého času naladit se na správný žánr. Mnohem víc než jako thriller funguje jako milostný příběh a psychologické drama, kde jeden z aktérů řeší dilema mezi citem a rozumem, kdežto ten druhý výběr ze dvou partnerů, kteří jsou náhle k mání. Celkový dojem: 70 %. Zdaleka ne vždy dokáže racionální rozbor situace zvítězit nad lidskou vášní a sentimentem. Čtvrtou hvězdičku přidávám za zajímavou a neokoukanou Kseniji Rappaport.

Jak slyším o evropské koprodukci s indickou kinematografií, cítím ve vzduchu odér Bollywoodu, kdy za evropské peníze vznikne další rozjuchaná hloupůstka v exotických kulisách. Naštěstí má tenhle kousek mnohem víc společného s francouzskou a německou festivalovou tvorbou než s produkcí indické továrny na sny. Na to, že v případě Riteshe Batry jde o jeho hraný debut, říkám kloubouk dolů. Tenhle druh posmutnělé romantiky mě oslovil, jakkoliv střízlivý závěr snímku asi nebude stravitelný pro každého. Tady se od bezstarostného optimismu režisér nešetrně vrátil do reálného světa, kde zkrátka některá poznání a rozhodnutí bolí. Odhaduju, že snímek má šanci oslovit spíš diváky ve věku filmových hrdinů, kteří už ví, jak to v životě chodí. Celkový dojem: 90 %. Mimochodem, na půvabnou Nimrat Kaur se opravdu moc hezky dívá.

Vévodkyně stojí někde v půli mezi seriózním historickým dramatem o fungování aristokratických rodin v 18. století a mezi zfilmovanou dobovou bulvární historkou o záletnictví v nejvyšších kruzích. I kdyby se filmař nakrásně chtěl maximálně držet reality a přesnosti v zobrazení společenských vztahů příslušné éry, narazí na zásadní problém. Taková realita a myšlení jsou totiž dnešnímu divákovi bytostně vzdálené, a proto je nepřijme. Máme zkrátka tendenci posuzovat svět minulosti dnešníma očima. Tvůrci stojí v manželském sporu na straně Vévodkyně ztvárněné půvabnou Keirou Knightleyovou, i když dobová morálka stála jednoznačně na straně jejího manžela, který se choval podle dobových zvyklostí. Manželství se zakládala z ekonomických, provozních a reprodukčních důvodů. Plést do toho city byla čistá pošetilost. Na sexuální povyražení a citové vazby sloužili jiní. Na tom, že manželství představovalo mnohem spíš než pohodovou záležitost firmu se sešněrovanými pravidly a nevlídnou atmosférou, měla podstatný podíl i absolutní absence sexuální výchovy a požadavek panenství. Při zachování určité diskrétnosti měly nicméně majetné vrstvy dostatek možností k rozptýlení, byť genderově byli coby živitelé zvýhodněni muži. Kdyby měli lidé oné doby možnost spatřit naši současnost, zhrozili by se, jak lehkovážně přistupujeme k instituci manželství, na které stála tehdejší společnost. Vévodkyně je kostýmní velkofilm, kde je na co koukat a co obdivovat, počínaje velmi solidní výpravou a hereckými výkony předních evropských herců konče. Z komentářů je cítit, že někteří by ocenili spíš styl Jane Austenové a víc romantického ducha, ale taková prostě byla doba. Já měl spíš problém se scénářem, na kterém se ještě dalo víc zapracovat a rozvinout charaktery. Celkový dojem: 65 %.

Největším kladem snímku je přítomnost dvou velkých hereckých es své éry, přičemž Mastroianni i Rochefort hrají s nadhledem a své role nepříliš úspěšných příslušníků své vlastní branže si užívají. Herecké legendy vlastně hrají své o poznání méně úspěšné kolegy, kteří se protloukají od jednoho štěku k druhému a počítají každý frank. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že potenciál filmu byl větší. Yves Robert jako by nevěděl, o čem chce vlastně točit a čemu věnovat pozornost. Neúměrně mnoho energie věnuje partnerským a rodičovským problémům svého hrdiny, který obtížně balancuje mezi dvěma ženami. Jenže v poloze sukničkáře a stárnoucího seladona je Mastroianni beznadějně obehraný, a tudíž nezajímavý. Soustředit energii na dva stárnoucí unavené muže, kteří profesně neví, kudy kam, a smiřují se s čím dál tím víc ponižujícím postavením, by bylo mnohem rozumnější a zábavnější, protože by skýtalo nespočet příležitostí ke tragikomickým situacím. Takhle funguje film jen napůl a hodně musí zachraňovat obsazení. Celkový dojem: 65 %.

Role Itálie ve 2. světové válce byla hodně rozpačitá, režim nepopulární, armáda neakceschopná a celková situace na domácím poli neradostná. Italské válečné filmy proto obvykle svou pozornost nesoustředí na armádní svazky a velkolepé bitvy, všímají si spíš osudů civilistů v zázemí a Horalka se z téhle tradice nevymyká. Příběh Římanky, která se z obav před bombardováním vydá se svou dcerou na venkov za příbuznými, navazuje na tradici neorealistických filmů 50. let a představuje pro Sophii Lorenovou skvělou příležitost předvést svoje herecké umění. Paradoxně je to ale právě ona, kdo mi zabraňuje nadělit nejvyšší hodnocení. Nezpohybňuji ani v nejmenším její herecké nadání, ale nějak jsem si k ní jako herečce nenašel cestu. Totéž ostatně platí i pro další slavná jména světové kinematografie oné éry, počínaje Brigitte Bardotovou. Celkový dojem: 85 %.

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %.

S reflexí komunistických režimů střední Evropy je trochu problém. Ze strany publicistů a umělců je cítit zřetelná snaha zaujímat nekompromisní odsudky a moralistní postoje. Ze strany diváků - pamětníků starých pořádků - je cítit pro změnu nostalgie nejen po vlastním mládí, ale i světě, který byl jednoduchý a při určité dávce konformismu a uskrovnění vlastně i pohodlný a bezpečný. Německé produkci se velmi slušně podařilo vybalancovat obě polohy. Poslední noc východoněmeckých celníků a pohraničníků před pádem Berlínské zdi a následně i celého režimu je plná absurdity, černého humoru a dobře vypointovaných situací. Nespravedlivost a nefunkčnost systému je zřetelná, nebagatelizuje se ani neomlouvá. Na druhé straně se filmaři dívají na své hrdiny lidsky, s pochopením pro jejich složitou situaci. Z odlišných zkušeností východoněmeckých a západoněmeckých obyvatel se snaží vytvořit sjednocující pohled na nedávné německé dějiny, který by neznásilňoval historii a přitom by dovolil těm, co do toho byli tak či onak namočení, zachovat si tvář. Sympatické obsazení, kvalitní scénář, co víc si přát. Celkový dojem: 90 %.

Rodinné zájmy by snad mohly fungovat jako uzavřená epizoda rozsáhlého kriminalistického cyklu, ale ani tam by neoslnily. Sráží je nevynalézavý scénář, stejně jako průměrné televizní zpracování s nevýraznými herci. Celkový dojem: 45 %.

Dolar měl v polovině 70. let sice prokazatelně větší sílu než dnes, ale i tak zní fakt, že snímek stál pouhých 1,9 milionů v dnešní době neuvěřitelně. Přesto se peníze na projekt sháněly těžko a trvalo dlouhé 3 roky, než si ho Scorsese a De Niro prosadili. Scénárista využil skutečného případu úspěšného atentátu na prezidentského atentáta George Wallace, který se odehrál v roce 1972. Film ale kriminálkou v běžném slova smyslu není, spíš jde o psychologické drama o veteránovi vietnamské války, který po návratu domů nedokáže zapadnout zpátky do společnosti. Postupně se stává protipólem zakladatele Klubu rváčů Jacka z Fincherova slavného filmu. Ten v sobě koncentroval nespokojenost radikální městské intelektuální levice a myšlenku anarchistické vzpoury proti systému. Travis má naopak blízko k postojům radikální pravice, se znepokojením a vzrůstajícím opovržením sleduje život v dekadentním velkoměstě plném uvolněné sexuální morálky, zločinu a existenční nejistoty. Oba antihrdiny nespojuje jen chronická nespavost, ale i protest proti světu, který chtějí zbavit nepravostí. Kdyby Travis dotáhl svůj plán až do konce, byl by z něj v očích veřejnosti ukázkový padouch. Scorsese ale svou postavu nechává žít a dokonce ho v očích veřejnosti proslaví. Ironicky tak zesměšňuje dvojí morálku měšťácké společnosti. Několikanásobná vražda příslušníků městské galerky z Travise dělá nikoliv teroristu, ale odvážného bojovníka proti podsvětí. Své schytávají i příslušníci liberální městské elity. Aktivistka Betsy představuje ukázkového snoba a prezidentský kandidát Palantine je typický příklad profesionálního žvanila, který hovoří v mlhavých frázích. Scorsesemu hodně pomohlo, že nezaujal jednoznačný aktivistický postoj. Kolem snímku se v době vzniku vyrojilo spoustu polemik a vášní. Z Taxikáře se během pár let stal kult a narozdíl od mnoha jiných kousků myslím zcela oprávněně. Rozhodně nezestárl, postava Travise Bickla zneklidňuje diváky dodneška. Z mého pohledu je to nejzásadnější životní role Roberta De Nira. Bonus pro dnešního diváka představuje fakt, že z aktérů vedlejších rolí vyrostli v průběhu následujících dekád herci první ligy. Celkový dojem: 95 %.

Považuju se za racionálního člověka, který se navíc nerad ukvapuje, takže emocemi se nechávám ovládat jen výjimečně - obvykle tehdy, když mi něco těžkého nebo ostrého spadne na nohu. Lásku na první pohled odmítám, přesto jsem už po pár minutách prvního dílu cítil, že mezi mnou a seriálem vzniká silné pouto - zkrátka se dokonale strefil do nálady i mého vkusu. Satiru počítáme mezi komické žánry, obvykle ji spojujeme s nadsázkou a absurditou, s groteskou a černým humorem. Zkrátka u ní předpokládáme salvy smíchu. Svého času mě překvapilo, že morbidní román Kupec dětí, který ve mě vzbuzoval úplně jiné emoce, je recenzenty rovněž označován za satiru. Pod označením politická satira si nejspíš představíme seriály typu Ano, pane ministře, případně hubatější Je to soda. Domek z karet je na první pohled serióznější, jde mu o věrohodnost a nesnaží se vyvolávat salvy smíchu. Na první pohled vychází ze vzorce společenských dramat. Ambiciózní muž, který spojil svou budoucnost s prezidentským kandidátem, očekává po vítězných volbách tučnou kořist. Hostina pro privilegované je mu však zapovězena s tím, že má mít dohled nad závodní jídelnou, která má přece nepopiratelnou kvalitu a nikdo v ní nehladoví. Jenže závodní stravování nemůže uspokojit Francisův mocenský apetit, a proto začne jako zkušený kuchař míchat ingredience tak, aby zasolil šéfkuchaři a vyvolal v kuchyni pozdvižení. Francis je dokonalý technolog moci, intrikán znalý lidské psychologie i fungování státních institucí, manipulátor i obratný vyjednávač. Francisův nadhled, ironické glosy a komentáře, kterými se obrací na diváka, prozrazují, že přes věcnost a snahu o analytický pohled jsme skutečně na půdě satiry. Domek z karet vytváří nelichotivý obraz americké vysoké politiky manipulované lobisty, rozkládané osobními ambicemi a pletichami. Ušlechtilé ideály tady až příliš často podléhají v souboji s cynickým pragmatismem a manipulacemi. Kouzlo seriálu spočívá ve virtuozitě, s jakou Francis prochází příběhem a řídí běh událostí. I ti nejlepší antičtí řečníci by museli vzdát hold za výstup v kostele, kde mistrovským způsobem dokázal zlomit hroty nenávisti a získat sympatie přítomných. ------ Chtě nechtě se musím po čase ke komentáři vrátit. Mýlit se je lidské a já se kajícně ke svému omylu přiznávám. Některé seriály záhy ztratí dech, scénáristovi dojdou nápady a příběh jde do kytek. Tady mám spíš pocit, že jsme se se scénáristou na nějaké křižovatce úplně rozešli. Chtěl jsem v Domku z karet vidět něco, čím objektivně vzato není a ani nechce být. Měl mě varovat už sexuální poměr Franka s ambiciózní mladou novinářkou, protože, upřímně řečeno, mi k jeho postavě a ambicím absolutně nesedl. Frank by se prostě s někým, kdo mu může nabídnout tak málo, nezahazoval. Pravý úder ale přišel s první vraždou. Ve vysoce politice se, to dá rozum, nepohybují neviňátka, ale už slušných pár století bývá dobrým zvykem, že se špinavá práce svěří někomu, kdo se dá v případě potřeby odstranit nebo hodit přes palubu. V ideálním případě někomu, kdo se s objednatelem jen těžko dá nějak spojovat. Frank tady působí spíš jako nevypočitatelný psychopat, než jako velký hráč. Po druhé vraždě jsem nad seriálem definitivně zlomil hůl. Obsazení je sice skvělé, ale to, co scénárista předvádí, slibný potenciál zabíjí. Celkový dojem: z původních nadoblačných výšin jsem v druhé sérii klesl hodně hluboko, takže těch 60 % je svým způsobem kompromis. Navíc s vědomím, že s každým dalším dílem bych šel o pár procent dolů.