gudaulin

Vměstnat obrovské množství historických událostí od válečné předehry přes první velké ofenzívy, krvavá jatka zákopových pozičních bojů, deziluzi řadových vojáků, přes příležitostné návštěvy italského a ruského frontu, až po mírová jednání a poválečný vývoj do jediného celovečerního filmu znamená dokonale zvládnout umění zkratky, ale především mít schopnost vystihnout to nejdůležitější a nejcharakterističtější. Velká válka to prostřednictvím osobní zpovědi jednoho řadového francouzského vojáka, který u toho byl od začátku až do konce, zvládá až překvapivě dobře. Snímek založený na archivních záběrech je promyšlený, přehledný a přitom působivý, s jasným protiválečným poselstvím. Snad jen malá připomínka - jakkoliv se snaží film působit nestranně, příběh vyprávěný z druhé strany země nikoho by vypadal jinak. A podobně odlišné by bylo i líčení peripetií vojáka na ruské frontě. Celkový dojem: 90 %.

Při sledování filmu jsem si nemohl nevzpomenout na Zelenkovy Karamazovy - srovnání se tu přímo nabízí. Inscenování klasické divadelní hry ve specifickém prostředí a za zvláštních podmínek má samozřejmě na diváka jiný dopad a vyznačuje se úplně odlišnou atmosférou než na klasickém jevišti. Jsou tu nicméně dva zásadní rozdíly: Petr Zelenka se může opřít o jedny z nejlepších herců své generace, navíc perfektně sehrané z divadelního angažmá. Jeho snímek se mnohem víc blíží klasickému pojení hraného filmu. Bratři Tavianové natočili pro změnu svérázný dokument, kde ovšem nevíte, kde začíná a končí hranice lidské pózy, předstírání a exhibice před kamerou. Jejich "hrdiny" jsou skuteční kriminálníci, vrazi, mafiáni a drogoví překupníci odsouzení k mnohaletým trestům odnětí svobody. Tavianiové jsou minimalističtí, o jejich "hercích" se dovídáte minimum, jejich skutečné smýšlení se ukrývá za maskou. Jen několik scén prokazuje vnitřní napětí a prostředí věznice se zvláštní ostrahou. Ceasar musí zemřít je typická festivalovka, určitě nejde o film určený běžnému divákovi, který usedá k obrazovce, aby si odpočinul. Ten, kdo si umí vychutnat nevyřčené, kdo ocení absurditu scén, kde mafiánští vrazi hrají příběh o vražedném spiknutí s cílem odstranit Caesara - kmotra, může být víc než spokojený. Jelikož jsem Karamazovým dal 5*, tady se nakonec přikláním k totožné nadílce. Osud Salvatore Striana, který z vězeňské cely po udělení milosti začal působit jako herec, patří k těm, o nichž si pomyslíte, že se může odehrát jenom ve světě filmu. Celkový dojem: 90 %.

Dvěma hvězdičkami tentokrát neúčtuji pouze s jedním konkrétním snímkem, ve skutečnosti ty 2* platí pro celou jednu éru a typ lidových komedií 50. a 60. let. Jednoduše mě ty starší francouzské, ale i italské komedie s hvězdnou dvojicí v popředí, pár funčními gagy a spoustou slovní vaty přijdou vyčpělé, někdy pravda zoufale vyčpělé. Je to jakobych měl dát přednost Člověče, nezlob se, když si můžu zahrát šachy nebo Agricolu. Tenhle typ filmu vyloženě neurazí, ale zábavy si s nimi už jeden mnoho neužije. Pro ranné filmy s Louisem de Funésem je tenhle pocit spíše pravidlem než výjimkou. Celkový dojem: 40 %, jedna ze dvou hvězdiček je za přítomnost dvou slavných jmen francouzské kinematografie.

Addamsovic rodina ukazuje tu lepší stránku amerického studiového systému - schopnost shromáždit a uplatnit dostatečně velký rozpočet, aby vznikl alternativní pohádkový svět plný bizarních rekvizit, fantastických kulis a divácky vděčných vychytávek. Zároveň schopnost oslovit význačné herecké osobnosti a natočit film bez kompromisů - tím mám na mysli kompromisů, které by vyplývaly z omezeného technického zázemí. Ten film narozdíl od spousty jiných výrazně nezestárl, i když je na něm znát, že producent mířil na rodinné publikum, takže zkrátka a dobře není tak provokativní, tak jízlivý a černohumorný, jak by mohl být, kdyby nebral ohled na dětské publikum. Ale to je pochopitelně můj problém, že už nejsem dítě ani teenager. Čisté 4* to z mého pohledu určitě nejsou a nějaká bomba se určitě nekoná, přesto tentokrát zaokrouhlím směrem nahoru, protože dětské oči by to určitě viděly jinak. Celkový dojem: 70 %.

Někdy si při pročítání komentářů a diskuzí u filmových děl říkám, jak nás filmové fandy zkazila nepřeberná nabídka televizních programů a digitální éra, která umožňuje stahování a tím i zahlcení diváků a z toho vyplývající pocit přesycenosti. Nové filmy a seriály, které se nemůžou opřít o pocit nostalgie, takže ztrácí výhodu pořadů viděných kdysi v dětství, pak dostávají často jen průměrné hodnocení, i když jde o velmi slušnou práci. International není z těch přelomových snímků, které se budou objevovat a citovat v odborné publicistice, a přední kritici o nich nenapíšou objemné eseje. Představuje nicméně dobře zvládnutou žánrovku, kterou z mého pohledu do čtyřhvězdičkové kategorie katapultuje Owenovo charisma a jeho špičkové zapálené herectví. Pravda, scénář nepatří k těm objevným, ale neobsahuje na druhou stranu ani logické kotrmelce a díry. Kvalitní dialogy, slušná psychologie postav a jejich přesvědčivá motivace, napínavá divoká přestřelka v prostorách muzea, za kterou by se nemusel stydět ani špičkový akční film. Nemám zkrátka důvod jít pod 75 % celkového dojmu.

John Keating není jen učitel, ale především výsostný intelektuál, který kritický způsob myšlení, svobodomyslnost a tvůrčí činnost považuje za nejvyšší hodnoty, které je třeba bránit a vštěpovat mladé generaci. Nejde mu o mechanické předávání sumy informací, ale o podnícení samostatného myšlení a tvořivosti. Píšou se 50. léta, v rádiu se hraje rock'n'roll, ale na soukromé škole pro děti americké elity jako by se zastavil čas a v tomhle autoritativním zatuchlém prostředí, kde se pěstuje opatrnost, se profesorovy názory jeví jako podezřelé a potenciálně nebezpečné. Film je příjemný, srozumitelný a lehce stravitelný, na druhou stranu, jak to už u amerických studiovek chodí, až moc uhlazený a naivně idealistický. V Robinu Williamsovi našel Peter Weir ideálního představitele hlavní role. Charismatický sympaťák každým coulem, kterému jeho zápal a hodnotový žebříček věříte. Celkový dojem: 75 %.

Ne, že by zúčastnění neměli smysl pro humor, ne, že by čas od času nespáchali něco opravdu vtipného nebo povedeného... Prakticky pořád z té party ale cítím odér nováckých estrád, vidím podlézání latěk místo jejich přeskakování a jsem svědkem šaškovství tam, kde bych raději viděl klaunství. Celkový dojem: 25 %.

V české literatuře a filmu mají snílci, vizionáři, hledači alternativních světů a nadšenci všeho druhu často podobu sympatických pábitelů s poetickým viděním světa a jsou spojováni s pozitivními hodnotami a řazeni mezi kladné postavy. Harrison Ford jako hlava rodiny posedlá odmítáním civilizace, která ho stvořila, ukazuje postupně odvrácenou stranu osobnosti podobných blouznivců. To, co zpočátku vypadá jako komedie o zneuznaném vynálezci, se postupem času mění v drama o sebestředném sobeckém podivínovi, který ve jménu dosažení svých představ neváhá otrávit rodinnou atmosféru a ohrozit samu existenci své rodiny. Bohužel to vypadá, že Peter Weir tak trochu tápal a neujasnil si, v jakém žánru se chce pohybovat a co svým filmem chce sdělit. V takovém případě je mu i špičkový herec k ničemu, resp. jeho potenciál není využitý tak, jak by si Fordův talent a nasazení zasloužily. Celkový dojem: 45 %.

Londýn - životem pulsující gigantická metropole, která se pyšní luxusními ulicemi, chrámy konzumu, univerzitami, bankami či muzei. Jenže o nich seriál nevypráví a v jejich interiérech se jeho příběhy obvykle nedějí. Hrdinou seriálu je totiž policista, který se specializuje na nejtěžší zločiny a jeho úkolem není pohybovat se v příjemném prostředí rezidenčních čtvrtí mezi počestnými daňovými poplatníky vedenými těmi nejlepšími úmysly a vykonávajícími ty nejušlechtilejší skutky. Jeho údělem je prohrabávat kal na dně, odkrývat špínu, mařit záměry psychopatů a zločinců vedených nenávistí, touhou po pomstě nebo po majetku. Z řady dalších seriálů podobného ražení Luthera vydělují postavy. Luther je totiž posedlý svou prací a obětuje jí i své rodinné zázemí. Jeho nasazení a intuice z něj dělají nadmíru nebezpečného soupeře podsvětí, jenže jeho protivníci taky nejsou žádná béčka a dokážou zasadit úder na tom nejcitlivějším místě. Luther není seriál o kapsářích nebo kasařích, ale o velkých nočních můrách moderních společností a velkých měst. Je o teroristech, vyděračích či sériových vrazích. Ty zločiny jsou někdy až příliš monstrózní, Lutherova intuice přehnaná a zápletky či vztah mezi hrdiny poněkud vykonstruované, ale postupem času jsem se naučil vnímat Luthera jako realističtější a míň umělohmotnou obdobu zábavných sérií typu Dextera. Z Luthera jsou cítit skutečné emoce, páchne to tam tu přízemní, tu heroickou člověčinou. Jeho rozhodování o životu a smrti dvou žen, které pro něj měly zásadní význam a představovaly hodnotový protipól, který se v každém z nás neustále sváří, považuju za jednu z nejsilnějších seriálových scén, které jsem kdy viděl. Navíc postava inteligentní a nevypočitatelné Alice Morgan patří k těm nejcharismatičtějším padouchům, kteří kdy měli tu čest bavit publikum na televizních obrazovkách, a jejich vzájemný vztah s Lutherem je asi tím nejpošahanějším a zároveň divácky nejvděčnějším, jaký kdy vytvořil scénárista mezi kriminalistou a pachatelem zločinu. Tak sympatickou psychopatku jsme tu myslím ještě neměli... Celkový dojem: 95 %.

Obvykle naděluji hvězdičky srdcem. Bráno z tohoto hlediska, byl bych ve své nadílce Zlatému opojení skromnější. Přece jen hraje Charlie Chaplin na strunu soucitu s hlavním hrdinou na můj vkus moc okatě. Pokud ale člověk do hodnocení zapojí i rozum, musí uznat, že tenhle kousek představuje jeden z vrcholů tehdejší filmové dekády a dodnes patří do zlatého fondu světové kinematografie. Některé gagy, jako zraková halucinace, jenž zlatokopova druha promění v lákavou pečínku, pronikly do obecného povědomí. Když se ohlédnu do éry němého filmu, nacházím jen minimum titulů, které mě zvou k opětovnému zhlédnutí a mají mi co nabídnout. Zlaté opojení k nim ale patří. Celkový dojem: 85 %.