Blazena

Hello... ✨

Kristeva noho. Bacha, Bachtin!

Naordinoval jsem si o vejkendu pěkně „7D“: večír v kině „HFR 3D“ Avatara, hnedle druhej den ráno na klinice „4D“ ultrazvuk. A jen jsem se přesvědčil, že na technice zobrazení, na „pokrokovosti“, v konečným důsledku zkrátka moc nesejde. Ostatně o pokroku by takovej Tecumseh mohl vyprávět (a taky se nám díky tomu progresu zrodil kinematograf, hurá!). Zatímco pupeční way of water bylo abstraktním cosi, přičemž to vyhmatávání lidství na monitoru bylo ve svý tekutý neforemnosti fascinující, hyperrealistická tekutost way of water na platně mně emočně celkem protekla mezi prsty. Je něco špatně na tříhodinovým rodinným velkodramatu, kde vás, ještě jako přecitlivělýho fotra, dojme především mluvicí velryba. Škvrně prvního stupně vedle nás na tom nebylo očividně o moc líp, protože kromě občasný dávky instantního úžasu nad další fosforeskující rybinou mu snímek, kterej není vyloženě dětskej, neměl pochopitelně moc, co nabídnout. No a tweens za náma z toho všeho měli už vyloženě prdel. Věčná škoda, že avatar franšíza nebyla ustanovena právě jako potrava pro dětský mozečky; větší hravost, rozvolněnost a zasněnost by značce slušela mnohem víc. Naopak v mým okolí barvotiskovej snímek bezvadně zafungoval na ženský publikum; především jej pak docenily matky, což je zas náramný, páč hlavní postavou vyprávění ostatně není nikdo jinej než právě Eywa. Čili Avatar jako ženský film? Jináč zisk z tohodlenc megafilmu samozřejmě půjde na osvětu a zlepšení stavu oceánů a naše promrzlá, promodralá středoevropská těla přestanou lítat do Hurghady, aby si za šnorchlovala nad pestrýma korálama, mezi igelitovýma pytlíkama. Oel ngati kameie. Nebo taky howgh.