Killingjoke

Clint Eastwood byl pro mne celý život představitelem neústupných a drsných chlápků, kteří si při každém náznaku problému hned nepustí do kalhot. Nutno dodat, že jako jednomu z mála mu jeho tvrďáctví dokážů bezezbytku uvěřit. A bohužel i Clint stárne, jenže kdo viděl Gran Torino ví, že je pořád v plné formě. V Gran Torinu se snoubí perfektní režie s vyhraněným herectvím a vzniká tak něco ojedinělého. Eastwood se pouští na tenký led sociální a rasové kritiky, je třeba však říci, že opravdu s noblesou, jenž tento film povznáší na jeden z nejlepších, který jsem kdy viděl. Clint se bravurně zhostil role cinického, avšak v hloubi správňáckého válečného veterána Walta Kowalského, který si chtě nechtě musí přiznat, že svět kolem něj se změnil a že v sobě nemůže nadále dusit dávné křivdy a stavět se do pozice zatrpklého rasistického důchodce. Gran Torino je dost možná Clintův životní film, dokonce v něm vidím zrcadlo většiny jeho předchozích rolí. A pokud není jeho životním filmem a já doufám, že jich ještě mnoho natočí, zcela jistě je pro mne takovou malou životní láskou...

Mám pocit, že dneska každý druhý film musí být o segregaci a každý třetí o problémech homosexuálu. Začíná toho být tolik, že se základní dobrý úmysl mění v kontraproduktivitu. No, ale mezi celou tou "masáží" se našel film, který mě zatraceně bavil. Ač se v něm vyskytuje vše, co jsem uvedl dříve, je to chycené z trošku jiné a lidštější stránky. Tenhle film je spíš o zaměstnavateli a jeho zaměstnanci, kteří k sobě na cestě po americkém jihu najdou pouto, které je spojí na zbytek života. Ona je to trošku segregace naruby. V roli řidiče exceluje Viggo Mortensen, který svou roli zahrál prostě parádně a je jen škoda, že netočí více filmů! A jeho pasažér Mahershala Ali... paráda, trošku jsem jej přehlížel, ale i s ohledem na třetí sérii Temného případu si jej teď pohlídám. Skvělý herec, skvělý výkon... Zelená kniha je plná klišé posledních let. Přesto je nabitá osobitým vtipem a přiměřenou dávkou dramatu. Je to výborný film, možná nejlepší, jaký jsem za poslední rok viděl...

Příběh dvou mužů, které spojila náhoda a mezi které vstoupila jedna osudová žena. V tomto příběhu je láska k jedné ženě však nerozdělila, jak by se dalo předem předpokládat. Naopak. Hakóki (Pomsta samurajů) je dalším filmem na oblíbené samurajské téma lásky, zrady, cti a povinnosti, na jehož pozadí se rozvíjí slavná legenda o 47 róninech, jenž ve filmu významněji zarezonuje až v závěru. Co se týče samurajských soubojů, těch je ve filmu docela poskromnu, ale ten finální stojí opravdu za to. Líbila se mi i vizuální stránka filmu, hlavně vzpomínkové, či myšlenkové pasáže doprovázené padajícím sněhem, jenž působili až snově. Film stojí na výborných výkonech hlavních dvou představitelů Shintaro Katsu a Raizo Ichikawa, kteří se tohoto samurajského tématu zhostili opravdu na výbornou...

Na poli tvorby televizních seriálu pro mne co se týče humoru nemá Haló, haló!, do dnešního dne skoro žádnou konkurenci. K seriálu mne kdysi přivedl otec a od té chvíle jsme sobotu co sobotu s netrpělivostí vyčkávali, jaké eskapády nám zase předvede povedený kavárník René a jeho banda... Perfektní parodie, která si nebere servítky jak s nácky, tak se spojenci a spolehlivě pobaví i ty, kterým jinak suchý britský humor není moc po chuti. Těch postaviček a karikatur je zde bezpočet a přitom to funguje bez větších škobrtnutí od první do poslední epizody... Zrovna jsem si seriál dal znovu a i po těch (20?) letech mě zase pobavil. Super...

Samurajské filmy vždy patřily k mému oblíbenému žánru. Zvláště pak ty z režijní taktovky Akira Kurosawy nebo Kihachi Okamota. Harakiri režiséra Masaki Kobajašiho se od tvorby obou zmiňovaných lehce liší, nicméně však také představuje jednu z nejlepších klasických samurajských fresek. Ve své podstatě je příběh tohoto filmu velmi nadčasový, zasazený do časů velké chudoby, kdy zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Chudí samurajové se stávají nezaměstnanými róniny a jsou často nuceni prodat svou duši (meč je duší samuraje), nebo se snažit zajistit živobytí a léky pro svou rodinu tím, že spáchají rituální seppuku, za dohledu samurajů některého bohatého klanu. A tak se stane, že se v branách jednoho z honosných domů objeví i samuraj v podání Tatsuya Nakadaie, který již v životě ztratil vše, ale předtím než zemře, musí vypovědět svůj příběh… Film je naprosto bravurně zvládnutý, neočekávejte však nějakou zběsilou akci, i když i ta se nakonec přece jen dostaví. Zde jde hlavně o postupné budování atmosféry a příběhu o zoufalství a pečlivě připravované otcovské pomsty. Tatsuya Nakadai svou roli zahrál naprosto famózně a postaral se tak o zobrazení trochu jiného druhu samuraje, než na jaký je většina diváku zvyklých. Tím však podle mě vytvořil jednu z nejlepších postav v samurajském žánru…

Film Hitchcock se nezaobírá celým životem „mistra napětí“ Alfreda Hitchcocka, ale soustřeďuje se dobu jeho sestupu z filmařského výsluní, několik měsíců po které lopotně vznikal snímek Psycho. Děje se tomu docela nezáživnou podobou, kdy sledujeme hrozící rozpad Hitchova manželského života, který chtě nechtě ovlivní jeho zdraví a profesionální kariéru. Samozřejmě se zde dotkneme problémů souvisejícím s Psychem, hledání herečky do hlavní role i vztahů ve filmařském průmyslu. Ale na rovinu, není to nic neobvyklého, takových osudů už jsme viděli mnoho a v jejich kontextu vyznívá tento film jako chudý příbuzný z televizní produkce. Za pár týdnů si vlastně asi nevzpomeneme, o čem tenhle životní výsek byl a jediné co jej drží od horšího průměru je výkon Anthony Hopkinse a Helen Mirren…

Tak tohle se hodnotí ještě hůř, než se včera usínalo potom, co jsem se na Hlad díval. Filmy o IRA bývají samy o sobě dost krůté, ale tady sirovost a brutalita ční skoro z každého políčka filmu. V podstatě se jedná o komorní drama, celý film si vystačí s asi třemi vězeňskými místnostmi a chodbou. Od druhé půle filmu je to one-man show Michaela Fassbendera... a ta jeho vychrtlost! Brrr! Mezí vším tím hnusem, brutalitou a násilím mě nejvíc zaujala scéna, kdy Bobby (Fassbender) rozmlouvá s knězem. Ta trvá více než deset minut a je natočena na jeden záběr. Takto je vlastně točen celý snímek, který se nikam nežene. Jak jsem říkal, těžko se to hodnotí. Snímek má nesporné kvality, je točen neokoukaným stylem a v hlavní roli neskutečně exceluje Michael Fassbender. No ale, znovu už bych si to asi nepustil...

Trilogii Pána prstenů jsem poprvé celou shlédl až letos, což je dobrých deset let od uvedení prvního dílu. Důvod, proč jsem se mu takhle dlouho vyhýbal je prostý. Příběh, postavy a celý ten humbuk kolem mě dokonale míjí. Přesto nepopírám, že Návrat krále byl docela koukatelný. První díl Hobita si na tak dlouho neodkládám, abych za čerstva zjistil, jak se věci mají a jestli se něco změnilo. No, když se mluvilo o dvou dílech, možná by to ušlo, ale rozšíření na tři ve mně vyvolávají obavy (ale prachy jsou prachy, takže hurá do toho a necháme tam i to, co mělo skončit v koši). Neočekávaná cesta jsou skoro tři hodiny natahované dějové plytkosti, klišovitého putování z bodu A do bodu B, digitální přesycenosti a absence záporné postavy, která by mne přesvědčila, že hrdinům jde opravdu o život. Chybí mi tady Viggo Mortensen (chápu, že v příběhu jeho postava nemá místo), na druhou stranu jsem uvítal, že Elijah Wood má pouze malý štěk na začátku, protože jeho zbabělý Frodo, za kterého vše udělá „ten druhý hobit“, mě u Pána prstenů neskutečně štval. Herecké výkony jsou nemastné, neslané a jako jediný tak může vyniknout herecká jistota Ian McKellen. Režisér Peter Jackson se nikam neposunuje a využívá postupy, které vyšly u minulé trilogie a ani se nesnaží přidat nějakou invenci. Jenže do stejné řeky dvakrát nevstoupíš… Hobit však pro mě není zklamáním, jak by se mohlo zdát. Neočekával jsem nic víc, než nám bylo nabídnuto a tak jej beru jen jako další film, na který se třeba jednou za pár let podívám znovu. Možná tato podoba filmu bude skalním fanoušku Pána prstenů stačit, ti nezaujatí však jásat určitě nebudou…

Tenhle film nenasadil od začátku nijak velké tempo a proto může připadat mnoha divákům roztahaný a nudný. Můj případ to rozhodně není. S chutí jsem si vychutnal další parádní krimi ze zlatých let žánru a rád jsem se, pro mně však trošku nezvykle podíval na britský úhel pohledu. Je nám zde servírována parádní exkurze mezi tu největší spodinu, šlapky, grázly, opilce a gangstery, do prostředí špinavých ulic, jenž jsou jejich domovem. Hlavní hrdina Jack taky není žádný svatoušek a když se dozví o smrti svého bratra, rozhodne se zjistit, kdo za ní stojí a dosáhnout pak své představy o spravedlnosti. Ve své podstatě je to gangster a pěkný hajzl, takže se často nebojí zajít až do krajností... V hlavní roli exceluje Michael Caine, kterého již dlouhou dobu považuji za jednoho z nejlepších britských herců. Ten křižuje ulice, vyšetřuje a přitom parádně hláškuje v tvrďáckém žargonu. A věříte mu to! Tenhle Carter je klasika žánru, narozdíl od emočně pusté americké předělávky, kterou ani Sly nedokázal zachránit od pádu do propasti zapomnění...

Pro mne jeden z nejzábavnějších zlodějských filmů, u kterého hltám každou vteřinu. Trošku netypický Hitchcock a spíše než jako thriller, bych jej označil za krimi komedii. Příběh Johna Robieho, zloděje klenotů na odpočinku, který je nucen, jak už to tak u Hitchcocka často bývá, čelit falešnému nařčení, že se opět vrátil ke svému zlodějskému řemeslu. Sám na útěku před policií, tak zkouší chytit napodobitele, přičemž mu komplikuje situaci mladá Američanka, která na francouzskou Riviéru přijíždí spolu s matkou a odhaluje jeho skutečnou totožnost. Film je výbornou hereckou příležitostí pro ústřední dvojici Cary Granta a Grace Kelly, kteří sehrajou noblesní hru kočky s myší a nejlépe jim to klape v romantické a laškující poloze. Dalším superlativem filmu je naprosto okouzlující prostředí, kde se celý děj odehrává. Tenhle film vždycky spolehlivě pobaví…