Schlierkamp

Český televizní seriál z nepřívětivého a pochmurného prostředí severočeské fiktivní obce Pustina, jejíž název nemohl být lépe vybrán a dokonale koresponduje s okolím těžce a nevratně postiženým povrchovou těžbou uhlí a v němž se hlavní dějová linie věnuje vyšetřování vraždy čtrnáctileté dcery místní starostky. Ona všudepřítomná depresivní atmosféra beznaděje, nikam nesměřující budoucnosti pramenící z neutěšeného prostředí, jež vévodí celému osmidílnému seriálu, je na české poměry nevídaná a velmi působivě je přenesena i na charaktery jednotlivých účinkujících obyvatel Pustiny. (Geograficky je Pustina situována do Libereckého kraje, váhám však, zda ono město, jež bylo zmiňováno je Frýdlant, Hrádek nad Nisou či snad dokonce samotné krajské město, nicméně často zobrazovaná měsíční krajina se čtyřmi kolosálními komíny nemůže být nic jiného než důl Bogatynia-Turów, pár kilometrů od českých hranic, nedaleko česko-německo-polského trojmezí.) Neutěšená a temná atmosféra je ještě zesilována pohledem do života lidí na okraji společnosti (prostitutky, drogoví dealeři, chovanci nápravného zařízení pro mladistvé, cikáni). Během vyšetřování vychází najevo nehezké vztahy mezi obyvateli zapomenuté obce, děj a souvislosti jsou značně spletité, a zároveň stále pochopitelné. V hlavních rolích manželů Hany a Karla Sikorových se představili starostka Z. Stivínová a především herecky fenomenální, psychicky nemocný, sexuálně náruživý J. Dušek, jehož postava dostávala v průběhu seriálu stále víc prostoru, na rozdíl od své manželky, jejíž postava se naopak postupně vytrácela. V dalších rolích se objevila E. Křenková coby starší dcera Klára Sikorová, podnikavý J. Cina, jeho charakterní bratr vychovatel v nápravném zařízení pro mladistvé Š. Benoni či jako obvykle nesnesitelná, záludná a mstivá P. Špalková. V zajímavé roli kriminalisty Rajnera překvapil velmi dobrý L. Noha a také bych chtěl zmínit vynikající práci kameramanů. Režii seriálu si rozdělili rovným dílem I. Zachariáš a A. Nellis, každý natočil čtyři díly v nepravidelném pořadí. Domnívám se, že strhující seriál Pustina je na české poměry ve všech ohledech nadprůměrný, vysoko převyšuje současnou televizní tvorbu a také ho podle toho hodnotím.

Úsměvná československá televizní pohádka o království, kde musí malý kluk z podhradí dávat králi návody, jak zatočit s šestnáctihlavým drakem, jenž dostal chuť na jeho jedinou dceru princeznu Lenku (I. Andrlová). Nedílnou součástí pohádky je velmi známý hudební doprovod geniálního J. Uhlíře se známými Svěrákovými písničkami např. Kdyby tak v komnatách, Statistika nuda je, Hlupáku najdu tě, Něco mě svírá či Dělání všecky smutky zahání. V hlavní roli se představil pošetilý, náhle prohlédnuvší král V. Menšík, jenž zjistí, že jeho služebnictvo včetně zábavně toporného B. Čápa a bezduchých dvorních dam L. Kozderkové a krásné A. Wetlinské je banda neschopných snobských darmožroutů. Představitele charakterních hrdinů zastupovala neústupná paní Kubíčková (J. Bohdalová), jež v jednom okamžiku zle houkla na nabubřelého komořího, a její dva synové, herecky velmi zajímavý J. Kaněra a J. Čenský. Naprosto kouzelnou roli dvorního ohlašovatele návštěv Mirečka dostal vynikající komik V. Bedrna. Autorem této milé a úsměvné záležitosti je J. Adamec, jenž má na kontě v 80. letech nejedno podobně podařené pohádkové dílo. Přiznávám, že mám pro tento druh televizních pohádek jistou slabost, jsou aktuální i po letech, zábavné i po mnoha zhlédnutích, člověku je při jejich sledování tak nějak příjemně, což se o mnoha věhlasnějších filmových dílech rozhodně říci nedá.

Americký dokumentární film zabývající se popisem éry nejlepšího hokejového mužstva dekády 80. let armádního mužstva SSSR. Výtečně komplexně zvládnutý dokument Američana G. Polskyho pohlíží na tento nepřemožitelný tým, symbol síly socialismu, ze sportovního, společenského a politického úhlu pohledu. Příběh je vyprávěný z pohledu dlouholetého kapitána tohoto výjimečného mužstva V. Fetisovem, dvojnásobným olympijským vítězem a držitelem nespočtu dalších ocenění. Do dokumentu přispěli svými příspěvky i jeho spoluhráči z nejslavnější pětky všech dob, V. Krutov, V. Treťjak a zejména dlouholetý parťák z obrany A. Kasatonov, mezi nímž a Fetisovem panuje dosti podivný vztah. Fetisov poutavě vypráví o situaci v období perestrojky a o jeho potížích s odchodem na závěr kariéry do NHL. Dokument se pochopitelně i sovětským trenérům, pod nimiž byl sovětský hokej nejlepší na světě, neboť svět udivoval svými nezastavitelnými krouživými pohyby, přirozeným měněním pozic a mimořádnou sehraností a sice o A. Tarasovovi, autorovi pověstné sovětské hokejové školy, který byl pro nedostatečné stranické zaujetí odstraněn a nahrazen V. Tichonovovem, jenž byl vykreslen jako bezcitný nesnesitelný trenér, vyžadující naprostou poslušnost. V roce 1993 se inteligentnímu Fetisovovi nakonec podařilo získat Stanley Cup v Detrotu a v současnosti zastává údajně na podnět V. Putina funkci ministra ruského sportu. Všichni hráči ze slavné pětky si nakonec zahrály NHL, ale paradoxně prvním Rusem v kanadsko-americké soutěži se stal A. Mogilnyj. Dokument je plný zajímavých informací, nejvíce na mě snad zapůsobil nepředstavitelný dril v sovětských posilovnách a trénincích, jimž se museli pod Tichonovovým dohledem věnovat jedenáct měsíců v roce a také záběry z 60. let, kdy Sovětský svaz zaznamenal prudký nárůst popularity ledního hokeje, kterému měli za dvacet let vládnout.

Francouzsko-československý film vyznačující se velmi těžko uchopitelným stylem, má přímo absurdní kafkovské prvky a odehrává se na slovenském venkově, kde se objeví neznámý muž s nejasnou identitou, vydávající se za přítele místního rodáka zavražděného nacisty. Tohoto elegantního a upraveného muže, jehož vizáž byla dosti v protikladu oproti zemitým slovenským venkovanům a jenž se přátelil a dokonce intimně stýkal pouze s místními krasavicemi, neboť mužové na něho pohlíželi s neskrývanou nevolí, hrál J. L. Trintignant. Jeho slova a podivné chování často však neodpovídaly absurdní realitě a bylo velmi nesnadné se s touto osobou jakkoli ztotožnit. Autorem tohoto dramatu vysoké umělecké úrovně, avšak bez souvislého příběhu, u něhož bylo v závěru přetěžké udržet pozornost, je známý francouzský spisovatel, literární teoretik, filozof a režisér A. Robbe-Grillet, s nímž na režii spolupracoval M. Hollý ml. Navzdory nestravitelnému statickému ději unikátní francouzsko-československé drama působí vysoce uměleckým dojmem a to zejména díky úchvatné kameře I. Luthera. V malých vedlejších rolích totálně odtažitých sedláků se objevili známí slovenští herci J. Kroner, J. Vašek, D. Blažkovič nebo I. Mistrík a půvabná S. Turbová spolu s Z. Kocúrikovu zaujaly v rolích oněch přítulných krasavic. Pouze díky kameramanskému umění I. Luthera a nesporně kvalitnímu herectví J. L. Trintignanta volím průměrné hodnocení, neboť v tomto případě zbytečně přehnaná intelektuální složka plná nejasných a matoucích náznaků vyústila do ztráty zájmu diváka o film a závěrečné vyvrcholení ho už nemohlo nikterak zasáhnout.

Československý televizní film o podivuhodném úkazu, kdy se z naprostého hudebního amatéra Waltera Hortona stane přes noc světový klavírní virtuos. V. Brodský v tomto krátkém díle přehrává ty nejkrásnější díla slavných hudebních skladatelů, avšak neví, co hraje a není schopen tyto skladby zahrát opakovaně. Problém nastává, kdy vyčerpá všechny v minulosti vzniklé klavírní skladby a díky jeho nevysvětlitelné schopnosti začíná hrát ještě nedokončené skladby současných hudebních tvůrců. Jeho objevitel, manažer a rovněž skladatel R. Hrušínský začíná být právem Hortonovým nevídaným úkazem znepokojen, neboť hrozí riziko, že za autora všech hudebních děl bude v budoucnosti prohlášen Horton. V roli Brodského manželky se objevila J. Jirásková, avšak obávám se, že mě ani toto skvělé obsazení a bezchybné herecké výkony nedonutí hodnotit tuto krátkou filmovou prvotinu pozdější pohádkové režisérky J. Pokorné - Makoszové více než průměrně. Nevysvětlený absurdní příběh mě zkrátka dostatečně nezaujal, což se však v žádném případě nedá říci o přenádherných hudebních skvostech od Chopina, Mozarta, Bacha a jiných velikánů, jež v tomto snímku zaznějí.

Československý film datovaný přibližně do roku 1910 věnující se počátku kinematografie v Čechách. Potulný kouzelník Vilém Pasparte (jako vždy dokonalý R. Hrušínský), jenž vlastní promítací přístroj, na němž pro obživu na svých štacích pouští krátké, několikaminutové zahraniční grotesky, má touhu založit v Praze první stálý biograf s českou filmovou tvorbou. K tomuto vlasteneckému snu se mu podaří dokonce složit tým, jenž se skládá z fotografa, dokumentaristy a kameramana Kolenatého (sám autor J. Menzel) a výřečného kabaretiéra Šlapety (V. Menšík), jenž by obstarával hereckou a komickou část. Poté, co přesvědčí národní pěvkyni V. Fabianovou, aby byla navěky zachycena na filmový pásek, narazí na problémy v byrokratickém, technickému pokroku a veškerým novotám nepříznivě nakloněnému rakouskému mocnářství s udělením licence na vlastnění českého biografu. Mimo tyto tři průkopníky české kinematografie se v roli dominantní a panovačné Pasparteho družky a bytné představila B. Holišová, velmi půvabnou kouzelníkovu schovanku ztvárnila neznámá krasavice H. Burešová a v roli malé Pasparteho dcery, neustále se zavazadly připravenou k odchodu od nesmlouvavé majitelky bytu, se objevila J. Mílová. Nespoutané a nenapodobitelné herectví V. Menšíka dostalo prostor nejvíce v zábavné scéně, kdy domlouvá opilému Hrušínskému sňatek s nepřívětivou matronou a domnělým budoucím sponzorem jeho biografu B. Holišovou. Vizuální podoba a barevně nevýrazný, vybledlý odstín snímku byl zvolen záměrně pro vyšší docílení autentičnosti popisu našich filmových počátků. Kontinuitu mezi tímto amatérským, zapomenutým začátkem českého filmování a mladší známou filmovou tvorbou, díky níž vždy s jistými výkyvy patřilo Československo mezi filmařsky nejvyspělejší státy světa, tvoří osoba Martina Friče, jednoho z našich nejlepších, všemi uznávaných režisérů, jak byla oslovena neznámá postava amatérského osvětlovače v závěru snímku. Režisér a autor scénáře J. Menzel chtěl tímto méně známým, nostalgickým snímkem vzdát hold průkopníkům české filmové tvorby a domnívám se, že se mu to povedlo.

Americký akční film v hlavní roli s A. Schwarzeneggerem. Rakouský svalovec v tomto snímku se prezentuje svým typicky úsporným herectvím spolu se superdrsňáckým projevem a představuje sovětského kriminalistu, kapitána Ivana Danka, jenž je pověřen převezením polapeného drogového pašeráka ruského původu Viktora (E. O´Ross) z Chicaga zpět do Moskvy. Arnie je ve snímku opět vynikající, avšak co oceňuji nejvíce, jsou diametrální rozdíly mezi Američany a Rusem na sklonku studené války a z toho pramenící vynikající Arnoldovi zábavné hlášky. O komickou stránku Hillova snímku se též stará Dankův přidělený parťák ukecaný J. Belushi, Ve vedlejších rolích může sledovat P. Boyleho jako šéfa chicagské kriminálky Donelliho, jeho zástupce mladého L. Fishburna, krásnou cvičitelku G. Gershon či v maličké roli ruského důstojníka u nás známého maďarského herce J. Bána. Rudé horko nepatří mezi nejlepší Schwarzeneggerovy filmy, avšak jednoduchý příběh a komický nadhled tvůrců z něj činí příjemnou odpočinkovou podívanou.

Japonský legendární film o sedmi hrdinných samurajích, jež brání chudou vesnici proti opakovaným útoků lupičů. Snímek se odehrává na konci 16. století v Japonsku, kde mě kromě tehdejšího bídného středověkého venkovského života překvapil hlavně nebetyčný rozdíl v tehdejším společenském uspořádání mezi aristokratickou vrstvou představující samuraje a obyčejným rolníkem. Kurosawovy filmy mě vždy fascinovaly zvláštní nepopsatelnou vizuální i hudební monumentálností a v tomto případě je tomu nejinak. Režisér chtěl divákovi maximálně přiblížit život na feudálním středověkém venkově a proto zřejmě trvá úvodní část dvě a půl hodiny a samotná velmi impozantní bitva s loupeživými jezdci v přesile pouze hodinu. Ze samurajů herecky byli nejvýraznější jejich krátkovlasý vůdce (T. Šimura), mlčenlivý udatný bojovník (Seidži Mijaguči) a neurotický a temperamentní hrdina vydávající se za samuraje se sklonem k alkoholismu a přehrávání (T. Mifune), všichni slavní japonští herci. V závěrečné bojové scéně, jež se odehrávala v několika vlnách, mi přišlo s podivem, že nebylo od obránců více využito střelby z luku, ušetřilo by se tak mnoho životů. Co se týká porovnání s o šest let mladším americkým Sturgesovým zpracováním, obě díla patří k naprostým legendám, japonské dílo je však více umělecky zaměřeno, zatímco americký scénář vsadil na známé herecké tváře a akčnější děj. Nejznámější Kurosawův film mě rozhodně ani v nejmenším nezklamal, naopak obdivuji režisérovo umění ještě více, avšak plný počet tentokrát dát nemohu, neboť stopáž byla skutečně smrtící a i přes všechny obdivuhodné aspekty jinak vynikajícího dramatu mě od maximálního hodnocení odradila, což u mě nebývá zvykem.

Československý televizní film o desetiletém Honzovi Kroupovi, jenž žije pouze s otcem a jenž se stává ve škole terčem šikany dvojice hlupáků. Obtloustlého a nebojácného outsidera, jenž se brání nespravedlnosti po svém, což později vyústí v kázeňské tresty u ne zrovna empatické výchovné poradkyně V. Galatíkové, ztvárnil L. Bech, pro něhož byl Létající Čestmír herecký vrchol. V roli otce, jenž pracuje na nočních směnách v tiskárně, aby mohl synovi zabezpečit maximální péči se objevil P. Čepek, jenž bohužel nedostal příliš v tomto čtyřicetiminutovém filmu příliš prostor, avšak přesto je jasně vidět jeho herecká výjimečnost. V malé roli nestálého žáka zvaného nelichotivě Šprček se ukázal mladý J. Strach a v ještě menší roli se objevil ředitel školy V. Besser. Závěr Moskalykova snímku je těžce rozpačitý, přesto z něho lze vypozorovat jakési poselství a nosnou myšlenku, jak je pro dítě důležité, aby mu byla i přes nepřízeň okolí projevena důvěra a mělo ve svých nejbližších za každého stavu skutečnou oporu.

Francouzský erotický film natočený podle románu amerického spisovatele Henry Millera (1891-1980), jehož život a tvorba ovlivnila budoucí beat generation zejména pro svůj odtabuizovaný styl a popisy smyslových prožitků, jež často překračovaly hranici pornografie. Snímek popisuje období konce 30.let, kdy do Paříže přicestuje mladý začínající americký spisovatel říkající si Joe (A. McCarthy), brzy se seznámí s lehkomyslným, podobně sexuálně naladěným přítelem Carlem (N. Havers), jenž ho provede známý pařížskými nevěstinci a nočními kluby, kde se Joe zanedlouho cítí jako doma. Bezstarostný život plný sexu a alkoholu naruší příchod mladé nezletilé dívky Collette, jež překvapivě nezná stud a nerozhodí ji žádná obskurní situace. K této nezralé dívce oba mužové citově vzplanou a dokonce je vystrojena i bizarní svatba s dvěma ženichy, nicméně tento neuvážený sňatek skončí pochopitelně fiaskem. Mladý H. Miller alias Joe v podání A. McCarthyho dobu mezi sexuálním zážitky s prostitutkami vyplňuje požíváním lihovin a planým intelektuálním tlacháním o životě a umění, slavný kontroverzní spisovatel se v něm teprve probouzí. V závěru snímku jsou jasně patrné i dobové politické problémy související s radikalizací Hitlerovského Německa, kvůli němuž H. Miller v roce 1939 odcestoval do Řecka a v roce 1940 se nadobro uchýlil do Kalifornie. Režisér C. Chabrol do životopisného snímku zakomponoval z nejasných důvodů i pohled na hlavní postavu s odstupem času, kdy můžeme sledovat ohyzdného starce s mladou krásnou dívkou po boku trpícího nočními můrami. Na rozdíl od Millerova románu na mě filmové zpracování působilo poněkud nudně s nevýraznými hereckými výkony a stereotypním nedramatickým příběhem.