Tak.normal

Já ani nevím, co na to napsat. To je samej patos, hovadina, od malých nesmyslů po absolutní, zpívají tam, což jinak úplně nesnáším... ale já se toho nemůžu nabažit. To je BH90210 (a nemyslím dokonce Dylana Luka Perryho, to je jen extra bonus), tam je Archie jako Brandon a správňák, jedna hlavní blonďatá a jedna hlavní bruneta, novodobej záporák... to je Superdrbna, to je fakt Twin Peaks, True blood... ježíši tam je toho tolik, mega psycho, doladěná hudba, znepokojivě dobře hrající ksichty neznámé a k tomu Skeet Ulrich, další pecka. No kdo dělal cast, musel se hodně dobře bavit a mě do toho přenesl, i když je to neskutečně naivní a plné klišé.

Nevěřila bych a během sledování jsem to několikrát komentovala, že tohle opravdu snad ani není české. Nemůže být, protože tohle my točit neumíme, fakt nám to nejde. A tady obrat o skoro 360, protože to bylo fakt dobrý a uvěřitelný. Dobrý výběr herců, škoda snad jen toho, že bylo móc brzy jasné, odkud vítr vane. Ale nezačalo to nudit, i když bych si dokázala představit rychlejší scény, na můj vkus hodně pomalé. Mohylovou jsem snad doteď v ničem neviděla, předvedla takové Cageovské hraní - jeden ksicht všude, ale to bylo ku prospěchu.

Resting bitch face Eliška Křenková konečně v roli, která jí snad byla psaná na tělo. Tleskám. Stejně tam vilejnům Ondríkovi, který dostal poměrně hodně prostoru a Mitašovi, ten sice méně, ale výrazná postava se vryje taky pod kůži. Jak smutné sledovat, kde jsme byli a kde jsme teď, jestli se v devadesáti letech něco extra změnilo, anebo nás pochopí až ten nejvyšší na konci. Skvěle natočené.

Nikdy už se na to nepodívám znovu, protože to bylo hodně těžký koukání. Těžký psychodrama, žádnej horor, žádnej thriller, nic mysteriózního. Čistokrevný drama o tom, jak lidi dokážou být nemocní. Jak s tím nedokážou bojovat, jak dokážou dobrovolně trpět, že si ani nezaslouží žít. Kromě Kozuba těžko sympatizovat s kýmkoliv jiným a i u něj to vlastně není úplně jasné, ale jsou tam prostě světlé momenty. Momenty světla a dobra v tom odporným hnusu a tmě. Je to fakt hnus, kterej je ale moc dobře zahranej. Přesto mu nedokážu dát víc jak 1,5 hvězdy, což zaokrouhluji na 2. A možná časem tu jednu shodím. Až to strávím.

1. * Cillian Murphy 2. * Cillian Murphy 3. * Cillian Murphy 4. * Cillian Murphy a překvapivě 5. * Cillian Murphy. Hodnocení za mě jasné. Nečetla jsem dopředu nic o tom, jak je to natočené, jen jsem slyšela několik podobných názorů, že do půlky dobrý a pak jít spát. Tak za mě ne. Za mě část se soudy a s radami byla nejlepší. To, jak se na všechno z filmu dá dívat různou optikou, mě neskutečně bavilo. Ani bych neřekla, že to mělo tři hodiny, protože pro mě to mělo ten správný spád a vůbec se mi to nezdálo dlouhé. Naopak, dělala jsem si i poznámky, co si později chci ještě dohledat, a přehrát znovu.

Nějak nechápu, kde se bere to vysoké hodnocení. Hvězdičku za Tennanta, protože je dobrej, i když hraje nad tu nejdebilnější postavu, jakou jsem kdy viděla. Zvládla jsem dva díly, se sebezapřením. Možná je to tak moc intelektuální, až to nechápu, možná je to proto, že JSEM KU*VA VIKÁŘ!

Příběh o vědomí a svědomí. Je to pomalé, ale není to nudné. Všichni tři hlavňáci dostávají svůj prostor a velice hezky se toho chopí. Rami a jeho sevřené čelisti, Denzel a jeho neodolatelný úsměv a letní psycho oči. Pánové dostávají hodně prostoru, mnohem víc než oběti, což je vlastně poměrně osvěžující. Závěr ale až moc očekávatelný, chybí tam nějaký moment opravdového překvapení. Jo a během filmu bylo třeba přepnout do originálního znění s titulky, dabbing pro mě příšerný, přesto za celek sympatické 3 a půl *

Tam Hardy je super. Tom Hardy je super. Dobře vykreslené atmosféra gangsterského Londýna. Peckovej Taron, kterého jsem hned nepoznala, jak je extra buzní. Víc není třeba psát. A i když se na to asi už nikdy nepodívám, je to dost slušné na 4 *.

Tohle je tak dobrý slasher! Jup, po dlouhé době zábava obalená v lekání, conversky Samary Weaving se topí v krvi a při songu Hide and Seek příjemně trne v zádech. Zasloužených 4 a 1/2 *

BH 90210 a MP v novém hávu. V novém, ne lepším, ne horším, ale opravdu jiném. A je to těžká guilty pleasure. Hltám to kousek po kousku a pořád nejsem přejedená. Na emoce, co stříkají kolem od začátku do konce, potřebuju deštník, a haldu papírových kapesníčků. Přiznávám se bez mučení, v páté řadě brečím snad u každého dílu. A stejně se vyskmrkám a chvi další díl, HNED!