Filomena.I.

Při jménu Hitchcock mi naskočí v hlavě horor. V "Okně do dvora“ byste jej těžko hledali. Pomineme-li kroky na schodech blížícího se souseda vraha. Z fotoreportéra toho času na marodce se klube obstojný vouayer. Masírovaný hubatou ošetřovatelkou, jíž sklapne až ve chvíli poznání, co že je to v té krabici na klobouky… Obletovaný dokonalou (samozřejmě) blonďatou snoubenkou, ze které se vyloupne Popelka. Místo svatebních šatů však z „oříšku“ vyskočí noční úbor s pantoflíčky… Jaký hororový příběh může v nedýchatelném vedru vykonstruovat vaše unuděná mysl při pozorování sousedů…? V tomto případě pravdivý…

Každodenní rituály odehrávající se v tanečním rytmu větru - tanec s veslem, tanec při nošení vody. Voda se vpíjí do země a dává vzejít setbě. Setbě života. Oheň pak dává teplo a jídlo. Čtyři živly navzájem souznící v rukou člověka. Ostrov jako pevný prvek v harmonickém soužití jing a jang – mužského a ženského principu. Žena je srdcem a muž skálou, úhelným kamenem. Neoddělitelná jednota protikladu. Láska je pramenem harmonie. Jen společně jsou silní a schopni milovat a vytvořit rodinu. Ostrov vyjadřující život v moři plynoucího nekonečna. Každodenní rituály, které udržují vztahy a vlastně celou klenbu světa. V jejich věrném každodenním opakování je jejich síla. Naše síla. Neustálý koloběh – kruh, jenž tvoří život. Černobílý obraz prostě konstatuje a podtrhuje sdělení této filmové obrazové básně a vede nás ke kontemplaci duchovního bytí kladouc si stále tytéž otázky: Kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji? Snaha naleznout sama sebe. Meditace nad bytím člověka, odehrávající se v zenové (posvátné) zahradě ostrova...

Jedno máme společné: Milujeme meruňky. Ohlodáme je až na kost – totiž na pecku. V padesátých létech soudruzi zlikvidovali mosaikovitost polí. Zmizeli meze stráně i syslové, kterým byl „zabaven majetek“ jako statkářům a vyobcováni byli ze svých domovů. Jemně tkaná struktura se změnila v koláč velkých ploch. A navíc úbytku došli kvůli predátorovi – kočce domácí. *** Sysel – souputník a kronikář prostředí, ve kterém žijeme. Navrací se díky polo-přirozenému chovu. Jde s dobou (co jiného mu zbývá). Zdá se, že zalíbilo se mu létání, tak obydlí hloubí přímo na letištích. Za příplatek zapanáčkuje i v kempech pro turisty. Pro nedostatek svého přirozeného prostředí vytvořil syslí sídliště na sídlišti. Okoštovav vína moravského, rozhodl se vzít práci jako strážce vinic na jižní Moravě a přizpůsobiti se nezvyklému hustě zarostlému terénu. Milovníci surrealismu obsadili Hadcovou step s výhledem na komíny jaderné elektrárny Dukovany. Tak se opět zabydlují v naší krajině. Sysel je náš dlouholetý souputník. Naše „kulturní památka“. „Chrám opravíme. Však sysla ani s nejlepší technologií klonovací nevyrobíme.“ Kdo by si nezamiloval hbité zvířátko s mandlovýma očima a kožíškem žíhaným skořicovým. * Cos o syslech a lidech v Deníčku.

„Co tě nezabije, to tě posílí“ a udělá ze zlodějíčků, uprchlíků a dalších vojenských „odpadlíků“ zase pořádné chlapy. Nástrojem je neustálý poklus, vojenský dril, buzerace a především uměle vytvořený písečný pahorek, kde si jeho zdoláváním provinilci odpykávají svůj trest a jenž je též obávanou zbraní dozorců, jak někoho ponížit a zlomit. Stresující dril kárného tábora deptající odsouzené fyzicky i psychicky, přivodí smrt jednomu z nich a dusná atmosféra se ještě více zhustí. Našponované vztahy v pekelné atmosféře pouště a věznice začnou praskat, otupělí vězni se bouřit. U hrstky z nich se rodí odvaha s probouzejícím se citem pro spravedlnost, která „infikuje“ i některé z „opačné strany“, doposavad projevující netečnost vůči nekorektním praktikám despotického velitele. Příslib nastoupivší spravedlnosti však zhatí nakupená zlost a nenávist vězňů, jímž se naskytne neovladatelná příležitost k pomstě… *** Třeba vyzdvihnouti bravurnost kamery, která svým okem podtrhuje a umocňuje kupříkladu nekompromisní postoj velitele vůči rozbouřeným vězňům v pohledu zpoza jeho rozkročených nohou či detail jeho obličeje zachycený ve zvláštním úhlu. Jakož i pohled vězně zdolávajícího pahorek promítaný otvory v plynové masce za zvuků jeho dechu… *** Emočně strhující vhled do intimních zákoutí a vojenských praktik britské armády neberoucí si žádných servítek a výstižně ztvárněné charaktery jednotlivých postav i zvláštnost pohledů kamery umocňující drama situace si zaslouží vrchní místo na filmovém žebříčku.

Panu Kleinovi plyne život v přepychu a ledovém klidu do chvíle, kdy je ztotožněn s osobou stejného jména. Je vtahován stále více do života toho DRUHÉHO, záhadného muže, po kterém se najednou slehla země. Chce poznat člověka, který rozvrátil jeho klid a bezpečí. Přicházejí nová záhadná setkání a dříve nevšímavému lhostejnému panu Kleinovi se stává skoro posedlostí vypátrat tuto postavu zastřenou tajemstvím stůj co stůj. Ocitá se v neblahém postavení stovky Pařížanů židovského národa, neb příběh se odehrává v době válečné a jeho dvojník je Žid. Postupně se mu otevírají oči a ze svého přepychového bezpečí pomalu vchází do skutečné reality. Drsné prozření se však dostaví teprve s cvaknutím závory na dveřích dobytčáku… *** Alain Delon opět potvrdil ztvárněním pana Kleina, že svou profesi ovládá na výbornou. Spolu s filmem (s nádechem noir) si zaslouží 100 % ohodnocení.

„Každý mluví o svobodě žít po svým, aby vás nikdo nesekýroval. Ale čím víc žijete po svým, tím míň to vypadá jako svoboda“ *** Vážně i nevážně ulítlé glosy kontroversního praštěného magnetizujícího buřiče (budiče) milovaného i pohrdaného hledajícího Boba Dylana na cestě v barevných i černo-bílých freskách žití sem tam vyloupnuvších se. Vtěleného do roztodivné šestice (v Cate Blanchett okouzlující!). Nečekejte nic životopisného popisného srozumitelného. Zkrátka se jen nechejte oslovit a možná vás tato šílenost chytne. Možná taky ne. Ale proč to nezkusit? *** Jsem tady tisíc mil od domova * Cestou co šli jiný jdu teď znova * A koukám po tvým světě věcí a lidí * A tvý chudáky sedláky prince a krále vidím * Hej Woody Guthrie napsal jsem ti písničku * o tom směšným světě kterej mě obklopuje * řek bych že stůně má hlad je plnej únavy ze všech stran do něj duje * vypadá jako by umíral * přitom se sotva narodil… (Píseň Woodymu - více v Deníčku)

Vhled do nitra dvou žen. Herečka stanuvše uprostřed děje zasáhnuta je náhle poznáním o nechutnosti života plného přetvářek, hraní a předstírání. Proto odmítá dále komunikovat s tímto zvráceným světem a uzavře se - poněkud sobecky - pro svoji ochranu do nehybnosti samoty a mlčení. Mladá ošetřovatelka, či spíše společnice, je jediným spojením s reálným světem. Aby přehlušila pro ni nesnesitelné ticho, vede hlasitý monolog o svém žití, při kterém postupně odkrývá blátivé usazeniny na své duši. Tak - sama překvapena - rozeznává plytkost svého života a masky, které si nasazovala. Ohromena zjišťuje podobnost se svou pacientkou… *** Persona pro absenci děje je spíše psychologickým obrazem dvou žen, byť z rozdílného prostředí, přesto si téměř totožných ve svém ne-šťastném žití. Strohost interiéru skládajícího se jen z nezbytných kulis (postel, stůl, židle) a holých zdí soustředí diváka na to podstatné: Tváře a gesta herců, na nichž je film vystavěn. Umocněno pouze odstíny černé a bílé barvy. O šťastném výběru hlavních postav svědčí přesvědčivost a věrohodnost hereckého výkonu Bibi Andersson a Liv Ullmann.

Tlukot srdce mého je ještě slyšitelný, tep hmatatelný...postavy klopýtající v dusivém kouři. Z dáli zvuky prapodivné, mrazení a nepříjemnost vyvolávající, země probublávající, třas - a pak s rachotem pekelným láva vyvěrající z nejtemnějších hlubin země a já chtěla pryč pryč z toho lomozu a hluku drásajícího! Na chvíli úleva přišla v psím blues Mademoiselle Nobs chrtice afghánské dlouhosrsté než přehlušila je šílenost šílenější s tvářemi zkázy hrůzou zkamenělými... *** Pohlazení hladivě paličkované Nicholase Masona přehlušil zvuk ryčných činelů, kdy Roger Waters počal do nich mlátit jak pominutý. Pak s kreacemi atletickými přesedlal na gong obří a celým člověkem bušil a bušil do mých uší uštvaných... Mladý David Gilmour na sólovce pákou řadící lomcoval zas a válečkem plechovým strunami břinčel. Nato Rick Wright klávesy vzbouřil... Užívali si to vlasáči ušatí postaveni v amfiteátr řecko-římský s vládcem Vesuvem tyčícím se pyšně nad hlavami jejich. A kameny křičí historii černou jak láva spící, stíny Pompejí zaplaveného magmatem žhnoucím žalují, když zastavil se život právě teď...A Saucerful of Secrets (Talíř plný tejemství)... V Echoes dralo se světlo pomalu na povrch a já konečně vydechla. Než jej opět pohltila silueta mocné sopky dřímající... (Doplněk hudební v mém Deníčku.)

Někdy mne novovlnní francouzské filmy se svou erotikou a nahatostí přehršlenou lezou na nerv. Jakoby tím byly potrefeny či co a ještě na své šarády postelní hrdy byly. A hlava Pod pískem s tělem obnaženým je jedním z takových příkladů. Dostavila se otrávenost a vůně duše zraněné ženy nepřipustivší si krutou pravdu pohltil laciný parfém erotična… Je mi líto. Za výkon herecký dvě hvězdy.

Sexbomba šedesátých let BB (s holou prdelkou) a zaprodaný scénárista ráno milující se, v odpoledni láska ta tam odlétlá. Režisér resignující na své ideály a jak jinak prachatý ne-kulturní producent. Zabaleno do prosluněného milionářského Capri s milionářskou vilou na skalisku trčící, nebyli pro mne tím pravým ořechovým (i když Capri je krásný ostrov protkaný tajů plnými jeskyněmi a legendami). Nejsympatičtější postava Fritz Lang (představitel režiséra) mi silně připomínal Oldřicha Nového a zasloužil se o 5 čísel navíc...40 %