honza.g

Převod komixu na plátno není můj šálek čaje. Když se zfilmovává klasická kniha, vede cesta k ůspěchu přes opuštění silných momentů literárního díla a zaměření se nosné ideje. Při troše štěstí má režisér šanci vytvořit vlastní silné momenty. Vzhledem k odlišnýmým výrazovým prostředkům knihy a filmu není odmítnutí doslovného přepsání knihy do scénáře tak těžké. Ale komixové příběhy mají výrazové prostředky mnohem blíže k filmařským. A to je zrádné. Takže i když jsme předlohu nečetl, z mnohých adaptací čouhá nedostatek invence a stávají se jakýmsi komixem na steroidech. Tady to nedopadlo tak hrozně.

Řemeslně dobře natočeno, ideologie je přesně akorát, aby snímek dostal podporu režimu, ale zase neotrávila vnímání filmu. A některé momenty zavánějí jakousi "novou vlnou" v sovětském filmu (Sovětští vojáci, bránící svou vlast napadenou nepřítelem a zároveň chlastající a běhající za ženskými v takové míře, že si na ně velitel stěžuje a chce je vyměnit? Neskutečné). Základem dobrého filmu je dobrý příběh. Vtipné je použití tehdy vzácného (a naneštěstí nepříliš kvalitního) barevného materiálu jen na vzpomínky a představy hlavních postav. Je to téměř komorní válečné drama, realističnost scén je pro běžného diváka v normě (neznám názory lidí, kteří něco podobného zažili), jediné, co tak nějak trčí nad jinak dobře zobrazeným prostředím, je neskutečná krása hlavních ženských postav, vlastně většiny těch mladých vojákyň. Kterákoliv z těch 5 dívek by mohla být tváří na titulní straně západoněmeckého i amerického časopisu té doby (tedy vzniku filmu, ne děje). Během mládí jsem byl donucen vidět nemálo sovětských filmů, ale takové obličeje jsem v nich nikdy neviděl. A až do sametové revoluce jsem příslušnice ze "země, kde zítra znamená včera" poznal i přes ulici. Věrohodnosti filmu to ubralo, dojemnosti zase přidalo. A že ty krásky i docela dobře hrály, přihazuji hvězdu navíc.

Vtáhne to do děje a budete držet palce, aby to dobře dopadlo. Pro Čechy s historickou zkušeností Vítězného února a "soudními" procesy 50.let je zajímavé vidět revoluční gardy sice o 30 let mladší (tedy např. s novější technologií) a zároveň s blízkovýchodní mentalitou. Pro běžného Američana v kině je to asi obraz pekla.

Zajímavě řešený dokument o vyjímežné manželské dvojici.

Jakýsi protipól seriálu Haló, haló. Ne, že by to byl truchlivý film, ale rozhodně se nezasmějete. Žádná agitka, žádná oslava odbojářů, jen ždibíček patosu - je to jen všední a vlastně špinavá práce podzemního hnutí v zemi, kde není stanné právo, natož nějaká heydrichiáda. Přesto proti odpůrcům, často jen domněle aktivním, vystupují Němci nesmírně tvrdě. Píše se rok 1942, Němci jsou si jisti svou pozicí v západní Evropě, ale ve Francii roste odboj. Z jeho vlastní činnosti film moc neukáže, jde především o psychologii odbojářů a vztahy mezi nimi - vznešenému cíli se nakonec podřídí vše.

První Avatar byla vizuální bomba (v kontextu své doby), ale film jako celek působil jako ekologická agitka, Tento film je vyspělejší, především po dějové stránce, závěrečný boj je sice hodně mimo realitu, připadalo mi to jako když čtu komix, ale nešť, nenudil jsem se. Kdo ale neviděl předchozí díl, asi se špatně orientoval v některých specialitách "modrého lidu". Těším se na další pokračování, zmínka o lidstvu, které potřebuje přesídlit na jinou planetu, mnohé naznačuje.

Pro animáky, které rezignují na svou největší sílu (= totální flexibilitu herců a rozkošné porušování fyzikálních zákonů) a snaží se upoutat hlavně příběhem (jako klasický hraný film), mám slabost. V této formě zkousnu snadněji i děj, který se odehrává v prostředí, které bych u normálního filmu shledal za tak exotické, že bych film vynechal. Zbouchnutá postpuberťačka kdesi v Africe - to není žádný tahák. Ale dění kolem Ayy a jejích kamarádech běží svižně a já nenásilně vstřebávám reálie bývalé francouzké kolonie na konci poklidných 70.let - všímám si odlišností i podobností s životem v západní Evropě té doby (který ale znám také skoro výhradně z filmů). A je to docela zábavné, takže odpouštím tu minimalistickou animaci, zpestřenou pozoruhodným pozadím, asi přejatým ze skutečných fotografií. A jako bonbonek jsou tam 3 opravdové TV reklamy té doby.

Dokudrama s německou důkladností. Poměrně strohé, nevyzdvihující emoce, ale také bez hlubší analýzy čehokoli. Pokud autoři chtěli diváky ukázat teroristy jsou lidé s natolik vykolejeným myšlením, že je marné je zkoušet přesvědčit a že každým ústupkem, každým splněným požadavkem, je jen utvrdíme v tom, že nejen bojují za správnou věc, ale i správnými prostředky, tak já jsem tomuto zobrazení uvěřil. Ale navíc jsem si odnesl poučení, že když umírněná většina společnosti a jí podporovaná státní struktura nebude dostatečně reflektovat názory radikální menšiny, včetně (vlastně hlavně) mladé generace, koleduje si o průšvih. Přerod mladé matky z nevýrazné manželky salonního levičáka ve vůdkyni RAF byl děsivý svou plynulostí, ale ze zvednutých pěsti na pohřbu teroristy šel opravdový strach. Člověka nakonecnapadne, že zvrhlé násilí RAF bylo vlastně záchranou pro německou společnost - kdyby bojovali méně krvavým způsobem a nebratříčkovali se s islamisty, mohlo se Německo ponořit na dlouhá léta do občanské války, tu radikální, jindy studené. Ale to je spekulace, stejně jako úvahy, že to hrozí dnes. Co filmu chybělo? Snad nějaký imponující herecký výkon, nebo ještě působivější atmosféra. Ale to je hledání pih: 90%

Dobrý námět, děj, co má hlavu a patu, herecké výkony slušné (akorát český lev za vedlejší ženskou roli, to snad byla politika - nic proti Špalkové, ale ta role měla snad 5 minut celkem a ještě méně vět). Ale scénář mi přišel jak nedodělaný - ty nejzajímavější momenty (= způsob češení nastíněného konflikti) byly prostě vynechány. Naopak "erotická" scéna klidně mohla zůstat bez detailních záběrů, filmu by to prospělo.

Výborně podaná atmosféra, skvělá muzika, dobře podané životní zrání mladých, silně talentovaných umělců. Důrazem na detail i zobrazení emocí je film srovnatelný s Bohemian Rapsody (byť pokrývá nesrovnatelně kratší období. Nevím, na kolik dokázal scénář podchytit myšlenky, které se v té době honily v hlavách Johna a Stuarta (oba v době natáčení dávno po smrti), ale to je vlastně jedno, že měli oba bohatý vnitřní život, překypovali aktivitou a ambicemi a teprve se učili ovládat své emoce, je nesporné. A jestli vztah mezi nimi měl přesně takovou podobu nebo hloubku se už nikdy s jistotou nedozvíme. Od doložených faktů (Sutcliffe odešel a McCartney převzal basovku, deportace kvůli neplnoletosti Harrisona atd.) se dokument neodchyluje. Zaujalo mne, že při nahrávání My Bonnie s Tony Sheridanem nepadlo zpěvákovo jméno. A slovní britskoněmecké špičkování (15 let po válce) mi přišlo věrohodné, něco takového bych od Lennona čekal.