Aya z Yopougonu

Jednoduchá animace, kdy jsou postavy vykresleny ostrými linkami, vypráví příběh o nejednoduchém osudu dívek z chudinské čtvrti. Je to možná až edukativní snímek na téma: dávej si bacha na chlapy. Ale to vyprávění je hodně životné a dokáže hodně pojmout i naznačit. Škoda, že končí utnutě. Hrdinky nechává uprostřed načatých a dramatických situací. Zejména Aya a její touha vymanit se z chudoby vlastním přičiněním nedostane už ani slovo na dořečení. SHRNUTÍ: Ženský to mají těžký. A v Africe dvojnásobně. (30.10.2018)

K dokonalosti mi najprv chýbalo väčšie zameranie na rovnomennú Ayu a jej premenu, ale potom som si uvedomil, že je "archetyp vševědoucí vědmy," ktorý k danému prostrediu patrí, a tiež plní úlohu rozprávača-pozorovateľa. Zaujímavé je, že táto rola múdrej radkyne je priradená mladuche a nie starej černoške s vyťahanými rukami. Absencia čarov a domorodej mytológie (ktorú napríklad často černošskí spisovatelia pchajú všade na úkor zrozumiteľnosti) necháva vyniknúť charaktery postáv a ich ostrovtipné pestvá. Smutno-smiešne -- ako to len černosi vedia. Inak výborné dialógy, vizuál na pohonenie a iná filmová terminológia s prívlastkami. (25.06.2017)

Pro animáky, které rezignují na svou největší sílu (= totální flexibilitu herců a rozkošné porušování fyzikálních zákonů) a snaží se upoutat hlavně příběhem (jako klasický hraný film), mám slabost. V této formě zkousnu snadněji i děj, který se odehrává v prostředí, které bych u normálního filmu shledal za tak exotické, že bych film vynechal. Zbouchnutá postpuberťačka kdesi v Africe - to není žádný tahák. Ale dění kolem Ayy a jejích kamarádech běží svižně a já nenásilně vstřebávám reálie bývalé francouzké kolonie na konci poklidných 70.let - všímám si odlišností i podobností s životem v západní Evropě té doby (který ale znám také skoro výhradně z filmů). A je to docela zábavné, takže odpouštím tu minimalistickou animaci, zpestřenou pozoruhodným pozadím, asi přejatým ze skutečných fotografií. A jako bonbonek jsou tam 3 opravdové TV reklamy té doby. (28.10.2018)

Diváci budou možná zmateni skutečností, že titulní postava nehraje v příběhu zásadní roli, ba ani není hybatelkou dění, navíc se s přibývajícími minutami z děje spíš vytrácí. Je jen pozorovatelkou a připomínkou toho, že mohou existovat i jiné životní cíle a jiné cesty k jejich naplnění, než které volí pošetilí hrdinové snímku. Hlavním lákadlem je neokoukané exotické prostředí Abidjanu, hlavního města Pobřeží slonoviny, a zobrazení rázovitých postaviček obyvatel jedné z jeho čtvrtí. V rozvojových zemích mívají filmy vedle zábavné role také výchovné poslání a Aya na tuto funkci navazuje - dá se vnímat jako varování před neplánovaným otěhotněním a předčasným uzavíráním manželství. Vzhledem k postojům ženských postav se určitě v případě Ayy nehodí používat přívlastek feministický, nicméně jen těžko bych hledal film, kde by muži (prakticky bez výjimky) byli vyobrazeni v tak nelichotivém světle - jako povrchní, nezodpovědní svůdci, slaboši a lháři. Vedle prostředí je předností i výtvarná stránka filmu. Realistická příjemná kresba, která vychází ze stylu francouzských civilních komiksů středního proudu pro odrostlejší čtenáře. Nejde o film pro děti, o art a nejde ani o běžnou komerci. Tři a půl hvězdičky tentokrát povýším na čtyři. Film mi přijde natolik sympatický, že mu chci spíš pomoci. Celkový dojem: 70 %. (19.12.2018)

Poměrně plochý film o dospívání v Abidjanu, hlavním městě na Pobřeží slonoviny. Jeho plochost vidím zejména v tom, že ve výsledku jde jen o dobrodružství dvou vdavekchtivých dívek, které touží po spokojeném životě (tj. budou vlastnit kadeřnictví - tahle vize mě opravdu zaujala, a budou chodit denně na nákupy). Ayn sen, že se stane lékařkou, mizí do ztracena: stejně jako postava celá. Aya ve filmu zaniká a stává se z ní jakýsi archetyp vševědoucí vědmy, která nejenže všechno ví, ale každému ve vesnici umí i (dobře, protože je přece vševědoucí) poradit. Pokud jde ale o film jako celek, tak se mi líbí vykreslení postav, které nejsou černo-bílé a v průběhu filmu se jejich chování a obraz, kterým působí na diváka, vyvíjí. DObře patrné je to na panu Sissoko a na Ayině otci. Všechny postavy pak mají jedno společné: snaží se přežít. Za zmínku určitě stojí africké reklamy ze sedmdesátých let - ty na margarín nebo na tuhé mýdlo patří k nezapomenutelným. (24.11.2013)