VictorMartel

1.-4. ŘADA: „Hey, the world is a rich tapestry, my friends. But trust me on this. You don't want to see it.“ (S02E02) Podobně jako v Breaking Bad je zde důsledně použit princip romantického hrdiny, tříštícího se o svá vlastní východiska, na svých vlastních předsudcích a hodnotách dominujících danému společenskému zřízení, ano o celou svou dobu. Přitom neschopen vykročit za periferii tohoto všeobecného ideologična zčásti přejímá charakteristiku protagonistů programu klasicistního: pokud už zápolit se systémem, pak nanejvýš ještě v jeho koridorech a jeho prostředky, co víc: jemu k prospěchu. Tento snaživý právník, který se v závěru první řady zřekne velkých peněz jen proto, že prošly traktem zločinu, a volí si čest, je tak trochu pokryteckým a chorobně předvídatelným bratrem otitulován jako „šimpanz se samopalem“ (S02E04), ačkoli si jen leckomu sympatickými manévry hledá cestu z ulice, pomáhaje přitom nejpotřebnějším. Chuckův kolega Howard je jako z reklamy na prací prášek, čemuž alespoň v prvních sezónách odpovídá i, tehdy ještě tak prezentovaný, skromný profesní výkon. / Budoucí grázlík, v něhož se Jimmy McGill vyvine, přitom není žádný socialistický případ systémové kritiky, ale americký hrdina „sám za sebe“, a s tím v souladu o své marnivé poctivosti (jak bych odmítnutí špinavých peněz nazval) na konci první řady prohlásí: „Už mě to nikdy nezastaví.“ Nicméně, kdo ví, co by z Jimmyho bylo, kdyby mu co chlapci zloděj v obchodě jeho otce nepověděl o světě pravdu... Možná by neokrádal svého otce, ale skončil by jako otec. Na druhou stranu, načas si tak mohl počínat líp než jeho ubohý poctivý otec, mít i skvělé vyhlídky, ale nakonec prohrál úplně všechno. Rozhodne se některé hranice plovoucí právní „etiky“ překračovat, až nejenže regulérně porušuje zákon, dokonce odvrhuje zábrany trestat i jen domnělé zlo zlem daleko horším a nevyhnutelně kolaterálním.  5. ŘADA:  5. řada pomalu roste a napětím vybuzuje očekávání dalšího rozhovoru s nadčasovým jádrem a úderností. Skvělých pasáží je tu více než dílů a některé koncizně shrnují celý charakter s jeho úlohou v universu. Mstylačný Gus, špinavými penězi civilizující bezprizorní mexický venkov, zazáří v 5. epizodě: „It makes up for nothing. I am what I am.“ Ještě mocněji než u předchozích řad tu pulsuje vědomí neprostupnosti světů. Nám oponentní světy si lze představit a vycházet z nich při vyjednávání, jen jestliže opozice hodlá přijmout naše podmínky, plynoucí z toho, jak svět vidíme my (6. epizoda, závěrečná konfrontace mezi Jimmym a Kevinem). S problémem nepřenositelného vnímání světa v důsledku vždy jedinečné historie, ano anamnézy charakteru souvisí i konflikt s Howardem. Howardova do-sebe-zamilovanost se ještě silněji než v minulosti projeví v dialozích s Jimmym a Kim. Pořád nemůže pochopit (a já tak trochu s ním), že se oba vzdávají finančně nejvýhodnějších forem spolupráce, on nestojí o jím nabízenou pozici v korporátu, ona se vzdává stejně výnosné a komfortní pozice v jiném korporátu, obsluhujícím místní banku. Je přitom zřetelné, že oba, jakkoli vzájemně odlišní, chtějí zbohatnout co nejvíce na svém a po svém, doslova se štítí nabubřelých a bezohledných postav. Kim se od nich vzdaluje spíše z altruismu, Jimmy pro svou pýchu a odpor ke všemu, co reprezentuje elita nedotčená ulicí. Howard je oba vytáčí tím, jak nepochopitelný je mu jejich nezájem o to, co nabízí on i jemu podobní. Uráží je, když si myslí, že chce-li on sám jen perfektně vyžehlený oblek, všechno čisté, bezvadné a co nejpohodlnější, musí to chtít i ostatní, a – to je prostě jeho úsudek, naprosto bezelstný – komu se taková příležitost naskytne, má jakousi zdravou povinnost se jí chopit. Jenomže z perspektivy obou je to malý svět, bublina do sebe zahleděného kapitalistického idealisty. Z jeho arogance si Kim během rozhovoru s Jimmym utahuje: „Like I’m just waiting for him to ride up on his white horse? It’s all about him. It’s always all about him. The guy is in love with himself.“  (S05E10) Dobírali si Howarda, protože jeho význam v systému přeceňovali. Opakovaným argumentem byla jeho samolibost, včetně jedné zřejmě ne primárně blahosklonné Howardovy pohnutky pomoci Kim s vystřízlivěním vůči Jimmymu (S05E10). Jimmy sice podniká jednu sebereflexi za druhou, nicméně toliko verbální. A třebaže celá eskapáda s přepravou peněz by už měla být definitivním varováním, Kim mu dál dělá chůvu. Howard je narcis, ale tato vada je spíše komicky roztomilá, pravděpodobně i jediná. A pokud se Kim nemohla ztotožnit s tím, že by jí někdo jako Howard mohl pomoci, stalo se tak spíše z nedostatku její sebedůvěry, takže si nedokázala přiznat, jak je v oboru dobrá a že to samo může být opravdu hlavním, ne-li jediným motivem Howardových nabídek i jeho starostlivosti vůbec. 6. ŘADA: Každý má někde svou vlastní hranici, s jejímž překročením se nemůže vypořádat jinak, než sebeodmítnutím. Tohoto člověka už nikdo nepotrestá, nikdo mu nemůže nic vzít, protože se začal trestat sám a nic už nepotřebuje. To je proměna Kim v 6. řadě, které se Jimmy lekl. Bez nejmenší šance téže vnitřní vině uniknout děsivě zestárl 6 lety stresujícího utíkání a zbytek života stráví ve vězení. POZNÁMKA KE KAUCI: Je-li systém kaucí v USA vyobrazen věrně, podpírá to pověst poněkud chaotických pořádků světa za oceánem, protože kapacita dodat řádově nižší částku by sama měla být důvodem k držení podezřelého a přezkumu jeho finančních toků. Tady se z úplně anonymního zdroje pokryje kauce $ 7 000 000 a stát na to nijak nereaguje.

Během několika prvních epizod jsem tvůrce obviňoval z citového vydírání a nesnadno jsem se zbavoval dojmu, že protagonistu stíhají pohromy s až démonickou zarputilostí, jako by hrozivá představa bujícího nádoru (remise je diagnostikována až v S02E09) jen symbolizovala gradující tragiku. Vážím si toho, že si seriál hraje s velmi účinně podávaným humorem, vtipkuje na téma všeho „amerického“ (nebo českého) a poskytuje občas i tu nejhlubší a nejuniversálněji platnou promluvu. Zákon vymáhající, a proto i jím chráněný policista má štěstí na legální chutě, a to nejhorší, čeho se podle zrovna naladěné a zvyku promíjet si užívání historicky zavedenějších, třebaže statisticky mnohem fatálnějších látek nakloněné legislativy dopustí, je potahování z kubánského doutníku, takže „How we draw that line.“ (S01E07) Radost z dosažených cílů po velkém sebepřemáhání se při všem vynaloženém úsilí nevyhne srážce s odpornými důsledky vychýlení z původních zásad, kdy se na jazyk vdere hrozivé memento „It's all contaminated.“ (S03E10) Jak by v tomtéž světě pak mohlo neplatit, že, parafrázujeme-li výrok o Gusovi, anybody so clean must be dirty (S04E09)? Jesse, postava pro svou nedisciplinovanost, nerozvážnost a nevděčnost až do 4. sezóny téměř nepochopitelná, zažívá svoje permanentní zklamání ze střízlivosti. Obklopuje ho pokrytectví a faleš cílevědomějších povah, konkrétně Waltera. Walter je stále prolhanější, a to hlavně sám k sobě; cynismus tu nabude významu normy a při vší bizarnosti pomalu přestává překvapovat. Pachatele pohání hlavně dosavadním životem utrápené ego, vyšetřování je hnáno také hlavně egem a závistí chlapáckého odborníka na „dobro“. A tak bych mohl pokračovat dál, protože tady nikdo není z obliga. Seriál se dá cenit různě. Může být chápán jako pocta otcům. Otázku, jíž se ale seriál dotýká bez toho, že by ji na delší dobu opustil, představuje pokrytecké uspořádání majetkových disposic ve společnosti, kde často i ti nejpřínosnější mají jen otročit, aby méně přínosní mohli kázat a dovádět, vést a konsumovat, přičemž to se svými elitními kvalifikacemi tak vedou a tak spotřebovávají, že v tomhle „nejlepším“ politicko-ekonomickém systému globalizovaného kapitalismu odhalujeme jednu potenciální katastrofu za druhou, ať jde o klima, migrace, demografii či ukazatel sociálního smíru. Jen ve světě takto „spravedlivém“ může totiž nějaký rumunský přistěhovalec Bogdan šikanovat z nutnosti přivýdělku u něj zaměstnaného středoškolského učitele chemie a hulvátské buzerování v banálně fungujícím podniku vydávat za vrchol administrativní vědy, ba sám vzor „přísnosti“. A ať už je, či není pravdivý onen rozhořčující případ s 10 dolary odměněným chemikem vyvinuvším první reprodukovatelný proces k získání syntetického diamantu (S02E06), o němž se týden po smrti ke konci července 2008 zmiňuje článek z Los Angeles Times (General Electric chemist invented process for making diamonds in lab; autor Thomas H. Maugh II, 31. července 2008), mnoho z nás se shodne na tom, že něco podobného se děje v mnoha kontextech, takže je to příklad vcelku přiléhavý. Stranou nezůstává ani fenomén posilování prestiže skrze nadační fondy, jímž si přeplácená třída kupuje dojem legitimity. A pokud se už nedomýšlím příliš tendenčně, cítím tu i zoufání nad dopady zbožňované „svobody“, do níž toho patří stále více, včetně práva se profetovat k mentálnímu mrzáctví, a to za přítomnosti potomka (zvláště scéna, kdy se Walter vydává do zřejmě už opiátového doupěte za Jessem, je děsivá reklama na patologicky bobtnající koncept lidských práv). Umělecky mě na seriálu baví ubohost a trapnost postav, aniž bych se vyhýbal možným námitkám ohledně plánovací a instrumentální pře-připravenosti hrdiny. Po této stránce je Breaking Bad chytřejší a odvážnější než třeba také jinak skvělý, ale atributem „mám to pevně v ruce“ mnohem postiženější House of cards, kde je jasný lineární postup úspěchu a frustrovaný divák, jímž se má důvod stát každý, kdo není prezidentem v Bílém domě, je cíleně zpovykaný k očekávání stále vyšších met, jež jsou všemi těmi podvratnými intrikami jenom dekorovány co do náročnosti provedení a samotné uvěřitelnosti. Někdy se možná budete hněvat, jak je tu mrháno penězi, jak pro vás coby nezúčastněné pozorovatele až nepochopitelná láska k někomu brzdí osobní sociální rozvoj a ekonomické zájmy hrdiny, který se tolik natrápí jak s mladým blbcem, tak s nechápavostí a nevděčností vlastní rodiny; jindy užasnete, jak vtipný a nevyzpytatelný může být způsob, jímž toto dílo na jedné z postav demonstruje nepoučitelnost a platnost toho prastarého zákona, podle něhož nelze pomoci nikomu, kdo si nechce pomoci sám (do ušlechtilé role starostlivého zaměstnavatele se trapně pasující Ted Beneke se svou obsesí prezentovat jízdu Mercedesem SL550 jako seriózní součást vážně míněné obchodní strategie v situaci, kdy si „nevydělal“ ani na daně). Možná nemůžeme bezpečně tvrdit, čím a o čem je tento scénáristický počin hlavně, co ale platí, je, že toho, čím a o čem je, je, i díky režii a hercům, mimořádně hodně. Je jedním z děl, kvůli nimž i my nejméně optimističtí ohledně zámořských inspirací rádi odpouštíme Yenkeeům to ostatní. Opravdová studie. Ne, že by sebereflexe byla samospasným receptem kajících se zbloudilců perversně hypertrofované „ideje“ „svobody“, téměř denně se bláhově „dovídajících“ něco nového o boží vůli a konsekvencích ústavy, v zápasech o jejíž výklad se hazarduje s důvěrou na elity odkázaných mas, dobrá kinematografie to ale umí aspoň umělecky vytěžit.

Překvapivě dospělé, přesvědčivé a vtahující. Psychologie postav v rovině retrospektivní geneze i více než jen pochopitelných reakcí na nové podněty zvládá sdělit vnitřní konflikt leckterého středostavovského adolescenta a typické nesnáze a úzkosti plynoucí tu z rozčarování nad prázdnotou předsevzatých cílů, tu z nenaplněných očekávání nebo čirého nedorozumění.

Protože si Nasir při prodeji amfetaminu říká o čtyřicetinásobek toho, co ho stojí, je mi ho sice líto o něco méně, ale hrůznější ukázku jak smůly, tak samotného právního provozu ve filmu neznám. Seriál předestírá justiční praxi tak nelichotivě, až to vybízí k otázce, zda uvězněné zlo je vždy také to horší. V úvodu děje jasně vyznačená a vzájemnou přitažlivost vysvětlující vzdálenost mezi situacemi a takřka povahami spíše poslušného, nadějného Nasira a Andreinou je tragickým během okolností rozpuštěna až k bodu, kdy je od sebe rozeznáváme už jen fyzicky. Determinismus v rovině pravděpodobnosti analogické reakce na podmínky, z nichž jsou některé sledovány statistikami odhalujícími vazby mezi nimi a jednáním, tu je vzat přímo z ulice s neoddiskutovatelnou tíhou každé příliš znevýhodňující nebo přímo osudové proměnné. CITACE: „I don't understand how the truth can hurt me.“ […] „Run the truth by yourself. Who killed this girl? Someone else? Or the guy with blood on him, his fingerprints on everything, and the murder weapon in his pocket? The truth can go to hell because it doesn't help you.“ / „So you, husbandless, childless, and in terror of losing the job you've devoted your life to, do what you know you have to do, what any woman over the age of 40 who deals with the public to earn a living has to do, what a reporter who works for Channel 7 News, before you know it, will have to do. So was it voluntary? You tell me.“ / „Jury selection isn't about selection. It's about getting rid of your nightmares. Anyone from law enforcement. Anyone from a law enforcement family. Anyone from a military family. No small business owners. No working-class whites. No elderly blacks. They're tired of getting mugged. No one who knows anyone killed on 9/11. No one who listens to Fox News. No golfers, no bowlers, no sailors, and absolutely no lawyers. […] Educated liberals are good, unless they got a kid died of an overdose. Jews, but not religious ones. Well, for this case it's complicated. Same with Muslims. Still, they tend to be I don't know. Who the hell knows anymore. […] You know who you really want? The prize of all prizes Young, urban women. Mmm. Because they don't give a shit about anyone's opinion but their own. And odds are one of them's gonna be on our side, just by accident.“