Boudyy

Cannibal Holocaust je jedním ze snímků, u nichž sdělení převažuje nad formou. Je to nízkorozpočťák, který chce být kontroverzní, ale nedělá to bezmyšlenkovitě a explicitní násilí zde má své místo, stejně jako ve 120 dnech nebo Mechanickém Pomeranči. Akorát bych si odpustil první půlku filmu, která někdy vypadá jako béčkový film s Michaelem Dudikoffem a z níž vzejde postava doktora, který věčně doslovně vysvětluje to, co by divák měl cítit sám. Kritika přílišné honby za senzacemi a komercionalizace násilí? Ukázka pravé podstaty určitého typu lidí? Pakliže ano, film funguje dobře.

Jsem fakt na vážkách. Irvina Welshe mám rád a Filth považuju za jeden z jeho tvůrčích vrcholů, proto mi vadí, že film se ubírá jiným, téměř komediálním směrem, a tam, kde v knize přicházela hutná psychologie a hnusota (využití nezletilé pro kuřbu, sex s přídavkem "přiškrcení", manipulace s kamarádem Blejďákem), byla na programu spíše odlehčená zábava. Welshova díla (včetně Filth) taky často akcentují sociální poměry a tepají systém skrze třídní diferenciace a střet protichůdných entit společnost/systémXobyčejný člověk, což filmu chybí. Nicméně, režie je nápaditá a například proti výběru hudebního doprovodu nemůžu říct nic. A také je zde výtečný McAvoy, jež mi sice do knižního Robertsona zprvu nezapadal, ale role se ujal skvěle a nečtenář předlohy jistě nic nenamítne. To je právě ten problém. Ten film je dobrý a kdo nečetl knihu, nemusí mít potíž vlepit mu čtyři nebo pět hvězd, nicméně já předlohu četl. Silné tři, které odpovídají zdejšího hodnocení (70 procent). Smůla. Platí stejné zásady.

Klasická americká akční bejkovina ze začátku 90. let, kdy původní generace akčních hrdinů pomalu docházela za zenit a byl čas je nahradit neokoukanými tvářemi. Paxton, Sheen, Biehn. Celkem se snaží, ale hloupou béčkovou režii a tupý příběh, kdy Američané zachraňují svět před použitím svých vlastních zbraní a musí čelit i nerozhodnosti a blbosti svých vůdců (což nevím, zda byl přímo záměr tvůrců, z akčňáku provést sebekritickou sondu dovnitř US Army), to prostě nepřebije ani kdyby zavražděných nepřátel světové demokracie a míru byly na statisíce. Film teda zůstává jako výpověď doby, protože devadesátky z něho fakt silně čpí.

Dva Armstrongové vládnou všem. Klip k pilotnímu songu nové fošny od Green Day režíroval frontman kalifornské punk rockové kapely Rancid, která je spolu s Green Day synonymem pro odnož neopunk. Píseň o klukovi, co sní o slávě skrze provedení násilného činu si asi poslechly tři holčiny, které sebraly masky členů kapely a vyloupily v nich banku. A protože jsou to správné holky, lup propaří na domácí párty s Green Day.

Bomba. Naprosto komorní záležitost, která mě jako malého caparta zblázněného do muziky v pre-youtubové době dokázala udržet celé noci u televize. Tenhle pořad formoval můj vkus, poznal jsem zde fakt množství kapel, jimž jsem věrný dodnes. A luxus, mít celé videoklipy, když ostatní stanice vysílaly jen dvouminutové úryvky, ten byl v mých deseti letech k nezaplacení. Nezapomenu na legendární metalová a punková okénka. Dnes je již nepřeberné množství kazet v krabici a nehratelných, prakticky je v té bedně celé mé dětství, ale vzpomínky zůstanou.

Ač na albu Warning z roku 2000 skupina opustila svůj typický zvuk a nechala se chvíli strhnout vlivem tehdy velmi zvedajícího se pop-punku, píseň Minority se vydařila. Přímost vyjádření zůstala, klipovitá barvitost je u GD sice krapet nezvyklá, nicméně absolutně mi to nevadí. Jo a mnohem raději mám tuto skladbu naživo.

Celkem slušný francouzský nezávislý horor. Prostory pařížských katakomb jsou velmi nosné co do nápadů, s podivem, že zatím vznikl jen tento a o sedm let starší a poněkud slabší film. Ruční kamera a styl found footage mi vyhovuje, jde o nedoceněnou civilní formu vyprávění, jíž bych uplatnil klidně i jinde než typicky na hororech. Každopádně film je nápaditý, gradace probíhá pomalu a náznakově, dále pěkné vychytávky a odkazy na egyptskou mytologii. A velmi pěkný závěr ("jak nahoře, tak i dole"). No a taky velmi pěkná a důvtipná Perdita Weeks, takovou buchtu vyfasovat na dobrodružnou výpravu je vážně požehnání.

Postorlíkovský nádech měla první Landova solová deska Valčík, z níž pochází eponymní titulní skladba. Landovi tady pomáhá stará dobrá banda, která spolu studovala na pražské konzervatoři (Suchánek, Vetchý) a společně jančí nad hrobem mladého člověka, který vždy bojoval s nepřízní okolí. Melodické, úderné, s nápadem. Prostě Landa.

Trochu jiný pohled na těžká poválečná léta a první dvě pětiletky komunistického režimu. Viděno postavami lidovými, k nimž nedoléhají hrůzy války ani následných rudých represí přímo, ideologicky, spíše jsou problémy ve vesnici generovány skrze obyčejné lidské vlastnosti a komunistická praxe (zatčení faráře, neposlušného zemědělce, boj o funkce) je jen zneužita "obyčejnými" lidmi. Střídající se roční období a ukázky lidových zvyků sugerují klidný ráz osudů vesnických obyvatel na pozadí zlé doby. Mě nejvíce zaujala pasáž s Radkem Brzobohatým, téměř lidovým hrdinou. Scéna, kdy si pro něj na pole přijedou tajní, je brilantní. Dále hodně dobré role Ilji Prachaře a také Vlastimila Brodského.

Soukupovy filmy nejsou (až na jeho tvůrčí amok Pěsti ve tmě) nijak vyjímečnými, rozhodně mu nelze upřít jistý smysl pro kultovnost. Svatba upírů je, když už nic, alespoň dobře odvedená rutina s několika zajímavými momenty, skvělým Nárožným a slušnou výpravou. Komediální ráz filmu ukazuje, že v naší národní povaze je skutečně tendence udělat si prdel i z věčného "boje" proti podivným entitám. Pár zajímavých odkazů na Polanskeho Ples upírů mě taky potěšilo.