F.W.Colqhoun

Funny Games FR vs Bazén s hlavní představitelkou, která vyhlíží jako Derek Jacobi. Problém Sensommer netkví v tom, že by události v něm prezentované byly jasné málo, nýbrž ve skutečnosti, že jsou jasné moc. Nejhorší na snech je probuzení a rozumný filmař, který se snovou logikou pracuje, procitnutí nedopustí. Henrik Martin Dahlsbakken nechá diváka protřít si oči a jeho režijně zvládnutou hříčku se zakalenou pozdně letní atmosférou, hrající hodně na efekt, to zploštilo přinejmenším o jednu hvězdičku.

A jednu růži pro filmové fanoušky. Ti nikdy nezklamou. Renomovaný profesionál v oboru režie, taxikář z donucení s minimální výpravou natáčí film o filmařině v zemi, která se vydala cestou omezování občanských a uměleckých svobod. Jeden by z Taxi mohl nabýt dojmu, že se v Teheránu žije výhradně kinematografií; především tou zakázanou, jíž pohříchu není málo, neboť obnáší i zcela nevinné tituly jako Půlnoc v Paříži. Pasážéry jsou filmový pirát rozvážející čumilům Big Bang Theory; kdosi, komu se podařilo nahrát vlastní přepadení, ale je mu líto násilníků, protože tuší, že loupili z absolutní nouze a při dopadení by dostali provaz; a hlavně neteř, která nerozumí zásadám filmotvorby, jak je předložila třídě ideologicky uvědomělá učitelka: Výsměch představě, že by si umění vůbec nechalo něco předepisovat. Panahí se sice směje, ale je cílevědomý. Jeho verze Noci na zemi je lekcí, jak poutavě natočit něco tak nezajímavého jako přehlídka mluvících hlav. Kontrast s pozadím metropole s zatahujícími se otěžemi je zásadní. Film je navíc mistrný v dovednosti, která autoritářům na poli politiky, ty íránské v to počítaje, citelně schází: diktát navozující dojem spontánnosti a svobody. Zkrátka z režie.

Buenas noches. Mělčiny jsou chytré jen titulem: nikdo si nemůže stěžovat, že by diváka vábily na hloubku. Stížnosti na nerealističnost některých filmů dokládají, jak špatné mínění o realitě panuje. Vždyť za prvé, možné je všechno, a za druhé, nic skutečného nikdy ve filmu zachyceno nebylo. Je ale pravda, že některé filmy se s absurditou skutečnosti měřit mohou. Mělčiny především ve druhé polovině tu ambici mají. V rámci nalinkovaného žánru jim nechybí nic, tedy kromě doporučené špetky originality. Jde v podstatě o trojúhelník žraloka, který už nemůže velrybí ani cítit, racka a Blake Lively, které se přes sexy v plavkách postavičku mňam mňam valí bílá pěna. Lze se na žraloka zlobit? Kdo by se nechtěl zakousnout? Polonudu co do nahoty i zábavy ozvláštňují half-life-variace Marca Beltramiho. A už nic dalšího.

Take us some place safe. Take us to the war. Ang Lee zprostředkovává bizarnost válečné zkušenosti. Jeho Vlajky našich otců šmrncnuté Olověnou vestou oscilují mezi tím, čím měl být film, který chtějí emeričtí kucí z čety Bravo za dolárky prodat Hollywoodu (a který nakonec možná nabídnou Číňanům :-)) a hořkou pravdou, mimo jiné i o patriotismu, který prodává na stadiónech buřty a colu. Výpověď o válce, jejíž důvody páchnou na sto honů lží, je mlhavá. O něčem ale nelze pochybovat: Tady to stojí za prd. Tak proč nenarukovat? Když lze bez velkého pochybování konstatovat něco takového, je zaděláno na průser. Film ale vynikající. Na Číňana až příliš dobrý :-).

Beyond the fragile geometry of space. Profesní život občas poznamenává zlá ironie: Vám se ve strouze utopí dítě a vy mašírujete hákovat do Benátek. Nicolas Roeg těží z povídky Daphne du Maurier o zlé předtuše velmi zdatně. Pomáhají podzimní Benátky i černokněžně vyhlížející Donald Sutherland a maximální soustředění na vizualitu. Červenou pláštěnkou se dokázal proslavit o hodně let někdo jiný, že? Když by závěrečné čtvrtině mělo dojít na lámání chleba, vychází najevo, že film sliboval něco, co není ochoten splnit. Měl jsem zlou předtuchu, že to tak dopadne :-). Slibování je to ale vážně opojné a nesplacený dluh také překvapí. Nebýt to Nicolas Roeg, mohl to být podobně enigmatický Peter Weir, na jehož rané filmy, především vodní Poslední vlnu, jsem si při benátských haluzích párkrát vzpomněl. PS Softporn scéna nestojí za zmínku.

Nicolas Winding Refn nás zve na exkurzi bordelů vyhlížejících jako temný wigwam. Odkazy na Lynche pokračují nesmyslnými hudebními čísly hlavního záporáka, záběry, které mají jen zmást, Martinezovými badalamentovinami aj. Zpracování scénáře, který by jinak mohl kápnout do noty třeba Johnu Woo, vyhlíží víc než co jiného jako reklama na svítidla, do níž se v jistých nepočetných záběrech připlétají gangsteři mdlého ducha, kteří poprvé slyšeli o Freudovi a nesou nelibě, co z toho pro ně vyplývá. Někdy se k téhle hře nechám svést, tentokrát nikoliv. (...) Dedicated to Alejandro Jodorowsky, stojí v závěrečných titulcích. Možná.

Možná bylo bláhové očekávat od Vladimíra Čecha zázraky, ale třeba alibiovskou trilogii reprízuji za podzimních plískanic docela rád. Jestliže jsou jiné Čechovy práce poznamenány podlézáním režimu na akcidentální úrovni, Mezi námi zloději je nasycená substance komančské propagandy. Je jí podřízeno vše, počínaje zápletkou s megatransparentním kolektivizačním morálem, konče neohrabanými pokusy o humor, který svou výchovností otravuje i přes angažmá hereckých es, jimž je divák odkojený televizní produkcí osmdesátých let ochoten odpustit i smrtelný hřích. Jenže tohle se nedá. Aby toho nebylo málo, film jakoby někdo okradl i na nižší řemeslné úrovni. Teprve deset let od prvního vysílání ČST a už lze hovořit o vkrádajících se televizních manýrech. Takže slovy Werichova Palečka: To nedoporučuji!

To není Noemova archa, to je Barbie Party Cruiser... Bez ohledu na to, zda kvality rumunského filmu korespondují s banalitou rozvratu rodiny záměrně či jaksi mimochodem (a já jsem spíš ochoten klonit se k tomu, že o tvůrčí záměr nešlo), souběh obsahu a formy posiluje vzácnou nepříjemnou pravdivost filmu. V úterý po Vánocích je nepříjemně realistický příběh o odporně obyčejném chlapovi, který se rozhoduje mezi manželkou a milenkou, a jemuž se zázračně daří vyhýbat se obvyklé prepjatosti a klišé. Zlo, které destruuje základ státu, autenticky vyvstává jako cosi, co je vepsáno do danosti vztahu a co působí i tehdy, nebo právě tehdy, když nelze ukázat viníka. Delikátně nepohodlné.

Zakoupeno na DVD jako dvojfilm společně se Třemi Švédkami v Tyrolích. Jakoby nultý díl Nymfomanky v režii Tinto Brasse. Film jsme si opatřil na základě důrazného Perotinova doporučení se mu na sto honů vyhnout. I když to mnou otřáslo (hned několikrát - nebyl jsem s to to zhlédnout v kuse), je pár důvodů, proč jsem rád, že jsem si se Siggim Götzem zavdal. Především se mohu chlubit, že jsem film viděl; v jistých kruzích by to mohlo něco znamenat. Hovořit o plnění filmových bobříků by sice mohlo svádět k zavádějícím interpretacím, ale budiž. Schéma oddysey, na které režisér hrdě staví, je natolik univerzální, že jde naplnit čímkoliv. Siggi se rozhodl, že ho naplní obsahem tak řídkým, že lze skoro hovořit o ničem, což je vlastně dost originální. Přestože se ve filmu rojí nepřetržitě nádherné nahé ženské, Řecké fíky naprosto nepřerušeně nudí, i když fascinují vybroušeně debilními dialogy a dějovými zvraty jako z táborové besídky. Hlavní hrdinka Patricia, ultimátní píča, skončí po zásluze v náručí buzny - to ve filmu sice řečeno není, ale představitel osudového muže Claus Richt to věru nezapře. Filmu se přes všechny boty a totální amatérštinu daří produkovat jedinečnou atmosféru, iluzi jakéhosi paralelního světa, o hodně jednoduššího, než je ten skutečný. Na jeho opojnosti má zásluhu především autor soundtracku Gerhard Heinz; slizká dojčárna Fly Away Girl nemá chybu. Jestli se jednou vrátím do Řecka... Škoda, že jsem to neviděl v sedmé třídě. Užil bych si to stejně jako Horká kola.

Life is nasty, brutish and short (Hobbes). Tento film je přesným opakem - uhlazuje, změkčuje a místy se táhne jako smrad, což při stopáži 155 není nic divného. Eastwood v kontrastu s jinými filmy působí jako ta nejnechutnější filmová sorta - režírující herec. Nedokáže určit, co je důležité a co ne, střídá žánry, nálady i přístupy více méně náhodně a výsledkem je cosi velmi zmateného, i na Savannah. Ne snad, že by toho dobrého ve filmu bylo málo. Komu by ale chutnala prvotřídní italská zmrzlina a skvělé mexické fazole na jednom talíři? Z filmu se zjevným značným potenciálem a ikonickým titulem si po pár dnech pamatuji pouze krutopřísně teplého Kevina Spaceyho a mladičkého Judea Law. A Lady Chablis, která vypadá úplně jako Prince (a zemřel(a) krátce po něm).