dearie

No jo, to je typický případ. Jako čtenář a milovník knižní předlohy jsem nemohla z kina odcházet nijak jinak než zklamaná. Je těžké převést světový bestseller na plátno tak, aby se tvůrci zavděčili čtenářům a zároveň nadchli nečtenáře. Ale v případě Eragona se to dalo podle mého názoru udělat mnohem, ale mnohem lépe ! Děj okousaný tak, že se z něj vytratilo veškeré kouzlo, které ten příběh dělá tak uchvacujícím, herecké výkony mizerné (až na některé). Ono to asi není zase tak zlé, ale pro mne je Eragon tak citlivou záležitostí, že prostě nemohu jinak než být tak drsná. Rozhodně se netěším na pokračování (pokud si na něj ještě vůbec někdo troufne). Nebýt skvělé hudby, krásné Sienny Guillory a toho, že jsme se v půlce filmu s kamarádkou rozhodly, že si z toho uděláme legraci, odcházela bych ze sálu v daleko horší náladě.

Nádherná Natalie, která se do své role opravdu ponořila a předvedla více než oscarový výkon, nádherný balet, který si zasloužil více prostoru, neokoukané prostředí a ukázka toho, jak touha po dokonalosti bolí a drásá duši i tělo. Půvabný, přesto drsný film, nikoliv bezchybný, ale přesto působivý.

Do kina jsem přicházela mírně rozpačitá, bez očekávání, vlastně v podstatě znuděná tím, na co mě to zase vytáhli. Po 90 minutách jsem odcházela naprosto uchvácená, beze slov (a přesto ve mně všechno křičelo), utírajíc si slzy a konstatujíc, že tenhle film opravdu stál za to ! Že se jednalo o příběh podle skutečné události jsem zjistila až poté, a o to víc ho obdivuji. 127 hodin je výjimečné dílo, James Franco předvedl skvělý výkon a já před tvůrci smekám klobouk. Pořád nedokážu pochopit, jak je možné, že jsem se ani minutu nenudila, když se film téměř celou dobu odehrává na jediném místě s jediným hercem. Ten dechberoucí závěr byl už jen třešničkou (za to ale pořádně sladkou) na dortu, který si dám ještě mockrát a ráda ! Na těchto 90 minut nikdy nezapomenu, stejně jako Aron Ralston na těch svých 127 hodin.

Děkuju té neuvěřitelné náhodě, která mě k tomuto seriálu přivedla. Při shlédnutí prvního dílu se mi sice oči obracely v sloup poměrně často a měla jsem i nutkání „tu kravinu“ okamžitě vypnout, ale štěstí, že jsem to překousla a pustila si i další díl. A pak další a další, až jsem za necelé dva měsíce (a nebyly to ty prázdninové) zhlédla všech 8 sérií. Po mé srdcovce Dawson's Creek jsem nečekala, že by mě ještě nějaký seriál podobného námětu mohl zaujmout, natož chytit za srdce, ale pak se objevil OTH a já jsem byla ztracená. Je pravda, že po odchodu dvou velkých hvězd, Chada a Hilarie seriál trošku zchudl a ztratil hloubku, která ho dělala tak výjimečným, ale přesto si mne udržel a po dlouhém odolávání si mě strhl i nový pár nahrazující právě dvojku Lucas & Peyton. Kdo hledá něco hlubokého, v čem jsou ústředními motivy sport, rodina, hudba, láska a především sny stávající se skutečností, ten ať si udělá spoustu volného času, protože když se ho OTH jednou chytne, už nepustí. Je to sice láska na druhý pohled, za to ale věčná.