salahadin

...jediné místo ve smradlavém, hlučném, rušném a neosobním městě:

- kde mohu být v tichu

- kde mohu zapřemýšlet o svém životě

- kde mohu vidět to, od čeho jinak své oči odvracím

- kde mohu objevit to, co jinde neobjevím

- kde uslyším i věci, které bych jinak slyšet nechtěl

- kde pochopím to, co v životě nechápu

- kde mě nikdo neposuzuje podle pracovních výsledků a úspěchu

- kde nezáleží, kolik zlata mám na kontě, ale v srdci

- kde se mohu zastavit v této hektické době

- kde je Někdo, kdo mě nemá rád kvůli vzhledu/inteligenci/penězům/vzdělání/zábavnosti, ale kvůli tomu, že jsem

- kde je Někdo, kdo mě jako člověk neopustí, kdo mě nenechá plavat a neřekne: sbohem

-

-

Zlato prozářilo denní přísvit. Zlato slunce a zežloutlého listí. Těžké černé mraky, které včera spustily své žesťové party doprovázené mohutným bubnem hromů, odtáhly pryč. Dnes přišla nová scéna, šedá opona se roztáhla a předala jeviště modrému nebi. Nebi. Na tomto uklidňujícím pozadí se za zvuků harfy a violy začala odehrávat dramatická scéna podzimu - k nebi stoupaly sloupy dýmu hořícího listí, pytle se plnily padanými jablky, z každého stavení se ozývaly tříštivé zvuky seker pronikajících do špalků. Velmi dramatická scéna! Každé roční období je krásné, ale každý máme to svoje. Já mám podzim, protože je bohatý a různorodý. Tu prší, tu nás svírá hutná mlha, tu svítí slunce. A celá příroda se začíná překrásně zbarvovat do nádherných odstínů. Lesy pokrývající ostře řezaná údolí a vysoké kopce s vyčnívajícími skalami vytváří umělecké malířské dílo. Moře jehličnaté zeleně doplňují červené, žlutavé, hnědavé listnáče. Co obraz, to originál. Kdo jej maloval? Přece Bůh. Vytvořil tuhle nádheru jen pro nás. A na podzim všechno dozrává. Celé léto jsme se těšili na vlašské oříšky, jablka apod. Ale i na ty brambory, i když práce s nimi je náročná. Ale u nás se stále říká, že bez práce nejsou koláče (lidi tu většinou ví, že nic zadarmo nedostanou). A takové bramborové těsto s povidlím a vlašskými ořechy je pochoutka. Nádherný čas. Zvlášť, když člověka svírají starosti a chmury, je návštěva přírody balzámem na duši. Tak jsem si i já vyšel v neděli odpoledne na "Bařinu" s malebným výhledem na svou vesnici, nechal se okouzlit dramatem přírody o mnoha dějstvích a uši nechat opojit rajskou hudbou a zpěvem dokonalé intonace. Ta hudba sice na letmý pohled nemá nějaký pravidelný rytmus, ani geniálně střiženou melodii, ale ani nejkrásnější lidská hudba mě neuklidní tak jako zvuky přírody. Starosti rázem opadly. Tady jsem nejšťastnější. Ve městě bych chcípl. A to nemluvím o vůni přírody - tu vám přes text ani fotky nezprostředkuji:-) Jehličí, dřevo, louka, vše krásně voní.
Lidé se na podzim připravují na zimu. Navštěvují se a přesvědčují se, že zima bude tentokrát dlouhá, krutá a mrazivá. Dělají to jako každý rok. Ale člověk si je rád poslechne. Jeden starý pán mi řekl návod, jak se dobře zabezpečit před zimou:
"Tož musím napálit slivovicu, to je jasný, hodně slivovice, pak musím zatlouct okna fošnama, naštípat nějaký dříví, do komína pověsím šrůtek uzenýho a šrůtek bůčku a může přijít sibiř."
"A co kožich, starečku, ten máte?" ptám se starostlivě.
"Na hovno," ozve se bodrý, vrásčitý pán lakonicky, "mně nikdy zima nebyla a to pamatuju takový mrazy, že zamrzla voda ve Svratce a do práce se jezdilo na bruslích. Já si jen natáhnu dvoje fusakle, neboť mám v botách čelisti a hotovo."
"Nemáte toho jídla málo? Abyste měl co jíst přes zimu," ptám se opět.
"Rusáci přes zimu nejedí vůbec, tak co," ozve se stařík a cítí se dotčeně, protože si o něj děláme starosti. My! Ani ne třicetiletí cucáci o chlapíka, který přežil válku, komunisty, kolchozy, rok 68 a pak tuhle sobeckou dobu. Když slyšel, jak se na zimu připravují dnešní lidi, zalomil rukama a pod fousy zabrblal cosi o zpohodlnělosti a lenosti. Ano, mnoho lidí dnes topí plynem a zařizovat se skoro vůbec nemusí. Ok, beru, ten stařík to měl těžší. Sice dnešní dobu v jednom kuse pranýřuje, ale bez těchto lidí bude ten svět jednou o mnoho chudší. Jsou z dob, kdy se žilo ještě úplně jinak. A jejich pohled na svět je o mnoho prostší. Asi jako můj.
"Ještěže tu naši u řeky schoulenou vesničku neobjevili magoři, co by tu chtěli vystavět bytovky, paneláky, továrny, vysoké komíny, sklady, chodníky, kanalizaci, Tesco a další hovadiny!" Na to muhu říct jen: "Amen."

A hotovo. Jaká nás čeká zima, to nevím. Ale taková zasněžená krajina v jasném slunečném dni přece také není k zahození. A to nezmiňuji ty večery při hořícím ohni v krbu. A pak jaro, kdy vše ožívá, příroda se zase začíná ozývat a tělo pookřeje. A pak léto, kdy nám konečně roztají kosti. Koupání, třešně, holky v plavkách. Ještěže máme ta roční období čtyři a všechny krásné. Ale jak říkám, to moje roční období je podzim. Tak nějak koresponduje s mou duší - tu chmurnou, tu veselou, tu deštivou a mlžnou, tu prozářenou sluncem.
Kontakt s přírodou člověka obdarovává - dává mu určitý nadhled do života, dává mu pokoru před stvořeným světem, protože člověk na přírodu nikdy nevyzraje, může ji jen ničit, nebo se přizpůsobit jejím pravidlům, dává mu také úctu ke všemu živému. Taky mu příroda napovídá, že tu existuje přirozený řád, že život je dřina, že nestačí natáhnout ruku a čekat, až mi někdo něco dá, že vše má svůj čas a musí postupně dozrávat a že každé zranění, které přírodě způsobíme, se nám stonásobně vrátí. Člověk musí uznat, že prostě není pánem světa, ale tím, kdo může svět v pokoře používat (ne zneužívat) a žít v něm. Díky Bohu, že nám tu ještě kus přírody zůstal. Mám dojem, že betonový mor se šíří rychleji než jeho bráška - dýmějový.

Na téma interrupce (potratu), čili ZÁMĚRNÉHO přerušení těhotenství  pomocí chirurgie nebo chemie,  toho bylo napsáno hodně, ne-li víc a snad ještě více napsáno bude. A více snad bude vidět a slyšet názor těch, kdo odmítají tento druh vraždy.  Např. akce Pochod pro život je médii víceméně ignorována. A to je špatně. Kdejaká s prominutím kravina se v hlavních zprávách objeví, ale toto téma ne! Naše kultura smrti tak balancuje na hraně lhostejnosti a tichého souhlasu. Proč se Události a Televizní noviny hemží vraždami, politickými půtkami a pořád dokola událostmi, jejichž absence by vůbec nevadila? Po milionkráté slyšíme o tom, jak nějaká medvědice porodila mláďata, jak je křtili a kdo ví co ještě. Ale diskuse na téma nenarozeného života prostor nedostává.

Já si ve svém příspěvku nenárokuji nic jiného, než vyjádřit svůj názor. Uvedu dva příklady ze života.  Před nedávnem byla medializována kauza matky z Vlasatic na Pohořelicku. Byla obviněna z vraždy svých tří dětí. Diskuse se zaplavila soutěží o nejsrdceryvnější politování dětí. Lidem se třásla kolena, když slyšeli o takové hrůze (a to je dobře, s někým to třeba vůbec nehnulo).  Všichni si kladli otázku, jak může matka něco takového udělat!?!? A kladli si ji zcela po právu.  Té matce hrozí až doživotí (nevím, jak to dopadlo, kauzu jsem přestal sledovat). Média také teatrálně brečela. Každého člověka, který má srdce, při takové události sevře úzkost. To je běžné, jsme lidi.

A teď druhý případ. Žena jde na potrat zabít nenarozené dítě, záměrně mu neumožnit se narodit. A co? Nic! Toto nechá společnost chladnou! Nepředháníme se v lítosti nad zmařeným životem, ale nad urážkami těch, kdo jsou proti potratům. Kdo se zeptá, jak něco takového může ta matka (budoucí) udělat?!? A co jí hrozí? Nic samozřejmě. Je hrdinka. Ona se přece postavila za právo svého ega a pohodlí. Ona si přece se svým tělem může dělat, co chce. Budiž. Vše je dovoleno, ale ne vše prospívá (viz listy sv. Pavla). Ale to vyvíjející se dítě není její tělo! Je to jiný jedinec. To nikomu nedojde? Nenarozené dítě je načas externě-interní součástí ženského těla, ale to neznamená, že si s ním mohu dělat, co chci. Tak prostě když nechci dítě, nechám ho utratit jako koťata, když se přemnoží. Vy, co žijete na vesnici, to asi znáte. Koťat je dost, nikdo je nechce, tak je jde dědeček utopit. A hotovo. Tak to děláme i s nenarozenými dětmi a říkáme si: Vždyť o nic nejde! Narodí se jiný, až budeme chtít. Vždyť jen regulujeme porodnost. Hrajeme si na rozumné plánování rodičovství. Vážení, to je strašlivý omyl. Ten človík nemůže za to, že má neschopné a v tuto chvíli nemorální rodiče (kteří se ale mohou kdykoli obrátit, viz známý případ Roe vs. Wade v USA). Nikdy není pozdě ke změně smýšlení.

V obou případech jde principiálně o totéž – jde o odejmutí práva na život, k usmrcení/utracení lidského jedince. Jen naprostý ignorant může poukazovat na rozdíl v obou případech, který se týká porodu. Hloupost. Lidský plod je živý, vyvíjí se, má tělo i nesmrtelnou duši. Je to přece tentýž jedinec jako po porodu. Jde o úplně stejný zločin. V případě potratu se však může zdát, že žena nemá ruce od krve jako v případě výše zmíněné vraždy. Omyl. Jde tedy o stejnou hrůznost, kdy kolébka života je zároveň kolébkou smrti. A jsou to tím strašlivější zločiny, že jsou páchány na těch nejbezbrannějších jedincích, kteří nadto svému vrahovi (matce) bezmezně důvěřují.

Jsme civilizace smrti. O tom svědčí nejen kladný postoj většinové společnosti k eutanázii a interrupci, ale i k hormonální antikoncepci, která může mít abortivní účinky. Zkuste si doma experiment – kupte si revolver a máte-li doma živé děti, jedno z nich zastřelte. Drtivá většina z nás to neudělá, ale interrupce schvalujeme? Vždyť se jedná o totéž – zabráníme vyrůst lidskému tvorovi. A katolickou církev haníme a urážíme, když se ozývá na obranu nenarozeného života. Ten, kdo hájí právo na život pak jedná neeticky (to vyslovil např. David Rath), ten, kdo usmrcuje, jedná eticky. Tak tomuto opravdu nerozumím! Jak je možné, že lze toto vyslovit? Nezapomeňme, že nám všem byla dána možnost se narodit a vyrůst. A co jsme zdarma dostali, zdarma zase dejme. A bylo nám dáno právo vyjádřit svůj názor. Já tedy sám za sebe říkám důrazné NE potratům a eutanázii.

Prof. Dr. Jérome Lejeune: „Provádět interrupci je zabíjet lidskou bytost, i když je mrtvola jakkoli malá."

Jako malí kluci jsme ze zlomyslnosti zabíjeli mravence. Babička nás vždycky kárala: „Nechte je, vždyť oni chcou taky žít!" A to je přece základní touha všech živých tvorů, ne? Všichni chceme žít (vyjma psychicky nemocných lidí). Tím, že jsme si neprávem přivlastnili právo rozhodovat o životě a smrti (potraty, eutanázie, sebevraždy), jsme se pasovali do role Boha, člověk sám sebe zbožštil. A je to ten samý člověk, který má na svědomí všechny války, týrání, genocidy apod. Člověk omezený a nestálý. Vždy, když se lidská společnost povýšila na Boží level, přišel bolestivý pád. Bůh se nenechá vysmívat. A my na Něj svalujeme všechno zlo? Jsme jako pokrytci, kteří odmítají vlastní vinu, a ukazují prstem na Boha. Člověk koná zlo tehdy, když neposlouchá Boha.

Pro materiálně založené uvedu jiný příklad. Všichni bědují, jak naše populace stárne, jak se lidé dožívají vyššího věku, jak ubývá lidí v produktivním věku, kteří by na důchody pumpovali peníze ze své práce. Proto je potřeba důchodová reforma. Já nejsem ekonom a přiznám se, že nemám příslušné vzdělání. Když ale zapojím obyčejný selský rozum, nechybí nám teď ty více než tři miliony od roku 1957 usmrcených dětí? Některé tyto děti by nyní už teď měly další děti. Mimochodem, podle Ústavu zdravotnických statistických informací v Praze použilo falešnou hormonální antikoncepci v ČR za rok 2012 přes milion žen, což mohlo zavinit raný potrat až 12,2 milionu počatých dětí. Na jednu stranu máme v zákoně možnost likvidovat si vlastní populaci a na straně druhé brbláme, že nejsou peníze na důchody? To taky dost dobře nechápu. Možná mi to fundovanější hlava vysvětlí.

Závěr: Nenapsal jsem nic nového. Vše tu už bylo řečeno dříve a lépe. Kladu si jen otázku, proč je nezákonné člověka „usmrtit", ale „utratit" ho je zcela v pořádku? Nezákonné (přirozený mravní zákon v nás), nelidské jsou totiž obě varianty.

-

Typická, nepříjemná otázka a velmi obecná otázka. Jednoduchá otázka s nejednoduchou odpovědí! Typické odpovědi: "Jde to. Fajn. Stojí to za ***. Nic moc. Mohlo by být hůř/líp..." Atd. Pokud tazatele opravdu zajímá odpověď a nečeká na jednu z výše uvedených frázovitých odpovědí, je to pro nás šance a vzácná možnost, abychom se nad dosavadním stavem svého života zamysleli. A to je přece potřeba ne? Není nic horšího než neuvažovat nad svým životem. Protože pak se ochuzujeme o šanci zlepšit se, změnit sám sebe. Když si neuvědomíme svůj stav, nikam se nepohneme (alespoň ne k lepšímu). Když nepoznáme svou propast, jak můžeme uvažovat o výšinách?
Dejme tomu, že mi položíte výše uvedenou otázku a já vás nebudu chtít odbýt frází. Věnuji vám i sobě svůj čas. Jak odpovím? Záleží, z jakého úhlu pohledu se člověk na svůj život podívá. Mám na mysli dvě možnosti: "shora" a "zdola".

1. "Shora" bych opověděl následovně:

- stojí to za starou belu
- mám debilní práci, která mě nebaví
- každý ráno musím vstávat v 5hod
- za 20 min musím vyrazit na kole asi 15 "kiláků" k vlaku
- pak dlouhá cesta a několik přestupů a jsem v Brně
- mám malej plat
- nemám auto
- mám malej dům
- a k tomu ještě nedostavěný dům!
- je na něm spousta práce
- mám málo času na filmy
- všechno je drahý!
- politici kradou!

2. A teď jinak. Pohled "zdola". Odpovím ve stejném sledu:

- stojí to za novou belu :-)
- práce mě sice nebaví, ale mám alespoň nějakou práci, takže neživořím
- sice musím brzy vstávat, ale ta krásná rána a východy slunce stojí za to!
- mohu se každé ráno projet na kole a protáhnout si tělo, mohu vnímat to ticho, ten klid, velmi příjemná projížďka
- pak jedu dlouho vlakem, mám alespoň čas na modlitbu, na kvalitní četbu a přemýšlení o životě (kdy jindy bych takový čas dostal!?!?)
- díky přestupům nemusím pořád sedět na jednom místě
- z platu si sice nekoupím tu hromadu absolutně zbytečných cetek, jež na mě chrlí všudypřítomné reklamy, ale netrpím hladem a vždycky mi něco zbude, abych si mohl dopřát radost sobě i druhým
- nemám auto - no díky tomu mohu jezdit na kole a vnímat krásu přírody a alespoň na chvilku si odpočinout od uspěchané doby
- mám sice malý a nedostavěný dům, ale je to radost na něm pracovat - co nic nestojí, za nic nestojí!
- mám málo času na zbytečnosti - díky Bohu!
- všechno je drahé - no za to rovněž děkuji Bohu, alespoň si nemusím svůj život zahlcovat zbytečnostmi; je můj život méně šťastný, když nemám novinku od Applu, když nemám nejnovější hadry a značkový hodinky? ne - není
- politici kradou - to neznamená, že já musím taky!

Jsou to pohledy nespokojenosti a vděčnosti. Druhý způsob je lepší. Druhému způsobu se může naučit každý. Jen se rozhlédněte, kolik lidí je na tom mnohem, ale mnohem hůř! Tak furt nereptejme, ale denně děkujme.

V dnešním materialistickém světě je úspěšný člověk ten, který má peníze, moc, úspěch a kariérní postup. Štěstí vidíme často v tom, že si koupíme nové auto. Máme luxusní dům. Ženu a alespoň jednu milenku. Štěstí vidíme v užívání si života. To je krédo mnohým lidí - užít si co nejvíc!

Ale nezanechá nás to šťastnými. Žádné pozemské užívání nás nenaplní, zanechá jen prázdnotu a abstinenční příznaky. Takže dávky těch pomíjivých radostí musíme zvyšovat, abychom ukojili svou touhu. Ale skutečné radosti tím nedosáhneme. A jakmile se přihodí něco, co nám zabrání pozemských požitků užívat (zranění, zchudnutí, krach), ztrácíme smysl života! Proto tolik dříve bohatých a vlivných osob páchá sebevraždu. Ztratili svůj pomíjívý mamon a teď neví, pro co by žili. Jejich život je prázdný.

Největším luxusem tady na zemi jsou naše vztahy. O ty máme pečovat. Ale my se uzavíráme před okolím. Vytváříme si skupinu osob, velmi úzkou, a s těmi sdílíme život. Ostatní lidé nás nezajímají. Lhostejnost vůči druhým naše nitro vyčerpává. Zkuste ale někomu udělat upřímnou radost, uvidíte, jak vás ta událost nakopne! Jak vás naplní úžasným pocitem. A uvědomíte si, že skutečné štěstí netkví v tom "já si chci užít", ale "já chci pomáhat". Nemusíme nutně zachraňovat svět, stačí se hezky chovat ke svým blízkým.

Dnes jsem slyšel věty z knihy Kazatel, které se v dnešní poživačné a materialisticky založené Evropě trefují do černého srdce. Nechme je citovat, přečtěme, promýšlejme...

Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí,

kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti.

Také to je pomíjivost.

Když se rozmnožuje jmění,

množí se i příživníci.

A znovu jsem pohleděl,

jak všechno pod sluncem je pomíjivé.

Lepší na dlaň odpočinku,

než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

V tomto příspěvku chci navázat na předchozí dva a trochu rozvést problém médií a jejich lží a manipulace s masami lidí. Tento nebezpečný fenomén v současné době nese své "plody". Stačí se jen rozhlédnout kolem, zavítat do internetových diskusí např. na Novinkách.cz, nebo si přečíst některé zdejší komentáře uživatelů ČSFD.cz, které se někdy hemží přímo unikátními nepravdami a nenávistnými výroky.
Nebezpečnější než otevřená lež (tzv. prahová dezinformace) je skrytá lež, tedy tzv. podprahová dezinformace! Jde o informace objektivně pravdivé, ale jsou uvedeny záměrně v takových souvislostech, že působí dezinformačně a vytvářejí lživý obraz o církvi.

Několik příkladů: média v souvislosti s 2. světovou válkou uvedou, že Osvětim leží v Polsku. To je pravda, ale! Lidi, kteří neznají souvislosti, si spojí hrůzy holocaustu s polským národem, potažmo tamní katolickou církví. A to je lež, která je skrytě podsunuta do nedovysvětleného významu informace. Samozřejmě že koncentrační tábory budovali němečtí nacisté a ne Poláci. Ti proti nacistické zlovůli neměli šanci. V okupovaném Polsku téměř každá církevní instituce ukrývala Židy (zejména ženské kláštery). Památník na pahorku Yad Vashem v Jeruzalémě (věnovaný těm, kteří pomáhali za války Židům a zároveň nebyli sami Židy), obsahuje na 700 polských jmen, mezi nimiž byla značná část kněží a řeholníků. To už ale média jaksi taksi neuvádí. A mnoho lidí si tak spojí vyvražďování Židů s Poláky a potažmo s polskou katolickou církví. To je účinek podprahové dezinformace, lži. A že takoví lidé jsou...bohužel.
Jakmile je veřejnost řádně zmasírována a zpracována, přistupuje na řadu otevřená lež (prahová dezinformace), např. ta, kterou publikoval žurnalista T.J. Gross v knize "Strach", tedy že polští biskupové nesou na holocaustu svou vinu. Zmíněného autora vůbec nezajímá, že polovina polských biskupů skončila buď v koncentrácích, nebo v exilu.
Komunistické podprahové dezinformace čítají tisíce zástupců. Opravdu je nelze vyjmenovat. Jejich životnost je však zvláště dnes velmi viditelná na veřejném mínění.

Další příklad: Vyšla zpráva, že v USA byly za posledních 50 let obviněny 4 tisíce kněží ze zneužívání mladistvých. To je pravda a každý katolík toto odporné jednání odsuzuje stejně jako ateista. Jenže už se jaksi opomenou sdělit souvislosti. Běžný člověk si řekne: "Čtyři tisíce?!? Tolik? Vždyť to je strašné číslo! Fuj. Kněží jsou pedofilové a církev prohnilá!" Jenže kdyby si spočítal, že v USA je v současné době půl milionu kněží a během těch 40 let již spousta kněží zemřelo, tak dostane úplně jiný obraz. Jakkoli tyto ohavné činy nikdo neomlouvá, tak číselně jde o mizivé procento. Ale médii je toto číslo nafouknuto do nebetyčných rozměrů. A už vůbec si nikdo nedá práci se srovnáním s jinými profesemi (podle statistik je číslo obviněných u lékařů a učitelů v USA až 10%!).

Takových dezinformací nejsou uchráněny ani dějiny. Jistě, docházelo k nespravedlivým procesům, např. s templáři, údajnými čarodějnicemi apod. U nás musímezmínit upálení Mistra Jana Husa. Mnoho lidí hned začne jako flašinet opakovat, že církev jsou největší zločinci v dějinách a tak dále a tak podobně. Mnohonásobně větší počty obětí, které mají na triku čeští husité (nemluvě o navždy ztracených vzácných památkách, které tito barbařijednou provždy zničili!), bezbožečtí francouzští osvícenci za Velké revoluce, bolševici a nacisté - ty už hrají "druhé housle".

V našich médiích lze najít takových podprahových dezinformací stovky. Jen co se týče majetkového narovnání státu s církvemi, tak se jich tu vyrojila mračna. Výsledkem je, že lidé, co neznají bližší souvislosti, nabudou dojmu, jak je církev chamtivá, jak se třese na majetek a peníze. Ale to, že např. katolická církev potřebuje prostředky na svou neziskovou charitativní činnost, na četné akce pro lidi a mládež apod., to nikoho nezajímá. Nikdo si také neuvědomí, že když komunistický režim ukradl církvi její majetky a hospodařil s nimi, tak - odečteme-li platy duchovních - vydělal velké peníze na církevním majetku. Ne, zloději jsou tu vnímáni jako klaďasové a okradení jako ničemové. Aby se tomuto předešlo, tak nepřátelé církve přichází s jiným "argumentem". Jednoduše zpochybní legální nabytí majetku církví. A tady se dostáváme do opravdu odporných populistických vod, které si mohou dovolit i politici ČSSD.

Chci apelovat na všechny, aby pečlivě třídili a kriticky promýšleli informace, jež na nás chrlí televize, tisk, rádio. Mějme na vědomí, že většina vlivných médií se svými konzumenty manipuluje. Nikdy jsem netvrdil, že se zločiny způsobené lidmi z prostředí církve neděly, ale generalizovat, paušalizovat prostě nelze. To snad každý inteligentní člověk chápe. Už ve školce nám přece říkali, že "ne každý cikán je špatný člověk". A je to pravda.

(zpracováno na základě článku PhDr. Radomíra Malého,  Manipulace současných médií, Immaculata 2/2008, č. 96, který se odvolává na text profesorky žurnalistiky dr. Hany Karpové)

Přepíšu vám, slovutným kritikům církve, dopis kněze salesiána Martina Lasarteho z Uruguaye, který pracuje v Angole. Napsal otevřený dopis redakci "New York Timesu". Udělejte si obrázek sami:

"Milý bratře redaktore, milá sestro redaktorko! Jsem katolický kněz. Jsem hrdý na toto své povolání a cítím se v něm šťastný. Už dvacet let žiji jako misionář v Angole. Pociťuji velký zármutek nad tím, že některé osoby, které mají být pro svět znamením Boží lásky, se místo toho staly příčinou hluboké bolesti v životě nevinných lidí. Neexistují žádná slova, která by to mohla ospravedlnit. Není žádná pochybnost, že Církev zde může stát jenom na straně těch nejbezbrannějších. Proto všechny akce, které musejí být podniknuty, aby byla ochráněna důstojnost dětí, mají absolutní přednost.

Se znepokojením však pozoruji v mnoha médiích, zvláště pak ve vašem časopise, prezentaci tohoto tématu dráždivou formou. Některé novinářské příspěvky jsou vyvážené a umírněné, jiné však přehnané, plné předsudků a dokonce nenávisti. Je ale zvláštní, jak málo pozornosti a zájmu se věnuje tisícům kněží, kteří stravují celý svůj život ve službě dětem, nemocným a postiženým ve všech koutech naší planety.

Váš list třeba vůbec nezajímá, že já jsem v roce 2002 mnoho podvyživených dětí v Angole, ohrožených kvůli válečným operacím na životě, musel transportovat přes minová pole do bezpečí, poněvadž vláda to učinit nechtěla a nevládní organizace se k tomu necítily kompetentní. Vůbec vám také nestálo za zmínku, že několik kněží včetně mě zachránilo v angolské lokalitě Moxico tisíce lidí trpících nemocemi a hladem, když jsme rozdělovali tuny potravin a léků. V posledních deseti letech jsme také otevírali nové školy a zajistili tak základní vzdělání pro více než 110 tisíc dětí.

Asi pro váš list není také zajímavé, že jsme my, kněží, museli zorganizovat potravinovou pomoc pro cca 15 tisíc osob v táborech pro uprchlíky v jejich humaninární nouzi, protože potravinová pomoc vlády a OSN na místo určení nedorazila (byla rozkradena, pozn. překl.).

Nikde se také neobjevila v médiích zpráva, že jeden 75letý kněz, pater Roberto, běhal celou noc po angolském hlavním městě Luandě, aby posbíral na ulici děti, které v důsledku bojů ztratily rodiče a staly se tak snadnou kořistí vrahů a obchodníků s dětskou prostitucí, a umístil je v našich sirotčincích. (...)

Novináři též zcela mlčí o tom, že více než 60 tisíc řeholníků a kněží z celkového počtu 400tisíc opustilo svou vlast a rodinné zázemí, aby mohli sloužit svým bratřím a sestrám v ústavech pro malomocné, v nemocnicích, v táborech pro uprchlíky, v sirotčincích apod.

Postrádám mimo jiné jakoukoli zprávu o tom, že můj přítel pater Marcos Aurelio převážel děti z Kalulo do Dondo, aby zachránil jejich životy, protože v Kalulo zuřily boje, a při zpáteční cestě na misijní stanici byl zastřelen. Rovněž tak není nikde ani zmínka o bratrovi Franciskovi a pěti katechetkách, kteří všichni zahynuli při automobilovém neštěstí, když vezli potravinovou a zdravotnickou pomoc do odlehlé krajiny. Nikde se váš čtenář nedozví, že desítky misionářů v Angole zemřely na malárii, protože chyběla lékařská péče, jiní zahynuli, když šlápli na minu při své pastorační cestě. Na hřbitově v Kalulo jsou hroby prvních kněží, kteří do této země přišli. Žádný se nedožil více než 40 let.

(...)

Je pravda, že my nestojíme o palcové titulky v novinách, chceme pouze přinášet lidem radostné poselství vánoční a velikonoční noci. Jde nám pouze o objektivitu zpravodajství, o to, abyste nevěnovali pozornost pouze jedinému stromu, který s velkým rámusem padá, ale celému lesu, který potichu roste.

Kněz není ani hrdina, ani neurotik, je docela obyčejný člověk, který se svým lidstvím hledá Ježíše a snaží se sloužit svým bratřím a sestrám. Ve svém životě zakouší právě tak jako každý jiný člověk nouzi, trampoty a svou vlastní slabost, ale též krásu a dobro. Proto vás prosím, milí přátelé žurnalisté, abyste hledali pravdu, dobro a krásu, nebot jen toto činí vaše povolání ušlechtilým."

 (zkráceno, přepsáno z čas. Immaculata 1/2012, č. 119, str. 16-17)

Miloše Zemana zrovna moc nemusím, resp. mě hodně zklamalo jeho zvolení. Jakoby se národ český ani nechtěl pozvednout z toho politického bahna. Ale na jedné věci se shodneme - v pohledu na média. Nutno dodat: televizi nesleduji, rádio neposlouchám (tedy ne dobrovolně), z tiskovin si velmi, ale velmi vybírám ty dobré, prověřené. Žádný obludný bulvár (Blesk apod.) bych nepoužil ani jako toaletní papír ani jako podpal do kamen, natož ke čtení. Snažím se pečlivě filtrovat informace, které si vpustím do hlavy. Dnešní masmédia vnímám velmi kriticky. A nejen česká! Však si jen pusťte Televizní noviny na Nově! Média si nemají právo vybírat, co dají do vysílání a co ne. Mají být objektivní. A to dnes bohužel velmi často nejsou. Čím více šokující zprávy a senzačnější zprávy, tím více čtenářů. Jako věřící katolík mám však potřebu bránit "svoji" církev, kterou uznávám s jejími klady i zápory. Pozoruji, že média jsou v otázce církve velmi neobjektivní a vyzobávají si ta témata, která zákonitě rozvíří negativní emocionální tornáda. Neříkám, že něco tak odporného, jako je zneužívání dětí knězem, se nemůže stát. Ale opravdu neplatí, že co kněz, to pedofil. Jen ignorant může tvrdit, že kněží a věřící jsou nadlidi, supermani. Hierarchická složka církve má chyby, ostatně jako každý člověk. Ale to je přece logické! Ostatně to vyplývá z od věků jasného faktu - je tvořena lidmi, slabými, ubohými, ale snažícími se zapřít sebe sama a vzít na sebe svůj kříž a následovat Krista, Božího syna. Že prostě na své cestě klopýtnou, je jasné. A vyčítat jim to, je jako hodit po nich kamenem - kdo je bez viny, ať po nich hodí třeba granát. Jen nenávistné lidské ego viní církev z mnoha zlých věcí, ale své zlé věci omlouvá s nestoudnou samozřejmostí. To je pokrytectví těžkého kalibru, proti němuž Kristus často kázal.

Tento text není útok proti lidem, ale jejich špatným vlastnostem, kterých ostatně máme všichni dost. Snažme se je však potlačit a ne je omlouvat pseudo "argumenty". Matka Tereza odpověděla na otázku novináře, jak může zlepšit svět, že má jít domů, políbit svou ženu a zlepšit sám sebe. Začněme všichni u sebe a bude lépe.

Také nesuďte, abyste nebyli souzeni. Važme slova, která mohou způsobit mnoho zlého. I pomluva, šířená o člověku, se záhy stane mezi lidmi "jistotou". Dovedete si představit, jak může takovému člověku uškodit. Proto apeluji na zdravý rozum vás všech, abyste kněze zbytečně nezahrnovali urážkami a nenadávali do pedofilů apod. Já taky nepovažuji všechny popové zpěváky a televizní moderátory za pedofily, ačkoli tu jsou obvinění na Michaela Jacksona a Jimmyho Savila.

PS: Chcete-li mě zahrnout výsměšky, urážkami a výčitkami, neobtěžujte se. Myslím, že horší než výčitky vlastního svědomí ubohého a nicotného hříšníka, jímž jsem, stejně nebudete :-)

Otázka, na kterou se dá odpovědět protiotázkou: A kdo to rozhodne? Nějaká komise? Hnutí? Filozofický směr? Ne. Rozhodne rozum. Selský rozum, který je nejlepší. Nejsem relativista, a tak si odpovím sám. Bůh je. Proč? Už svatý Tomáš Akvinský podal pět důkazů Boží existence. Mě však přesvědčil tento důkaz - smysl života. Kdybych uvěřil nelogické teorii evoluce, pak pokud by na smetiště vlétlo tornádo, pak by za několik milionů let řádění muselo vytvořit dokonalou, staticky odolnou stavbu se základy, rovnými zdmi, okny a se vším příslušenstvím v logickém uístění a uspořádání, krovy a přesně položenou krytinou, odpady, přívodem vody a tak podobně. Nevěřím. Nedává mi to smysl. Za vším vidím smysl. Myšlenku. Dokonalý plán Projektanta Země a vesmíru. Dokonalost přírody, harmonie všech jejích složek - to vše je mistrovské a hlavně logické dílo, celek plný zákonitostí tak harmonicky propojených, že kdybychom vynechali jednu jedinou malinkatou součástku, vše se sesype jako domeček z karet. Ale to nejdůležitěšjí je smysl našeho života. Neexistuje-li Bůh, jaký smysl má všechno naše snažení? Pachtíme se jako muly za výdělkem, jsme nuceni trpět, nemoci, hlad, bídu apod. Jedni jsou bohatí, druzí umírají hladem. Pokud není Bůh, nic nemá smysl, ani morálka, ani zákony, neexistuje dobro ani zlo, poněvadž vše je relativní. Pak bych mohl říci, že útok z 11. září byl zlý pro obyvatele New Yorku, ale dobrý pro teroristy. Velký spisovatel Dostojevskij řekl, že není-li Bůh, je vše dovoleno.

Pokud existuje Bůh, pak můj život smysl má. Smysl má tehdy, je-li veden vyšším plánem, účelností, vyšší logikou. Ne logikou nás - ubohých a nicotných lidí - ale logikou, která nás přesahuje. A kterou nejsme schopni pochopit. Pak moje pachtění smysl má.

Představte si žebřík a nějaké vyvýšené místo. Jedno bez druhého by nemělo smysl. Žebřík má smysl jen tehdy, když chci někam vylézt. Úplně stejně je to s Bohem a člověkem. Má-li mít hluboký smysl život, pak musí mít smysl i smrt. A křesťanství je jediné náboženství, v němž jsem nalezl plný smysl smrti. Proto nevěřím v náhodu definovanou evolucí a vývojem z opic, protože z tohoto procesu se vytrácí veškerý smysl bytí. Věřím v myšlenku a kreacionismus, v němž je smysluplnost lidského života, utrpení a smrti život věčný.

Není-li Bůh, jsme opravdu jen zvířata, co si hledají den co den potravu, ukojí tělesné potřeby a pudy a to je vše. Ale člověk dostal do vínku i nadpozemské aspekty, složitou duši a víru. Když toto človšk zavrhne, stane se z něj tvor na úrovni zvířecí říše, jen nemyslící maso, tkáně, šlachy a krev.

Bez Boha je násilí bez konce, zlodějny bez počtu, lež bez výčitek, chuť bez hranic. Platí právo pýchy a sebelásky – já si chci užít. Já chci tohle a tohle. To JÁ CHCI. Kdo se dnes ptá, co chce ten druhý? Každý se snaží zajistit to nejlepší prvně sobě.

Pro ty, co hledají v mém textu to, co v něm není a nemá být:

- nikoho neodsuzuji

- nepaušalizuji (věřící je dobrý, nevěřící je špatný - to ani v nejmenším)

- nevylučuji přirozený vývoj

Ptám se jen po smyslu své existence a tady na zemi jej nevidím. Bůh pro mě není opium (zdravím Nietzscheho), ale zcela skrytý logický smysl. Otec smyslu. Otec bytí. Ne žádný abstraktní princip, ale Osoba.

Víra není opium lidstva! Modlitba není anestetikum proti bolesti světa. To je velký omyl, který svědčí o tom, že autoři těchto slov o víře a modlitbě nic neví. Ono je tomu přesně naopak (Marek Orko Vácha). Modlitba a víra v nás rozjitřuje odpovědnost za svět a za zlo. Modlitba nás učí poznat, že jsou dobré věci, které když my neuděláme, tak nikdo jiný je za nás neudělá. A zůstanou nerealizovány.

Stále častěji slýchávám z úst Čechů cizí slova, především anglická. Buď v originální výslovnosti, nebo počeštěná, anglikanismy. V jinak české větě působí tato slova jako drát do oka. Výčet těchto slov ani nejsem schopen vypsat, neustále jich přibývá a já ani nemám chuť sledovat tuto rozrůstající se geometrickou řadu slovních paskvilů. Zvykli jsme si "olajkovávat", "lovískovat", všechno je "oukej", "olrajt", "wtf", "omg", "omfg", "helou", "kůl" apod. Situace samozřejmě ještě není tak závažná, abychom bili na poplach a přispěchali naší češtině na pomoc s Jungmannem a Dobrovským. Němčina už nás sice nijak výrazně neohrožuje, ale angličtina se prosazuje stejně ostře. A nejen v náctiletém slangu. Řekne někdo dnes třeba "jakost" místo slova "kvalita"? Není nad krásnou spisovnou češtinu - a to nemyslím nijak přehnaně nacionalisticky. Buďme trochu hrdí na svůj jazyk, když už ne na své politiky. A pokud bychom se dostali do stadia, kdy nám bude čeština už opravdu lézt na nervy, nabízím jednoduchý překlad jedné všem Čechům známé písničky. Zkuste si ji v tomto znění zazpívat a pokud se vám to bude líbit více, než česká verze, doporučuji spálit veškeré česky psané knihy :-)

Where is my home,

where is my home.

Water roars across the meadows,

Pinewoods rustle among crags,

The garden is glorious with spring blossom,

Paradise on Earth to view!

And this is that beautiful land,

The Czech land, my home,

The Czech land, my home!

:-)

Pohřeb je unikátní možnost k přetvářce, falši, teatrálním úkonům soustrasti a tak podobně. Své o tom ví náš "prezident", který ke konci svého hradního úřadování klesl do stok primitivismu, nezměrné arogance a zbabělosti. Svými kritickými slovy na adresu Václava Havla si možná chce sám sobě něco dokázat, snad chce mít poslední slovo, snad chce své úřadování povýšit do nebeských hávů, snad... Nechme stranou osobnost Václava Havla, ale podívejme se na Klausovo jednání. Mrtvý se nemůže přímo bránit, ale o to je pro Klause jeho jednání rizikovější. Do mrtvých se kope nejlépe, nemohou se bránit.

Ale my mrtvé bránit můžeme. Klaus by zavedl povinnou četbu pomatence Hájka Smrt v sametu, kde je sám velký Klimatolog a Znalec per označen za svatého člověka, Havel za antikrista. Krásný příklad. Pomatenectví, povrchní hraní si s pojmy, jejichž obsah autorům uniká, amatérské žonglování s teologií apod. Falešné vizionářství. Mystifikace zabalená do (pseudo)intelektuálního průjmu. Jak nám potvrzuje historie, nejde o pravidlo? Nebyla většina "doporučovatelů" povinné četby pošahanci obklopenými "sečtělými" mešuge? Stačí otevřít učebnici dějepisu pro základní školy.

A všem - což je dalším jejich atributem - naprosto chybí zdravá sebereflexe.

Má cenu do sebe vstřebávat ten narcistický humus? Mám eopravdu zapotřebí poslouchat žvásty těch "gods"shora?

A že jde o Klausův dlouhodobý názor? Může být. Nicméne na pohřbu Václava Havla v roce 2011 hovořil o 180° jinak. Možná jen využil pohřbu ke klasickému divadlu přetvářky, falši, teatrálních úkonů soustrasti a tak podobně.

Ptfuj.

Pravda a láska dostala od lži a nenávisti pěkně na prdel, hlavně ústy našeho santa Klause :-)

Aneb Česká (socialistická) republika, jejíž nejčtenější tiskovinou je Blesk (Aha), si zvolila prezidenta. Jak příznačné. Snad nás tento "ryzí, opravdový, charakteristický Čech" surfující na vlnách nacionální demagogie neztrapní více, než jeho slovutný rekordman v parodiích "Jak v přímém přenosu krást pero". Ovšem nejsem si jist, protože právě tento Narcisus nám toho druhého Arogantise sám doporučil. No uvidíme, nějak bylo, nějak bude. A jak by asi řekli kluci z Blaníku - "bude hůř"!

Výsledek demokratických voleb respektuji, nicméně mě jímá hrůza, kam se vracíme. Také dostávám osypky, když slyším důvody, proč lidé volil Zemana - ani jeden pořádný důvod. Že prý nikdy nekradl (vtip týdne), neměl žádné kauzy (vtip historie Zeměkoule), že chlastá a to přece dělá každý Čech, že je Čech.................oh, what a stupid thing! Ještě mi prosím upřesněte, KDO JE TO VLASTNĚ ČECH????????????????????

Radši slušného Tádžikistánce, než tohoto (prý) Čecha.

Vielen Dank, ich bin nicht interessiert.
Thank you, I'm not interested.
Gracias, no me interesa.
Grazie, non mi interessa.
Спасибі, мені це не цікаво.
Dziękuję, nie jestem zainteresowany.
Tak, jeg er ikke interesseret.
Merci, je ne suis pas intéressé.
Hvala, nisam zainteresiran.
Köszönöm, nem vagyok érdekelt.
شكرا لكم، أنا غير مهتم.
Ďakujem, nemám záujem.
İlgilenmiyorum, teşekkür ederiz.

Kdyby jeho voliči alespoň měli pádné důvody. Ty jsem nezaznamenal. Ale je to jejich volba.

A alespoň už je po všem!

Jeden postřeh z dění kolem sebe: o "nižším" a "vyšším" šlechtici se baví lidé napříč celou společností. Ten volí Losnu, ten Mažňáka. Stejně tak, jako jsou osobnosti obou kandidátů rozdílné, jsou rozdílní i voliči. Kdesi jsem využil svého práva, které mi zaručuje demokracie a svoboda slova v naší zemi, práva vyjádřit svůj názor. Podpořil jsem jednoho z kandidátů a ihned jsem byl zavalen urážkami a posměšky. Vlastně i jako nezaujatý čtenář zdejších příspěvků bych onoho kandidáta-oblíbence oné sorty lidí okamžitě vyloučil ze své volby. Pokud takoví lidé volí, tak potěš koště, jestli to ten kandidát vyhraje.

Zajímavý je fakt, jak se v těchto volbách vytáhlo na světlo páchnoucí, zaprděné čecháčkovství a nacionální šovinismus, který má zdiskreditovat (prý) Rakušáka, který se sice narodil v Praze, ale to je fuk. Vyvstává tu téma národní identity, které je právě v době voleb citlivou intimní partií. Zajímavý je názor fotografa Jana Starého, který výstižně na adresu levicových voličů uvedl: Náš plebejský lid zapomíná často a rád. A rád chlemtá z ruky, která ho ještě před chvílí fackovala.

Já se však rozhodoval jinak, než jestli ten chlastal becherovčičku na Vysočině, nebo ve Vídni.

Volí-li se osobnost, rozhodnu se pro toho, který se umí chovat. A jestliže mi egomanství, hulvátství, buranství, trapné bonmoty jednoho z kandidátů lezou krkem, pak blahosklonně přimhouřím oko nad nepříliš zvučným hlasovým projevem a zpěvem "trapně" slušného člověka, jehož největším zločinem je - zdá se - emigrace před rudou zlovůlí.

A i kdyby byl onen hulvát vzorem ryzí lidskosti, nikdy bych nevolil člověka, co hledá podporu u "krvesavých" komárů, kteří se nikdy nezřekli minulosti svého názvu, který se stal symbolem lechtivé touhy ničit odlišné názory a hodnoty.

Ale tak či onak, když vidím ty rozjitřené emoce, doufám, že jakmile 26. ledna 2013 padne konečné slovo, tak:

1) ozve se klidné "Sláva vítězi, čest poraženému"

2) nebudou rowdies neúspěšného tábora zasypávat názorové oponenty urážkami

3) všichni se vrátíme zase ke svým problémům, které za nás prezident nevyřeší

A dva blogy, pod něž se podepisuji a "olajkovávám".

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vladimir-just.php?itemid=18763

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=18811