Kicune

Toto anime je bezesporu inspirované MMORPG hrami, ovšem SAO to není. Hrdinové si nejsou vědomí, že hrají hru, ale jednoduše žijí ve fantasy světě s RPG pravidly. Je to v podstatě mix fantasy a MMORPG. Odkud a proč hrdinové přišli, se bohužel nedozvíme, každopádně po vstupu do tohoto světa čtyři kluci a dvě holky se sdruží do skupiny a vyberou si povolání, vstoupí do gildy a začnou žít svoje nové životy. Příběh se nezaměřuje výhradně na RPG obsah, ovšem poskytuje tak akorát prostoru pro herní fanoušky se mlaskavě kochat jak hrdinové se učí a používají nové dovednosti, učí se bojové strategii, vydělávají sbíráním lupu a vylepšují si svojí výzbroj. Nesledují ale žádné lišty s procenty života nebo many, lup nosí v kapse, zbraně na zádech, vyčerpávají se a zraněni zatraceně bolí. Ovšem nejlepší, co příběh poskytuje a na co se v podstatě i zaměřuje, je prožívání každodenního života s hrdiny. A zde se skrývá jeho síla. Máme možnost sledovat interakci mezi skvěle napsanými charaktery (možná snad Moguzo je trochu do počtu), jak se vyrovnávají sami se sebou a se svým postavením ve skupině, s náhlými ztrátami nebo novými členy, se zabíjením nepřátel, o tom jak řeší každodenní rutinu atd. Skvělá hudba (již dlouho jsem neslyšela tak dobrý soundtrack) doprovází nejenom bitvy, ale i epizody z každodenního života či potrhuje výjimečné okamžiky, písně hrají i neobvykle uprostřed epizod (ne na konci, kde by obvykle člověk čekal titulky). Nádherná vodově připomínající kresba pozadí a dynamické bitvy dotahují celkový rámec. Z mé strany je jediným minusem přespříliš fan servisu, jenž pánové na druhou stranu určitě ocení. Chci pokračování!

Perfect Blue je Satoshi Konova prvotina, kterou již ve své další tvorbě nedokázal překonat (a bohužel se o to už nikdy nepokusí). Prvotřídní mysteriózní thriller, ve kterém se realita střída se snem natolik dokonale, že opakované zhlédnutí je povinností, a nejspíše nejenom jedno, protože i po několikáté film ponechává nespočet otazníku. Pop idol Mima zanechává své úspěšně rozjeté kariéry zpěvačky v dívčí kapele a vrhá se na dráhu herečky téměř pálíc všechny mosty, které by ji s nevinným pop idolem spojovaly. Ovšem některé fanoušky to bohužel nemůžou přenést přes srdce a dávají to Mimě znát. Nyní již herečka Mima ovšem vnitřně stále nevyrovnána s tak zásadní změnou svého života to zdá se psychicky nezvládá. Paranoia, úzkost a prolínání snů, reality a natáčení filmů (ve třetí třetině filmu již natolik nevyzpytatelné) chytře graduje k nečekanému závěru, který divák již stravuje na jeden dech. Skvěle napsané, skvěle zrežírované. Japonský skvost, který nám dnes připomíná filmy Darrena Aronofského.

Děvče samorost ví, že dřina a poctivost úrodu přináší. Své samostatnosti se nechce vzdát ani, když je obletována nápadníky. Ovšem jednou jedinkrát zamkne svůj tvrdohlavý mozek a nachytá se na lichotky… Emancipovanost, nadčasová poselství (snad na každém kroku), v něčem pýcha a v něčem jiném předsudek. Nádherné kostýmy a výprava. Idylické záběry kopců, polí, farmy a všeho okolo napumpovává ochotou si sebrat batůžek a rovnou tam do té Anglie vyrazit. Chvályhodné herecké obsazení, které právě proto, že se jedná o viktoriánské skoupé na emoce prostředí, hraje očima, letmými pohledy a nepatrnými gesty tak dokonalé, že rozproudí emoce více než jakékoliv drama/romance přehrávající sama sebe. Netuším, jak tlustá, obsáhlá nebo podrobná je kniha, ale i přesto se do dvou hodin času vešlo i v občas přespřílišné zkratkovitosti vše co se mělo. A dvě hodiny vyšumí jako nic.

Z brakové literatury se nikdy nepodařilo vykřesat něco lepšího než je originál. A ani v tomhle případě se zázrak nekonal. Kniha, kterou jsem, přiznám se, zkoušela číst, zůstala přesně u toho pokusu, protože stejně jako u Twilightu mě spíše zajímalo, o čem to sakra všichni mluví. Po odumření několika tisíc mých mozkových buněk jsem se toho nápadu pro jistotu vzdala (stejně jako u Twilightu) a nechala brak braku. Rok a něco po knižním boomu je tu film. Bohužel. Protože stejně jako u upírské ságy jsem se na to musela podívat, abych věděla, o čem se baví půlka internetu. Vzdychající média jsou ale nejspíš placení marketingem filmu, který musí vydělat na další dvě (?) pokračování této bezduché myšlenky. Film, jak se dalo očekávat, neděla velkou vědu, představuje dvojící hrdinů bez minimální jiskry v oku, kteří po sobě hází nesmyslné dialogy a gesta. První půlka snímku je natolik zkratkovitá, až se člověku z té debility chce mlátit hlavou o zeď. Plusem je ovšem občasný humor, který se úplně ztrácí v druhé polovině filmu a místo toho nastupuje jakási dramatičnost. Anastasiya se svými neustálými otázkami typu „Christiane, proč se mnou nechceš spát v jedné posteli?“ začíná být čím dál tím víc otravná, na druhou stranu Christian se svými „jsem prostě takový“ jako beran si stojí za svým. Jakoby oba dva hlavní protagonisté někde nechali mozky a svoje vzájemné rozhovory absolutně nevnímali. Totální nelogičnost, minimum vášně, pozlátek a pohádkovost snad jen pro náctileté, kteří jsou pod hranici přístupnosti.

SAO II začíná tam, kde skončila nepříliš zajímavá výplň mezi dvěma sériemi v podobě bezstarostného OAV „SAO: Extra Ediion“. A pokud víte, jak dopadla první série, tak Vás v podstatě už nic nepřekvapí. Hrdinové zase paří virtuální MMO RPG jako by se nechumelilo místo toho, aby měli těžké deprese po prožití pár let vězněných ve fantasy světě, kde jím šlo o život. Tuto logiku prostě musíme hodit za hlavu stejně tak jako přijmout elfí laskavý infantilní svět, abychom zvládli dalších 24 dílů a nerozbili hlavu o zeď. Všechno zvládnuto a rozjezd celkem zajímavý i přesto, že jsem do druhé série šla spíše se zvráceným zájmem o to, co zase tvůrci vymysleli než z nějakých velkých fandovských očekávání. Žádné překvapení se nekonalo. Prvních 14 dílů je stejně jako v první sérii příběhem dramatickým, kde kulka jednoho zabijáka ve hře je doprovázena jistou smrti i v reálu. Zbytek do 24. dílu je vata. Kostra celé druhé série díl po dílu kopíruje kostru série první, přitom příběhově zaostává o level níž. Líbilo se: zajímavý nápad, zápletka a atmosféra surového světa MMO střílečky pro prvních 14 dílů, hudba, skvělá animace, zajímavé odskočení k příběhu Asuny v posledních pár dílech. Nelíbilo se: i přes příběhovou gradaci 14. díl nebyl tak skvělým zakončením jaký nám nabídla první sérii, infantilnost a vše okolo toho. Celkem za slabých 60%, už to nikdy nechci vidět znovu a modlím se, aby nebylo pokračování.

Celovečerní shrnutí SAO první série se odehrává jako vzpomínání/vyprávění hlavních i pár vedlejších postav o tom, co se stalo během hraní Sword Art Online a Alfheim Online. V podstatě se jedná o vyplnění času a naladění na druhou sezónu. Bonusem se dá nazvat ne příliš objevný podvodní dungeon a děj (jestli se to dá takhle vůbec nazvat), který ho předchází. Film neurazí ani nepřekvapí a je určen spíše skalním fanouškům série (nejlépe chlapcům/mužům se zálibou ve fanservisu).

Je rok 2022, téměř blízká budoucnost. Děcka i dospělí nadále hrají hry – MMO hry, které se ovšem posunuly do roviny virtuální reality. Nasaďte si helmu, ponořte se do fantasy světa a hrajte si na hrdiny. Kdo by to nechtěl minimálně zkusit? „Zábava“ ovšem začíná tehdy, kdy z tohoto virtuálního světa nemůžete zpátky… Hra na hrdiny se mění na hru o přežití. Kirito je jedním z těch, kdo si tu helmu nasadí, a je taky tím, kdo nepropadne zoufalství. Kirito hledá cestu a bojuje až do samého konce. Příběh osamoceného a hledajícího hlavně sebe sama hrdiny se časem mění stejně jako jeho pohled na svět, kdy Kirito poznává dívku a je z toho romance jako hrom. Boj o přežití se stává o to intenzivnější, pokud je na světě někdo, za koho chcete položit svůj život. Je vidět, že tvůrci nás nechtěli unudit klasickým levelováním, ‚farmením‘ apod. a zaměřili děj na milníky, které naše hrdiny vedou k zásadním rozhodnutím. Mimo jiné hráče RPG nebo MMO her potěší propracované detaily a možnosti světa SAO. Anime skvěle šlape až do „finálního“ 14 dílu plného satisfakce a pocitu, že jste viděli zatím nejlepší seriál posledních pár sezon. Poté se ovšem náhle změní v něco, co jste vůbec nečekali. Vážnost, humor i jakási vyzrálost celé série se přemění v nelogičnost, trapnost a infantilnost, což o to víc bije do očí v porovnání s předchozími 14 díly. Je nepochopitelné, co tvůrce vedlo k tomu, aby „druhou části“ celé SAO zabili. Ovšem pokud zjistíte, že stejní tvůrci stáli u vzniku Death Note, pak tušíte, kde je zakopaný pes. Všem doporučuji vidět pouze prvních 14 dílů SAO (za 5 hvězdiček) a nekazit si skvělý zážitek dalšími (2 hvězdičky). Celkem tedy 70% a rozpaky.

Po deseti dílech čiré nudy, bezduchých komentářů a nezajímavého děje jsem čekala změnu k lepšímu. Bohužel pronudila jsem se až do konce posledního dílu s chuti nevidět žádné další pokračování/sequely/prequely.

Tři dějově nenavazující, ovšem chytře prolnuté příběhy jsou vtipné, úchylné, morbidní, dramatické i napínavé. Skvělá kamera a efekty dávají filmu šmrnc, ovšem nejzajímavější jsou postavy (nejvíc mě překvapil „sjetý“ Paul Walker a „perverzní“ Elijah Wood) a dialogy, z nichž některé jakoby mířicí do vážnějších vod. Oproti Pulp Fiction (se kterým je Pawn Shop srovnáván) zde funguje nevyváženost, nesourodost a nekomplexnost se snahou být hodně cool. Přesto snímek i díky množství WTF momentů se striktně drží cíle bavit a překvapit a daří se mu to. 70%.

Divergence je dlouhá a utahaná nuda, protkaná nezajímavými charaktery a až moc jednoduše vysvětleným světem, ve kterém dospívání evidentně není žádná sranda. Trochu slibný začátek a (nejspíš nejlepší) první snová scéna člověka navnadí, vzápětí ovšem ho utlumí a unudí. Člověk si přeje co nejrychlejší konec – postav i filmu, začíná hledat chyby, nesmysly a směje se dementním dialogům a vlastně všemu, co vtipné být nemá. Bohužel film není natolik stupidně debilně zábavný, aby se dál doporučit dál, spíše se jedná o naprostou ztrátu času. Zlatého bludišťáka v podobě jedné hvězdy získává Kate Winslet, která jako jediná dokázala na plátně něco, čemu se říká herectví.