KlonyIlony

Film je zajímavý hlavně jako výpověď o kriminálních aspektech hongkongského filmového průmyslu začátku devadesátých let a jako pocta dřině všech béčkových herců a režisérů. Pro ty, kdo se více zajímají o tvorbu Ann Hui je to další ukázka jejího zaujetí otázkou postavení žen. Michelle Yeoh je známá tím, že v akční scény točí bez kaskadéra, možná proto se taky objevila v této roli. Po filmu na mě přišla chuť si pustit nějakou kung-fu melu z produkce Shawn Bros.

Je vidět, že Sono do tohoto filmu emočně hodně vložil, a že byl vytvářen v atmosféře silného národního traumatu. Ze Sonovy tvorby se tento film možná nejvíce podobá Be Sure to Share, zkrátka jde o civilní vztahové drama. Emoční vypjatost na rozdíl od Sonova předchozího filmu, kde se podle mého ne úplně úspěšně pokusil udělat z komixu sociální drama, nepůsobí vůbec přehnaně, nepatřičně. Film je zároveň každodennosti, o vztahu člověka k místu a o dramatických okamžicích, které sobou přináší náhlá tragédie, evakuace, vykořenění z místa, se kterým je člověk spjatý, a snahu se s tím vyrovnat. Jak se dalo čekat, radiofobie má v tomto filmu zvláštní místo...

Zcela zbytečný počin. Celý koncept "subkultury" je dost problematický, kulturní teoretici ho většinou zavrhují a preferují pojem scéna. Koncept scény mnohem lépe vyjadřuje, co se ve skutečnosti v pop kultuře děje. Lidi jsou fanoušci určitého stylu hudby nebo nějakých kulturních činností a každý si ze škály různých stylů a trendů vybírá to, co ho uspokojuje; termín subkultura byl vymyšlen sociology pro popis "životního stylu" pracující chudiny ve velkých měsech západní Evropy a USA, a naznačuje tedy nějakou sociální vymezenost (vyloučensot), což o dnešních mladých frajerech, kteří sbírají vinily opravdu říct nejde. Je zajímavé, že dnešní civilizace plodí různá alienovaná individua, která odmítají dospět, ale to máme kolem sebe dnes a denně, a nepotřebujem do toho nějak obzvlášť zasvěcovat. Formát knihy s portrétama mi přijde k danému tématu naprosto dostatečný, můžu to prolistovat a pak na to zapomenout, i když nepopírám, že se na seriál budu dívat, stejně jako se dívám na idiotská videa na Youtube, kde někdo představuje svou kolekci tenisek, za kterou vyhodil desítky tisíc dolarů.____Docela by mě zajímalo, jak by se autoři filmu teoreticky poprali s tím, že dnes anarcho-pankáči (ale i neonacisté) hrají blackmetal, punk/hardcore se přemorfoval v metalcore neboli brocore (hudba ideologicky uvědomělá asi jako Skrillex), že H&M prodává bundy s metaovýma nášivkama, nebo že asi žádný metalista na světě neposlouchá výhradně thrash metal - pokud nežije v paralelní realitě, kde je pořád rok 1987.

Trochu pohled do porouchané dětské dušičky, trochu originální fikční svět plný bizarností, který předčí všechna očekávání.

Abela Ferraru bych si do topky režisérů nedal, ale přidáním do filmové topky mu vzdávám hold.

Žena která chce uniknout z patologického vztahu s matkou a hledá smysl života v každodennosti života nižší střední třídy a je pro to, aby se jí tento svět nerozpadl, ochotná obětovat vlastní hrdost. Kvůli tomu ale rodinné vztahy nabývají patologických rysů... Mnohovrsevnatost filmu spočívá v tom, že žádná postava není prosta patologičnosti a naopak nikdo v rodině není sám o sobě odsouzeníhodný - nehledě na svoje chování (otec podvádějící manželku svoji rodinu miluje atd.). Film je možná na první pohled specificky japonský - jejich kultura ženám velí "následovat svého muže" a některé mladé dívky slýchají od maminky, že musí umět odpouštět. Chování matky rodiny v Kuchu teien ale není motivováno "udržením si tváře", ale hlubokým lidským citem v celé své komplexnosti.

Co je, myslím, Malickovým záměrem je rozchod s freudovským psychologizováním, které je příznačné pro moderní literaturu a narativní film. Jde mu o zachycení duševního stavu, který není nějak racionálně vysvětlován. Kromě poezie, která je cítit z jednotlivých obrazů, si tohoto nekonvečního přístupu k vyprávění na něm cením nejvíc.

Kdo v Labirintu lží nerozpoznal dobrý film, by si měl zajít k doktorovi. Mametovi scénáře se co do napínavosti a složitosti vyrovnají trillerům jako je Memento nebo Pi. Režisérsky je Labirint lží, stejně jako ostatní Mametovi filmy, velmi originálně pojatý: film, který začíná v docela obyčejném "filmovém" módu, postupně tím, jak příběh začíná mít spád, dostává do stále stylizovanější, "divadelní" polohy, čímž režisér podtrhuje pocit z monstrozity spiknutí (tím, jak vše do sebe skoro fatalisticky zapadá - jako v nějaké řecké tragédii), jehož obětí se stal matematik Joe, který vynalezl jakýsi zázračný algoritmus pro obchodování na burze. Například když na začátku filmu Joeova sektretářka stále opakuje, že nikdo není takovým, jakým se zdá, všechno dokládá argumenty a její tvrzení vyznívají jako banální průpovídka. Na konci filmu, když už je jasné, že ani ona není tím, čím se zdála, tuto větu pronáší v kontextu prapodivně stylizovanéhých dialogů (Mametovi dialogy jsou dokonce nazývány Mamet speech), které vyznívají skoro jako proslov chóru v antické řecké hře, čímž se její smysl ukazuje v celém svém rozsahu a závažnosti. Postavy, které jsou zdánlivě přítomné jen náhodou, se ukáží jako nastrčené; Mametovo mistrovství spočívá v tom, že dokáže na začátku vytvořit iluzi lehkosti a nahodilosti, která se později totálně rozpadne. O Mametově mise-en-scène se říká, že v nich nejsou skoro žádné náhodné prvky. To platí i pro Labirint lží: např. v závěrečné scéně se z náhodně přichomýtlých japonských turistů se ve stylu deus ex machina vyklubají speciální agenti. Spiknutí, na kterém se podílí skoro všechny, zpočátku zdánlivě náhodou přítomné postavy, je na konci dokonale rozkryto; policie zadrží pachatele. Myslím, že hodnocení 88% na Rotten Tomatoes je daleko adekvátnější, než celkové hodnocení na CSFD.

Formálně se mi to líbí, Chenova režije je jaksepatří na úrovni, musel jsem ale překousnout emocionálně trochu příliš přepjaté scény a odporný product-placement (oběť Smějícímu se buddhovi, který přináší červené papírky s obrázkem Velkého kormidelníka), abych tomu dal víc než 3 hvězdy. Čínský film pro 21. století pro mě je Lou Yeovo Mystery, tento film ale také řeší aktuální společenské problémy a život yapíků, takže je relevantní svým obsahem a není to jenom kašírka.

Bravurní avšak místy krapet "cheesy". Dovolil bych si poznámku ke komentáři J. Flígla: ano, postavy jsou vesměs mladé (či nestárnoucí), krásné a zajištěné (ba přímo si dopřávají opulentního životního stylu), kontrast mezi vyšší a nižší přijmovou skupinou a fyzickými přednostmi-nedostatky postav je však dost markantní. Kuanova rodina sice má zavedenou živnost, jejich děti však úplně snadno na standard střední třídy nedosáhnou - bydlí u rodičů, Kuan pracuje jako číšník a jeho sestra vypománá v rodinné restauraci nižší cenové kategorie. Jinými slovy, postavy se nepohybují v socio-ekonomickém vzduchoprázdnu, jak naznačuje Flígl. Kuan je sice vysoký, což vám v Číně dodá fůru sex-appealu, mezi "běžné jedince" ho však sráží jeho koktání. Jeho sestra je sice dost k světu, jeho máma ale už patří do kategorie "teta". Máme tu bohatou "milfku" a chudou "milfku", bohatého playboye v letech (strýček Lu) a chudého playboye v letech (strýček Li) atd.. Zkrátka úplně zidealizované a od slzavého údolí izolované mi postavy nepřídjou.