honeysuckle

Tady už nedává smysl vůbec nic. Hlavní hrdina ztvárněný extrémně nesympatickým Šafaříkem má poctivé práce plnou pusu, ale vidíme ho jen lhát, intrikovat a simulovat. S přibývajícími minutami mu navíc klesá IQ a tajemství kouzelného kamene nahlas vyžvaní, když si myslí, že je sám v pokoji (přitom VÍ, že má jeho nepřítel špehy). Princeznu Adélku zase trápí zločiny rádce Neklana, ale není schopná vzít svého otce za ruku a ukázat mu, jak zle se lidem v království žije. Král se přitom zdá být jasné mysli: na čem tedy byla založena jeho důvěra v Neklana na úkor vlastní dcery? Proč ta scéna s dvořany v negližé, když je mohl Žito kouzlem prostě všechny přinutit říkat pravdu? Kouzelný kámen své moci nabýval a pozbýval, jak se to režisérovi hodilo. Proč Lucifer na konci poslal čertici za trest na zem páchat zlo, neměla by spíše ke zlu ponoukat jiné, jak káže pohádkový kánon? Pitvořící se čerty doporučuji vrátit kolegovi Troškovi. Jazykově strašné (Zelenku baví přehazovat slovosled, takže postavy mluví jako mistr Yoda). V řadě scén jasně vidíme a slyšíme ozvěny jeho předchozích pohádek (např. když princezna dvořanstvu představuje Žita, připomíná to obdobné scény z Nesmrtelné tety a Kouzel králů). Orchestrální hudba byla příliš megalomanská na tak komorní pohádku a muzikálová čísla byla nemelodická a zbytečná. Klady: cameo Honzy Hrušínského, který znovu dokazuje, že umí hrát i civilně, pěkné stylizované kostýmy a jedno roztomilé koťátko. Ale to nestačí ani na tu jednu hvězdičku.

Koukatelná záležitost s několika dobrými momenty – to je to nejlepší, co se dá o této pohádce říci. Ani dobrý soundtrack a nápaditá hudební čísla ,,Buchet je spousta" a ,,Vladane, Vladane" nevyváží slabý scénář a absolutní absenci charismatu obou zloduchů (Jitka Schneiderová a Michal Slaný). Petra Tenorová je zde (narozdíl od pohádky Sněžný drak) předabovaná Marikou Šoposkou, což mi úplně nesedí. Předabovat spíše měli Martina Krause, který bohužel neumí hrát, pohybovat se ani mluvit (řadu jeho replik jsem spíše odhadovala, a to jsem pohádku viděla několikrát). Vtipně pak působí moment, kdy si na konci Tadeáš s princeznou vyjedou mezi prostý lid, aby měli dobré PR a nechali se zvolit vládci (původně Vladanova) království.

Romantická komedie, která bohužel nenabízí nic, co by nám už lépe nedodaly její předchůdci (viz např. „Návrh“, pokud chcete motiv falešné snoubenky, nebo „Láska přes internet“, pokud vás bere romance přes dopisování). Vlastně něco přece: je tu sympatická a nezvyklá ústřední dvojice (Nina Dobrev a Jimmy O. Yang) a docela vtipné popkulturní narážky. Bohužel pro mě, jediný moment, kdy jsem cítila chemii mezi hlavními hrdiny bylo během jejich skvěle zazpívané variace na „Baby, It's Cold Outside“. KDYBY to aspoň zůstalo komorní a milé jako na začátku, KDYBY se to obešlo bez neuvěřitelných trapasů (hrdinčina alergie na kiwi, zbytek si domyslete), KDYBY hrdinova rodina byla rozumější a nepořádala překvápko oslavy pro svého asociálního syna a holku, kterou sotva znají, KDYBY se to aspoň obešlo bez veřejných citových výlevů... Takhle se to mezi moje vánoční tutovky nezařadí, ale pro pořádek, s hlavní hrdinkou souhlasím: Smrtonosná past samozřejmě JE nejlepší vánoční film.

Roztříštěné. Tvůrci si dosyta vyhráli se samotným zobrazením měsíčků, tentokrát je ztvárňuje šest žen a šest mužů, každý z nich je jiného věku, vzhledu i oděvu; nechybí mezi nimi černoch a Asiatka. Jo a všichni žijí společně v jednom domečku. My jsme v Čechách zvyklí měsíčky vnímat jako skupinu, jako celek, ne náhodou mívají v našich adaptacích totožné hábity. Německá inovace se mi v tomto konkrétním případě jeví jako samoúčelná: k čemu snaha o individuální charakteristiku, když se jich děje aktivně účastní jen pět? No přece, aby bylo, na co se dívat a čím tu hodinku vyplnit. I když, vzhledem k nízké inteligenci většiny zúčastněných postav, dokázali tvůrci jednoduchou zápletku natáhnout, jak to šlo. Protože kdyby někoho napadlo odstranit z blízkosti nemocné královny slizouna v černém hábitu, na kterého pes vrčí, po pěti minutách by nebylo, co řešit. Asi je vám jasné, že si tvůrci klasickou pohádku poněkud upravili, ale to by mi ani tak nevadilo. Spíš je mi líto, že se děj příliš odklonil od sympatické mladé dvojice (Nina Kaiser a Jascha Rust), která byla pověřena nalezením léku pro nemocnou královnu a měla tak být srdcem celého příběhu. Možná své hodnocení ještě přehodnotím, až pohádku uvidím s titulky či dabingem (moje němčina má mírně řečeno rezervy) a lépe si tak vychutnám dialogy, v tuto chvíli dávám solidní tři hvězdičky.

Po chvilce váhání dávám plný počet hvězdiček. Ve srovnání se včerejší českou štědrovečerní Princeznou (s půlkou království), je to jak nebe a dudy. Stručné, přímočaré, srozumitelné: přitom je zde jasně vystavěná zápletka, sympatické postavy, špetka humoru (sklerotický „Vogel der Wahrheit“ pobavil), zlo je kategoricky potrestáno a když se biologická i adoptivní rodina tří královských dětí nakonec sejdou u společného oběda, jedno oko nezůstane suché. Za hodinku stopáže mají hotovo, ani se nestihnete začít nudit. Jo, a byli tam moc hezcí psi (živí i vyřezávaní)! Viděno dnes, 25. 12., v televizní premiéře na Das Erste.

Ani po druhém shlédnutí o Vánocích 2018 nenacházím na Nejlepším příteli nic, za co bych hodnocení zvýšila, a nad scénáristkou Lucií Konášovou definitivně lámu hůl. Něco tak ukecaného, nudného a přitom prázdného se totiž jen tak někomu napsat nepovede. Jádro příběhu sice tvoří variace na staré dobré Hauffovo Chladné srdce, ale přátelství mezi mladíkem a čertem, které mělo být ústředním motivem celého filmu a ozvláštněním známého námětu, nefunguje ani s přimhouřenýma očima. A to ze dvou zásadních důvodů: 1) Matěj musí za trest Ondrovi sloužit a místo toho, aby se mu hned na začátku přiznal, to do poslední chvíle - poněkud nelogicky - tají, jejich vztah tak nikdy není vztahem dvou rovnocenných jedinců, ale pána a jeho sluhy; 2) jejich takzvané přátelství nemá žádné opodstatnění: nikdy je spolu nevidíme, jak si povídají, vtipkují, pomáhají si bez kouzel nebo spolu jen tak tráví čas. Ondra navíc nemá žádnou distinktivní vlastnost, ostatní postavy o něm říkají, že je dobrý, ale my to nikdy nevidíme - Ondra nevykazuje vnitřní sílu, odvahu ani laskavost pohádkového hrdiny, víme jen, že je chudý dřevorubec. I o Ondrově lásce ke komtese Rézince se spíše jen mluví: např. o jejich prvním polibku se dovídáme až zpětně z Ondrova vyprávění. Mimochodem, asi nikoho nepřekvapí, že paní scénáristka opět zapomněla, že ženské postavy v pohádkách mohou být něčím víc, než jen motivací pro své mužské protějšky. Rézinka je hezká, podle všeho má Ondru ráda, ale asi si holt bude muset vzít toho pana barona, když si to strýček přeje (aktivita: nula). A kuchařka Marjánka je sice do všeho hrrr - a svou posedlostí vdávadlem je matnou ozvěnou Káči z Hrátek s čertem - ale ani ona se nehrne do zachraňování Matěje z pekla... Sokolova postava tam vůbec nemusela být (Ondru na cestě do pekla už popostrkoval Langmajer), Lábus i Liška nasadili své standardní polohy. František Němec je hotový ďábel. Kostýmy, zvláště Rézinčiny šaty, se mi moc líbily. Snad to Janákovi vyjde zase někdy příště, režiséra Korunního prince bych nerada viděla pohádky pověsit na hřebík. Ale příště prosím bez Konášové!

Edit komentáře 1. 1. 2019: Po opětovném shlédnutí Janákových pohádkových prvotin (Měsíčků a Písaře) během právě uplynulých Vánoc, zvyšuji hodnocení Měsíčků na 4*, ti přeci jen fungují jako film lépe a překvapivě jsem se u nich i bavila. Trvám na tom, že když už Janák hledal inspiraci ve Třech oříškách, měl Marušku (M. Majkusová) napsat jako o něco aktivnější postavu, která sebou nenechá tolik vláčet a je schopná mlžit, když ji macecha se sestrou vyslýchají. Naštěstí situaci zachraňuje Karel (R. Vojtek), jemuž nakonec docvaklo, kdo pro něj ty fialky, jahody a jablíčka sháněl po lesích. Měsíčci jsou sympaťáci a jejich výstupy patří mezi nejlepší okamžiky z celého filmu (např. shoda na kolektivním vlastnictví králíka, kterým ospravedlnili pomoc Marušce). Co nefunguje je karikaturní vyznění macechy a Květy jako ozvěna ruského Mrazíka, soudím, že ve zdejších končinách vždy lépe oceníme chytrý slovní humor než zakopávání, padání do sněhu nebo strojenou nešikovnost u plotny.

Takže si to shrneme. Máme tu jeden indiánský kmen, ve kterém nemají oheň. Nicméně kovové nástroje tam mají a šaty mají pošité cinkajícími rolničkami. To bizoní maso, o kterém tam pořád mluví, nejspíš žvýkají syrové. No, proti gustu (a tasemnici)... Indiáni mají ve vlasech žluté voskové perličky a jejich látky hýří všemi barvami. Pomalovaný Štěpánek si hraje na šamana Černého drápa a vypadá při tom vážně vtipně. Skoro tak vtipně jako Skopal coby rádoby drsný lovec nočního nebe, Hvězdonoš. Kodetová je zlá indiánka, Křížová je hodná indiánka a obě jsou stejně otravné. Hrušínský se nemůže rozhodnout jestli bude zlý nebo hodný. Jandová unylá jako vždycky. Posledních dvacet minut zbytečně natahovaných. To vše doprovázeno vrzavou hudbou Ladislava Simona. Pár záběrů na "americkou" krajinu, nejspíš z nějakého dokumentu. Zbytek atmosféry dotváří papundeklové kulisy a indiánská vesnice se třemi stany. Dávám jednu * za pana Lukavského v roli náčelníka nočního nebe (to jako měsíce).

Ukázkový příklad toho, že někdy se těsto na dobrou pohádku nezadaří, i když použijeme funkční ingredience a postupujeme podle osvědčené receptury. Děj se táhne jako nudle, celé je to bez chuti a zápachu, Matonohova parodie na Itala je přežitá a písničky tam vůbec nemusely být. Po hodině televizního utrpení naštěstí na scénu vlítne Ježková, která během minuty efektivně vyřeší problémy ostatních postav (škoda, že to neudělala už po deseti minutách) a celou pohádku vytáhne alespoň na jednu hvězdu. Tu druhou dávám za Teresu Brannu, jinak skvělou herečku Jihočeského divadla.

Pohádka s tak jednoduchým dějem, že by se s ním nevystačila ani nedělní „hodinovka“, natož pak film s devadesátiminutovou stopáží. Vnitřní logika popírá samu sebe: léčivá voda se měla ze světa ztratit, když se jí „zmocní“ někdo sobecký a zlý – v tomto případě stačilo, aby taková osoba na chvilku držela bandasku s trochou oné vody. Takže všichni ti nemocní, kteří po léta přicházeli ke studni a pili léčivou vodu z pohárů, byli dobří? Nebo jim dal král předtím vyplnit psychotesty a prolustroval jejich trestní rejstříky? Paní vod řekla, že se od nich nikdo nemůže odejít zpátky do světa lidí (podle vzoru „co voda schvátí, víc už nenavrátí“). Dokonce princezně bez ptaní vzala paměť, aby jí usnadnila život pod hladinou. Ale když si pro princeznu přišel Jakub, paní vod je po chvilce přemlouvání pustila na svět i s léčivou vodou. Takže princeznu mohla pustit už dávno, když to záviselo jen na ní? Oba mladí spolu mají asi tak tři scény. Viděli se poprvé jako děti, pak deset let nic (i když Jakub na princeznu „myslel každý den“), protože Jakub coural po světě, pak spolu jednou tančili a máme uvěřit, že je tam nějaký hlubší cit. Proč spolu rovnou nevyrůstali – ano, láska princezny a „kluka od vedle“ je už pohádkové klišé – ale děj by to nezměnilo a jejich pouto by bylo uvěřitelnější. V zámku mají všichni o kolečko méně a bezpečnost zajišťují všeho všudy dva polodementní strážní. Všechny postavy kromě zlodušky jsou pasivní. Mladá dvojice (Darija Pavlovičová a Jakub Spišák) je nesmírně sympatická – a to i herecky – ale k čemu to, když se za celou pohádku dopouští vlastní iniciativy minimálně? Kánon velí, aby si hrdina své štěstí zasloužil, ale Jakub šel princeznu zachraňovat až po 70 minutách stopáže a v zásadě jen udělal oči na Lindu Rybovou, aby je pustila na svět a bylo vymalováno.... Ještě si dovolím podotknout, že kostýmy byly stylově/dobově nejednotné a princezně vybrali velice nelichotivé šaty, to si taková hezká holka nezasloužila. Ale hlavně mě to celé vůbec nebavilo. Je mi líto, ale tady nemám, zač hvězdičkovat.