cromagnon

Rovnou říkám, že Michael Corleone je můj osobní Ježíš. Dvojka je Větší, rozmáchlejší, dražší, výpravnější, delší… a ještě lepší. Druhý díl to prostě dotáhl ještě dál, než geniální jednička. Z literární předlohy zůstala linie o počátcích velkého Dona Vita (De Niro) v období prohibice. Malý zlodějíček (s velkou dávkou kuráže) nechce platit výpalné, a tak mu nezbyde, než odpravit hlavouna místní větve Černé ruky, vzestup Genco Oil, návrat na Sicílii již bohatého muže a dovršení pomsty a památné párání tlustého břicha. Druhá linie, přímo navazující na předchozí film, je podstatně ponuřejší (i když dětství malého Vita a odstřel jeho matky brokovnicí na vlky taky není nic k popukání) a ukazuje nám temné stránky mafiánského života. Kombinuje politicko – historické reálie (svržení kapitalistického režimu a nástup komunismu na Kubě) a dramatické osudy Michaela Corleoneho (Pacino), boj o moc uvnitř organizace, vládní snahu o potlačení vlivu Mafie a gangsterské střety při získávání nového území. To vše orámováno rozpadem hodnot uvnitř Michaelovy rodiny, ztrátou nejbližších a antickou tragédií v podobě hrůzy, jakou je vražda vlastního bratra. Je to síla a místy fakt těžké sousto, které jakoby lehce odlehčuje právě linie z období začátků v Americe. Pěkně se to celé doplňuje a tvoří největší dílo v dějinách filmu. Pro mě určitě. De Niro se sicilským dialektem a tenkým knírkem je k sežrání, ale všechno bledne v porovnání s krví podlitýma očima Michaela Corleoneho. Pacinova exhibice v herecké studii muže s velkou zodpovědností a svědomím sužovaným těmi nejhoršími skutky. Nádherné! Do nejdrobnějších detailů vypiplaná a přitom velkolepá výprava, podmanivá hudba Nina Roty, příběh, který mě dokonale vtáhl a reálnost a rozsah prostředí, kde se sága odehrává, je uzemňující…Don Vito Corleone je Bůh, Don Michael jeho syn a Francis Ford je Duch svatý.

Moje srdcovka. Podobiznu Dona Vita s tváří Marlona Branda mám vytetovanou na rameni se slovy funebráka Bonasery: "Don Corleone Give Me Justice". Co dodat. Puzův scénář se poměrně přesně drží jeho vlastní předlohy, některé odkazy do minulosti však nechává pouze v náznacích. Ve filmu také není zachyceno erotické dusno obsežené v knize, více se soustředíme na příběh. Mimořádně šťastná ruka (přes kafrání šéfů Paramountu) při obsazování rolí. Michaelův (Pacino) přerod z benjamínka rodiny, přes adrenalinové, přesto chladnokrevné zavraždění Sollozza a plesnivého kapitána NY policie, sicilský azyl a "zalehnutí na matrace", rokování hlavounů všech pěti familií, přes velký funus s mafiánskou okázalostí, až po antické finále v kostele (s flashbacky na odpravení zrádců) při křtu dítěte v náruči muže, jehož ruce jsou potřísněny krví otce neviňátka. Ty samé ruce jež si nechá Michael líbat svými vazaly už jako Capo di tutti capi. A Marlon? Velký Don z něhož vyzařuje obrovská autoritativní síla i v žalu nad ztrátou nejstaršího syna, i přes těžce podlomené zdraví po nezdařilém atentátu. Pravda, Sonnyho jsem si nepředstavoval jako kudrnatýho zrzka, ale když mlátil svýho švagra po hlavě deklem od popelnice, byl to jasně njtvrdší hajzl v okolí. Donův consigliere Hagen (Duvall) je šarmantní, avšak přesvědčivý (hlava arabského plnokrevníka v navoňané posteli sebestředného producenta). Všechny ty postavičky malých a velkých ryb, bezchybná výprava, velkolepý příběh a námět, dělají z tohodle biografu jeden z mých Dvou nejoblíbenějších filmů. Menší výhrada: tak fascinující postava, jako je Luca Brasi, si podle mě sasloužila více prostoru (klidně bych si dal 10, 15 minut nášup), avšak jeho příchod do baru k Turkovi je věru pompézní a podtržený zlověstnou hudbou, takže divák neznalý předlohy pozná, s kým má tu čest. Ale to je jen takové moje bezvýznamné fanouškovské remcání. Tenhle film je Povinnost. "Questa guerra é cosa nostra" - Tahle válka je naše věc.

Záhadná skládačku příběhu kolem masakru v Sově postupně odhaluje velkou konspiraci ve stínu hollywoodských světlometů. Malý zázrak je už to, že se tu motanici podařilo přepsat do srozumitelného scénáře. Kdo četl, ví, o čem mluvím. Ellroyův styl vyžaduje nějaký čas na vstřebání, kniha je taky o dost brutálnější a nekončí tak uslzeně happy. Nicméně podařilo se a ze scénáře se vyloupl filmový oříšek nové drsné školy, který se zapsal do dějin. Úplně nejvíc nejlepší prostředí Hollywoodu 50. let s archetypy hrdinů, které pomáhal tesat už velký Raymond Chandler. Bud White(Crowe) je ještě tvrdší a cyničtější ranař a ještě tragičtější milovník, než Phill Marllowe. Ed Exley (Pearce) je vymydlený kariérista a hlavně, pro mě nejzajímavější, velký fešák, seriálový poradce Odznaku cti Jack Vincennes (Spacey) je prostě, mmm, k sežrání. „Co je?“ „Zapomněl jsem si brýle…“ „Výborný, tak mě, prosím, nezastřel“. Když Vincennes obracel oči nad blbostí svého parťáka, definitivně mě dostal. Kurtizána Basinger mi původně připadala poněkud nevýrazná, s odstupem času však musím konstatovat, že to perfektně doplňuje. Výborný je taky James Cromwell v roli šéfa detektivů, který nejprve působí až otcovsky, ale když vytáhne s županu bouchačku…Vincennes jen s povznášejícím výrazem poznání vydechne: „Rollo Tomassi“. Vymazlená výprava, tajemné spiknutí, Goldsmithova hudba, rachot brokovnic, slizký De Vito, nevinní černoši, krvavá šmouha na Vincennesově hedvábné kravatě…Už se těším, až si to dám znova.

„Jestli lituju svého činu, pane? Neuplyne ani minuta, abych neviděl před očima toho mladýho hlupáka, kterej se chystá províst největší blbost svýho života. Chtěl bych vrátit čas a říct mu ať to nedělá, že nemá tušení, do čeho se řítí. Ale to je vám, novým chytrákům v drahých kvádrech leda tak u prdele, že jo? Tak tam hoď ten štempl, synku, ať to máme za sebou.“ Redovo vyprávění o týpkovi, co nastoupil do Shawshanský statní v době největší slávy Rity Hayworthový, je jedním z nejlepších příběhů, co jsem kdy prožil. Příběh Andyho Dufresne, který odmítl „bejt institucionalizovanej“. Kdo nezatlačil slzu, nemá srdce.

Proč tenhle film tak žeru? Sešel se tu největší Policajt (Pacino) s největším Lupičem (De Niro). Oba mají životní zkušenosti, intuici, neodolatelné charisma, oba mají v zádech tým profesionálů, oba mají svou pravdu, jdou za svým cílem a nikdy nic je nezastaví. Až si říkáte, že by spolu mohli zajít na kafe. A taky, že jo. Takže snově obsazené hlavní role. Dál tu máme zvučná jména ve vedlejších rolích a štěcích, který tu nejsou jen do počtu. Za všechny Danny Trejo, který s rozšlapanou hlavou ubezpečuje svého šéfa, že není krysa, nebo Henry Rollins v hlavohrudí miniroličce. No a pak tu máme Mannovo puntičkářství a patologický důraz na detail. Přestřelky nikdy nevypadaly realističtěji. A vlastně všechno. Tenhle film je nejlepší ukázka toho, čemu říkám „neojebaný“ old school movie.

„Čau kluci, potřebuju poradit, jak to udělat, abych vypadal dobře nahej“. Lesterova bezstarostnost, kterou předvádí, když se připojí k rannímu běhání páru čerstvě přistěhovalých gayů je odzbrojující. O co jde? Žiju! A co má být? Vztyčený prostředník namířený do ksichtu pokryteckým moralistům, kterých jsou všude na světě mraky. Film by se měl jmenovat World Beauty. A 1000 bodů pro Spaceyho a jeho minimalistické hraní, pro které jsem se do něj zamiloval už v L. A. Confidential + úžasná Newmanova hudba.

„Vidíš-li padat hvězdu, dej si pozor, může být pěkně naštvaná. Ale ve jménu pravé lásky překročí člověk moře i velehory a smíří se i s horšími věcmi. Jen když včas pozná, kdo tou pravou láskou skutečně je“. Jestli mi něco spolehlivě spraví náladu a odnese do jiné dimenze (už delší dobu abstinuju jakékoliv omamné látky), pak je to tato nádherná pohádka. Na řešení nedostatků není čas, je to jízda. Vybroušená hudba doplňuje početné spektakulární záběry, herecké osazenstvo si to náramně užívá. Oproti jiným kafralům zde, mám za to, že triky jsou naprosto v pohodě, a i kdyby ne, vše je vynahrazeno parádní atmosférou svérázného světa, kterou v jiných fantasy tak postrádám. Záporáci jsou neskutečně vtipní a Claire Danes je uhrančivě krásná a v mých očích hvězda Yvaine nikdy nepřestane zářit. Tento film mi hodně pomohl, když jsem prožíval těžkou mizérii. Doporučuju v nejtěžších chvílích života. Ten superdojemný megaHappy end si občas zasloužíme všichni.

„Maminko, ten pán ve vesmírném korábu je Ježíš?“ „Ne, není, zlatíčko.“ Demaskování superhrdinů v revolučním filmu. Oživlý komiks bez kompromisů (tedy těch vizuálních). Byl jsem připraven na všechno a dostal jsem…všechno! Nechápu, jak to mohlo Snyderovi projít. Od první chvíle, kdy vidíme, mimo jiné, např. Komediantův atentát na JFK, je jasné, že tohle je něco speciálního. Motivace postav se postupně vyjasňuje (fandil jsem, nebo alespoň chápal pohnutky bez výjimky všech zúčastněných), finále pozměněno (nikoliv k horšímu) a celé je to poněkud přímočařejší než předloha. „Vy jste to pořád ještě nepochopili, že? Já tu nejsem zavřenej s váma. Vy jste tu zamčení se mnou“. Rorschachova soudce a kata zároveň je třeba respektovat a Komediant je absolutně největší cynickej bastard na planetě: „Tady Veidt bude nejchytřejší popel na spáleništi“. Efektní zpomalovačky, nekompromisní ultranásilí, ukázková choreografie v početných bitkách, vychytaný soundtrack a jedna velmi vtipná šukačka. Vše zahaleno v kouzelné, neopakovatelné atmosféře.

Když jsem poprvé film viděl s kumpánama v biografu, nehorázně mě rozsekal. Bylo jasné, že jsme byli svědky něčeho výjimečného. No a pak přišla první kopie z videopůjčovny a absolutně nejlepší dabing a bylo vymalováno. Kolik projekcí jsme si dali, hromadně, sólově, ve dvou, ve třech, s holkou, bez holky, toho pití co padlo…To už nikdy nespočítám, jó to byly časy. Občas se ty hlášky odněkud vynoří (dodnes občas nějako použiju, třeba: „Je ti líp, ty zmrde?“ ), protože tohle je Nesmrtelný film. Slyšel jsem, že existují lidé, kteří PF nikdy neviděli, dokonce ani nemají tušení o jeho existenci. Ti lidé musí být stejně záhadní, jako Lochnesska nebo Yetty. Nevím, jsou věci mezi nebem a zemí. Jako například - co je v tom kufříku, kurva? A na závěr, jak jinak, oblíbená hláška: Marsellus Wallace (telefonuje s Julesem) „Takže přijde domů. Co myslíš, že udělá? Já vím, že se určitě posere... Co je to za vodpověď? Ty ji snad znáš, takže moc nebo málo?“ Ha ha…prostě dobrý…

„Vypadněte z Londýna, vy debilové. Jeďte do Brugg!" "A já ani nevěděl, kde ty pitomý Bruggy jsou. Je to v Belgii.“ Nevím, jestli jsem někdy viděl zábavnější dvojku, než jsou tihle dva výtečníci. Laurel a Hardy, Romeo a Julie dohromady. Colin Farrell hraje svýho Raye tak, že bysme málem zapomněli, že je to parchant vraždící pro prachy (že je sprostej, není nutný zmiňovat). To jeho filozofování o trpaslících se sklony k sebevraždě na mě udělalo dojem. Být holka, nechám se zbalit, ani nejsem šlapka. Rayův postoj k Bruggám je jednoznačný: „Je to prdel světa. Stačí mi, co vidím teď“. Kenovi (Brendan Gleeson) se Bruggy líbí, skoro až bohabojně obhlíží památky, ale jeho rozjímání neustále narušuje ignorant Ray: „Stoupneme si do fronty a dotkneme se toho.“ „To musím?“ „Jestli musíš? Nemusíš! Je to, kurva, jenom Ježíšova krev! To víš, že kurva nemusíš. TO VÍŠ, ŽE KURVA NEMUSÍŠ!“ Tihle dva byli uklizeni do Brugg kvůli něčemu, co sžírá Rayovo svědomí. Postupně se nám poodkrývá nepěkné tajemství. Poslal je tam jejich šéf Harry (Ralph Fiennes), o jehož povaze nemáme pochybnosti ani na sekundu. Nejprve jen slyšíme jednoznačné vzkazy, ale potom Harry impozantně vstupuje na scénu, když mu manželka starostlivě domlouvá: „Přestaň mlátit s tím telefonem! Je to, kurva, jenom neživá věc!“ „To ty seš, kurva, neživá věc!!!“ Ken si o svým šéfovi myslí svoje a když dojde na lámání chleba, tak mu taky od plic všechno vyklopí: „Něco ti musím říct. A není to fór, není to ani urážka. Harry, jseš zmrd. Zmrd jsi teď a zmrd jsi byl vždycky. A změnit se může jedině to, že budeš ještě větší zmrd. Možná jsou zmrdi i tvý děti“. Všichni zúčastnění excelují, ale naprosto dominuje Gleeson. Jeho téměř desetiminutová exhibice (bez střihu) při telefonickém hovoru s Harrym patří k tomu nejlepšímu herectví, co jsem kdy viděl. Tragédie nabušená absurdním humorem v parádních exteriérech středověkého města. Dojde i na nějaký ten krváček a milostný románek. Užil jsem si výborný dabing, je neuvěřitelné, jak čeština dokáže pracovat se slovem „fuck“. Zařazuji do svých Top 10.