Huguette

Tento film jsem viděla 2x a ani jednou mě neoslovil. Myšlenka propojit dva příběhy je asi zajímavá, ale mě to rušilo. Evelyne Bouix pro mě byla doslova protivná, nezdálo se mi, že by jí seděla role Édith Piaf, její snaha o imitování mě rozčilovala, taková ta drzost a živelnost byla umělá a pro mě těžko uvěřitelná (ano, přiznávám, jsem velký fanoušek Édith a mám ji hodně nakoukanou),nicméně ta druhá role se pro ni hodila víc. A pak je tu hudba Francise Laï, o kterém tvrdím, že Éditině repertoáru příliš nepomohl, vystřídal totiž jednoho z nejlepších skladatelů, co Édith měla (Charlesa Dumonta, autora nesmrtelné Non, je ne regrette rien). Styl Francise mi osobně v obecné rovině nesedí...ale na jeho omluvu, Édith již v té době ve špatném zdravotním stau a nebyla schopna podat takové výkony jako v dřívějších letech. Jako plus bych možná zmínila, že film se zabývá jen určitou etapou života Édith, a nesnaží se zahltit všemi událostmi, které se Édith udály během celého života. Ale přesto....nemohu se zbavit pocitu jakési bariéry, která mi brání do filmu proniknout, je tam něco, co mi film vzdaluje. Jakáci pomalost, neupřímnost, nedovedu to pospat.....nebo pochopit??? Taky možné.

Poutavý film se zajímavým příběhem a -řekněme - otázkami v něm. Bohužel Ingrid Bergman zrovna nepatří mezi mé oblíbené herečky, a to ani po tomto snímku (občas jsem jí neveřila). Ale opět mě bavila Giulietta Masina - nezdolná energie.

Tak... k tomuto filmu mě dovedlo poměrně nedávné vzplanutí k Patti LuPone, která je Evitou původního Broadwayského obsazení (1979). Madonna se jí, ale myslím, že ani třeba Elaine Paige, rozhodně nevyrovná. Porovnejte písně A New Argetina nebo třeba i slavnou Don't Cry For Me Argentina (zvláště ta od Patti stojí za to, intenzita jejího hlasu a samotné prožívání písničky je fascinující). Na druhou stranu se mi moc líbí Antonio, jistě - Mandy Patinkin to není, ale má velice příjemný hlas a subjektivně řečeno, mně se líbí ho poslouchat. A celá postava a i způsob zasazení "vypravěče" do příběhu se mi líbí. A dále - začátek filmu, tedy Requiem for Evita a zvláště pak Oh, What a Circus mě fakt navnadil...ale v zásadě se mi film jeví, jako kdyby se utvořily klipy k písním z CD té původní Evity a sešily se dohromady, takže mi to připadá maličko kostrbaté. Nemilé, když jsem na film koukala, aby mi věci a informace lépe splývaly, ale uznávám, že původní zpracování bylo taky takové. Madonna...moc ji jako herečku neznám. Tady uznávám, že se ji role celkem povedla, ale stejně mi přijde, že když zpívá, moc se soustředí na hraní a na gesta...a čím více se snaží, tím méně je uvěřitelná (zas jen názor, mýlím-li se, prosím, opravte mě). A teď budu už moc drzá a rýpavá, ale občas se mi zdálo, že střih přišel moc brzo, a jakoby přerušil "vstřebání" předchozí scény. Celý ráz filmu...to mě mate i u divadla - takové zvláštní nadnesení v určitých momentech - třeba styl vyhození Perónovy slečny a tak podobně...ale to myslím, že se už týká Webbera a Ricea, protože to jsem pozorovala i u ukázek jevištních. Tedy závěrem, pozoruhodný snímek, ale alespoň ve mně budí rozporuplné pocity po všech stránkách, takže - chvíli paráda, chvíli divný.

Ano, měla jsem dva noiry s Joan - Daisy Kenyon a Flamingo Road and Flamingo pro mě vítězí!

Trochu mi to připomnělo Věřte nevěřte. Jedná se o tři tajemné příběhy, které jsou trochu "Beyond Belief" =) Zajímavé a určitě stojí za zhlédnutí.

Vlastně nevím, o čem to bylo, ale bylo to KRÁSNÉ... po shlédnutí jsem s blaženým výrazem pronesla: To je jako indická písnička - krásný, ale vůbec nevím o čem! Po chvíli jsem se přestala snažit něco chápat a nechala se vláčet celým filmem a byla jsem opravdu okouzlená. Dost možná tomu napomohlo, že Giulieta Masina je mi velice sympatická a líbilo se mi na ni koukat. Stejně tak jsem byla ráda, že vidím Milenu Vukotic, i když jen v malé roli.

Pravděpodobně vysoce subjektivní názor, ale Grinch mi vždycky udělá radost. Docela by mě zajímalo, jak by si s tím poradil Burton, i když toho moc ráda nemám (ale netvrdím, že si jeho práce nevážím).

Netroufám si hodnotit. Obyčejně se mi takové filmy líbí, a velmi, ale tento mě na jednu stranu fascinoval a na druhou stranu nevyhovoval. Myšlenka - bezva, na tu dobu dost možná i trochu šokující, skvěle zahrané, i když se teprve učím mít ráda Katharine Hepburn, jejího herectví si velice vážím, Spencer Tracy byl senzační, i ostatní...ale měla jsem problém s formou. Jeden až skoro patetický dialog skončil, člověk se ani nestačil "nadechnout" a už tu byl další a další a další...a v závěru, Spencer Tracy (velmi působivě, to nepopírám) tuto smršť až násilně nahloučených dialogů shrnul a a došel k závěru. Rušila mě ta násilnost..faana21 říká "jako ze života" - a to se mi právě moc nezdálo, jevilo se mi to spíše jako nuceně slepené dialogy, jakoby : "Teď jsi mluvil s tímhle, před tím s touhle...aha, jdi a promluv s tamtím, taková možnost tu ještě nebyla." A ti mladí lidé - jako postavy - mi připadali..asi to bude znít divně, ale trošku empaticky tupí. Buď jsem nepochopila mladou slečnu, že se svým až naivním, nadšeným, optimistickým jednáním snaží snížit napětí v rodině..a nebo to napětí neuměla vycítit a to se mi zdá nepřirozené. A dokonce si troufnu říct, že i typizace postav se mi zdála dost jasně ohraničená, až divadelně, to mi také moc tím "ze života" moc nesedí .... hvězdičkami nehodnotím proto, že za herectví bych dala klidně i 5, ale za formu o dost méně (a třeba i neoprávěně kvůli své možné nedomýšlivosti) a průměrovat to nechci, protože by výsledek byl zkreselný.

Přišlo mi zajímavé, že pár let před Joan se této role ve filmu Craig's Wife (1936) zhostila Rosalind Russell. Joan je jako Harriet výborná - její jednání mi u Joan připadá až nebezpečně přirozené.

Příjemné vyprávění (pravda - bez větší zápletky), rychle utíká, nenudí a přiblíží život a způsob tvorby umělce, což je pro mě dostatečně fascinující. Příjemná mi byla i hudba. A Helen Mirren je prostě ozdoba každého filmu. Jen bych zmínila malou bezvýznamnou věc - po tom, co se o Helen v "Královně" žertem říkalo, že musela být aspoň v noční košili, když už se nemohla odhalit, bych si dávala pozor na provokativně odhalené rameno, když vyleze z bazénu, Helen v podprsence apod. (i když osobně se ráda podívám). Jen mi přijde, že to malinko snižuje ...řekněme důstojnost okamžiku. A ke slavné scéně ve sprše - byla jsem MOC ráda, že nám nikdo nenutil novou verzi, je to jen O té scéně , kdy vlastně nic není vidět, a myslím, že je to tak dobře. Každý tu scénu zná a ví, jak to vypadá a dovede si to představit. Cokoliv jiného by pak byla jen náhražka bez té pravé atmosféry a vyšlo by to jaksi lacině. Milé, příjemné, ale uznávám že pojem, jakým Hitchcock byl, by si zasloužil asi "hustší" a výraznější zpracování.