vesper001

„No… někdo ztratil k tý chobotnici motor.“ Taky mám spoustu špatných nápadů, jenže bohužel/naštěstí nemám ani dost fanatismu, ani vrchovatou míru excentrismu, ani přebytek nadšení, zkrátka kouzelné JÁ jako měl maniak Eda. Z Bély mi bylo smutno a nad blbštajnem Woodem jsem si div hlavu nevykroutila. Je dobře, že svůj fanatismus směřoval jen na filmové plátno. Mít ho k ruce třeba dr. No, James Bond by si neškrtnul a svět by skončil pod nadvládou zmutovaných kastrolů. Třeba.

Husárek je mladý, vlasy rozcuchaný a husarka paličatá za manželem chvátá. Mor a cholera, bledé mrtvoly, daleká cesta za domovem, spousta hysterických, podlých a nakažených postav. Hnus jak trus. Dalo by se říct, že je to příběh o době, kdy si Bůh vybíral dovolenou a film o lásce, před jehož sepsáním zřejmě podlé plynárny odpojili chudému scénáristovi dodávku rajského potěšení.

Tak už jsem viděla Bídníky s Gabinem, Venturou, Belmondem… zvedne Delon hozenou rukavici? ;) Vynikající adaptace, která ale vyžaduje pozornost i špetku klasického vzdělání. Čím lépe předlohu znáte, tím víc se vám bude líbit, pokud máte i pár historických vědomostí, oceníte ji ještě víc. Bídníci byli, jsou a budou. Každý z nás se může v jejich příběhu najít, a někdy si i zvolit, kým bude ve svém příběhu.

Výroční ceny Akademie designu České republiky mají za cíl upozornit veřejnost na mimořádné činy v oblasti designu a pomoci široké veřejnosti lépe se orientovat na scéně českého designu. No, po letošním udílení cen bude veřejnosti jasné, že designér není podivín, co místo slušného zaměstnání jen sedí, hledí, přemýšlí, hovadiny vymýšlí, ale magor jako javor. Moderátorky byly v krojích a kejhaly. Hned v úvodu přicválal kosmonaut. Nebýt to ve Stavovském divadle, možná by létala vejce (otázkou je, kterým směrem). O hudební vsuvky, dá-li se to tak nazvat, se postaral vlasatý opičák v lesklém saku, co se naaranžoval do růžovoučkého domečku a chrčel. Můj ty světe... Víte, že trapnost může i bolet?

Vím, že filmové plátno je dvojrozměrné, ale stejně mi připadalo, že všichni herci mají mezi zády a šaty pravítka a příběh není jen prostý, ale poněkud plochý. Potřebnou komplikovanost mu dodávají flashbacky, podpírají ho dialogy a docela akční děj (fakt se tu hodně střílí… hlavně do nábytku). François nestojí na životní křižovatce, ale ve slepé uličce, z níž ale nakonec najde v jistém smyslu odbočku. Sympatizovat jsem s ním moc nedokázala pro jeho podobnost s „bestií“ Jacquesem Lantierem. Jako kdyby měl vraždu zapsanou ve tváři dřív, než ji spáchal. Jules Berry se může přetrhnout, aby uzmul každou scénu pro sebe, jenže nikdo nepřehraje Gabina s medvědem. :)

MM bych jako člověka asi špatně snášela – tedy podle toho, co jsem o ní četla a jak na mě působí. Nešťastní lidé jsou težko stravitelní a ona podle všeho byla velmi nešťastná. Ostatně kdo by nebyl. Lidé kolem ní ji tlačili do pózy, kterou pro ni vymysleli, v níž se jim zamlouvala – ladné, ale strnulé figuríny výloze značkového obchodu, po všech stránkách dokonalé a úplně duté. Veškerá její hodnota je na povrchu. Není divu, že se občas Marilyn chovala jako blázen, z toho by hráblo každému. A že to muže mátlo a pořád se jí marně snažili pevně uzavřít do škatulek okouzlující, marnivé, rozmarné, neurotické, svéhlavé ženy. Jenže ona byla od všeho trochu a nic úplně a to nemohli pochopit. Film je moc hezky obsazený, potěšila mě Judi Dench a hlavně Philip „Japp“ Jackson jako hlídací pes. :)

Chcete něco vědět o tomto filmu – podívejte se pozorně na plakát a máte jasno. Je to o třech sirotách a nejlepší je ctnostná Emma. Je to něco mezi Malými ženami a pohádkou o třech Popelkách. Hezký holčičí film bez amerických teens a jejich těžkými strastmi (kreditky se mi nevejdou do prkenice od Prada a ty diamantový boty mě strašně tlačí), bez vyumělkovaných dospělých (copak to vyvádíte, drahouškové?) a pozlátkového životního prostředí (ne, broučku, cadillac ti dnes nepůjčím). Představuju si, že takový film pustí vnučkám před spaním starodávná babička, když byly celý den hodné a pilně spřádaly vlnu a len.

Koncentrák jako mašinérie, která vezme člověku úplně všechno. I když ho náhodou fyzicky nezlikviduje, připraví ho o celý život, co předtím měl, a když pak tu ještě dýchající trosku vyvrhne, připraví ji i o tu nepatrnou jistotu brutální rutiny, skomírání a umírání. Vrhne přeživšího ho prázdného prostoru, kde i dříve známé věci jsou cizí nebo bezvýznamné, lidé neznámí, budoucnost jen slovo, štěstí abstraktní pojem. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. „Vytrvávají, protože mají cíl. Každý potřebuje nějakou životadárnou utkvělou představu, něco, co v něm udržuje ducha.“ A když pak člověk zjistí, že to byla jen představa, zbydou mu jen holé ruce. V lepším případě dvě. Potěšil mě „náš Otík" a Daniel Craig, ale s filmy o věznění nadlouho končím. Začínám z nich mít klaustrofobii.

Jestřába milovala slepička až do posledního peříčka. Když dravého opeřence zavřeli do líhně, vydala se neohroženě za ním. Brutálních scén je tu jen pár, co asi leckomu vadí, ale mně stačí jen naznačit. Osprchovat kameru a herce červeným inkoustem umí kdekdo. Přestože mi německý kokrháč ani jeho milá nebyli sympatičtí (Hermiona promine), zaujalo mě to jako studie dvojí tváře odvahy. Zatímco Daniel má odvahu zbrklého Jánošíka, Lena naopak pragmatickou odvahu zamilované ženy, který stojí v kontrastu s jejím nezletilým zjevem. Trochu mi vadil závěr, jak vystřižený z gangsterky a skutečné události prominou, ale závěr, kdy notně opelichaný dravec a stále úhledná slepička mávnou křídly a uletí všem, se mi moc pravděpodobný nezdál.

Snad žádný film o ženských klášterech se bez toho neobejde: šikana a lesbení. Sama jsem jeden ženský klášter kdysi navštívila a utkvěly mi dvě naprosto jiné věci: pach dezinfekce nebo snad posvěceného leštidla a jak se sestry k sobě chovaly s archaickou zdvořilostí a tak dokonale uhlazenou laskavostí, až mě to děsilo. Jako kdyby nebyly z masa a krve, ale z vosku. Na téhle Jeptišce mě děsilo ještě něco jiného: jak Suzanne její blízcí uvězní v klášteře ne pomocí fyzického násilí, ale psychického teroru, který způsobí, že musí dlouho trpět ve svém vězení, než se osvobodí nejdřív její duch a pak i tělo. Není to špatný film, ale těch dvou klišé, která jsou otřepanější než polní strašák, už mám po krk.