DuanBerry

Smrt nás nemine nikoho. Můžeme se dušovat, že bude milosrdná, že zaklapnou víčka a rozprostře se kolem nás nekonečno, nikdo však netuší, jaký konec nás čeká a málokdo o něm vůbec přemýšlí. To není špatná strategie. Člověk může trpět, a nebo může být pod vlivem silných analgetik, na konci svého života ale nesmí být sám. Samota bolí, samota je zlá. Účast, vědomí souznění a lásky, vědomí toho, že z tohoto světa odcházíme neodstrčeni, nezapomenuti, že v srdcích blízkých přetrvá bolestná, ale milá vzpomínka, to je to, co nás učí smíření s vlastní konečností. Tak se podívejme na hvězdnou oblohu, zda-li to k nám neprosvítá světlo dírkami v podlaze ráje, pak se vraťme a žijme tak, aby účelem našeho života byl život sám. Nežijme však život sobecký, podělme se o něj se svými nejbližšími, protože ti jsou nám darem, krerý plně doceníme, až nám bude nejhůře.

4 hvězdy za vydařenou hudbu plynoucí celým filmem.

Neskutečný Švankmajer a neskutečný Faust. Doposavad nedovedu přesně říct, proč tenhle film považuji za absolutní klenot. Je plný zvláštních metafor, počínaje matkou nesoucí dceru a vlekoucí za sebou panenku coby symbol lhostejnosti, všemožnými překážkami na cestě do pekel, které staví ústřední postavě samotná boží prozřetelnost, důkaz protřelé a de facto limitované moci ďábla v podobě vína, které tryská ze stolu, ale lze ho zastavit pouhým pootočením kohoutku. Těch obrazů, metafor a symbolů je tam mnoho, ne všechny jsou jednoduše vysvětlitelné, ale pokud se nad nimi zamyslíte, určitě dospějete ke svému pojetí tohoto mimořádného snímku. Švankmajer mnohokráte dokázal svoje mistrovství, které dalece přesahuje naše hranice, Lekce Faust je dle mého názoru jeho vrcholným dílem.

Medicína dneška se ocitla na křižovatce. Vystihují to plně parafrázovaná slova Antoine de Saint-Exupéryho, který již před desítkami let vyřkl, že medicína padne jednou do rukou fyziků, stroj vypočte, co vám chybí, jaký je váš neduh a vyjede z něj páska, kde bude přesná instrukce, jak postupovat, aby byl úspěch zaručen. Přesto si Exupéry posteskl, že stejně raději navštíví lékaře, který se posadí do křesla a s dýmkou u úst se zamyslí. Přesně tenhle moment se mi při Ranhojiči promítal před očima. Medicína za stovky let postoupila tak daleko, že se z toho tají dech. Tam, kde se dříve léčilo zaříkáváním, práškem z rozemletých myších ocásků a sušenými ropuchami, dnes máme k disposici prostředky, jejichž biologický efekt je znám a ověřen. Po radikálním nástupu vědy na přelomu 19. a 20. století a zejména pak v prvé polovině 20. století, se lidstvo otřepalo a spolu s vědeckým pokrokem začalo nebezpečně stoupat také jeho sebevědomí. Čím více jsme dosahovali často až nečekaných úspěchů, tím více jsme se začínali tvářit, že nic není problém a pokud se nějaký skutečný neduh objevil,bagatelizovali jsme jej s tím, že je to jen přechodná záležitost, kterou brzky odvrátíme, znemožníme, zadupeme do země a eventuálně z ní učiníme pouhou "legendu o tom, kterak to onehdy bylo hrozné". V duchu této vítězné vědy ale ztrácíme kontrolu nad námi samými. S odlidštěním zdravotnictví se určitě setkala většina z nás. V rámci vyloučení všech potenciálních rizik projdete martyriem všech možných, mnohdy značně ekonomicky nákladných, vyšetření, aniž byste se setkali s kompetentní osobou, jež by vám podala informaci, proč vlastně tohle všechno. Z medicíny se navíc stal odporný moloch, kam vstupují pacienti jako součástky na výrobním páse, aby byly nějakým způsobem opracovány, zpracovány, přepracovány a výsledek je nejednou rozporuplný. Asi za to může doba, kdy jsou na nás všechny kladeny nesmyslné nároky, jimž nejsme při dobré vůli nikdy schopni kvalitně dostát. V dobách dávno minulých sice věda stála za prd, ale na druhou stranu, pokud už se o něco snažila, snažila se do posledního zdechu, dala vám aspoň spirituální rozluštění vlastního jsoucna a nedělala z vás anonymního blbečka, který se rozplyne v mase zbytečných ostatků na prosektuře.

Mrzí mě, že medicína i přes nesporný pokrok v neurovědách nebo např. v onkologii je držena tolik při zemi. Vývoj nového léku představuje miliardovou investici. Pro nutnost laboratorních testů na molekulární úrovni, tkáňových kulturách, v další fázi pak na zvířatech a nakonec v rámci klinických studií na lidech trvá uvedení nového preparátu na trh mnoho let. Pak je zde ještě jeden podstatný faktor a sice lobby farmaceutických firem, které pochopitelně chtějí, aby se jim jejich proinvestované peníze mnohokráte vrátily, a proto se zuby nehty brání zařazení nového výhodnějšího prostředku do praxe dříve, než jejich konta řádně nenabobtnají. Nedivím se proto, když nemocní a jejich blízcí vezmou rozum do hrsti a pustí se do jakéhos výzkumu na vlastní pěst. Každý, kdo má v sobě kouska lidskosti, jejich chování musí pochopit. A každá správná maminka pro své dítě udělá první poslední. Susan Sarandonová mě často přiváděla k nepříčetnosti svou bezohlednou, bezhlavou a pro okolí velice nepříjemnou cílevědomostí, ještě před koncem filmu jsem však stačil zařadit zpátečku a uvědomil jsem si, že bych se v podobné situaci sotva dovedl chovat jinak. Skutečným Lorenzovým rodičům patří veliký dík za práci, kterou odvedli a Susan Sarnadonové i Nicku Noltemu za mimořádně procítěný a lidský herecký výkon stejně tak.

Viděl jsem sice jen díl o objevu očkování proti vzteklině, i tak musím hodnotit plným počtem, protože kvalita zpracování byla po všech stránkách skutečně skvělá.

Tohle je jasná známka filmového úpadku! Nesdílím názor s těmi, kteří film vyzdvihují takřka do nebes. Nabízí jen směs nesmyslné brutality, banálního příběhu a spousty zcela pofidérních rádoby sexy a macho scének. Jasně, že má prvoplánově bavit, jenže něco v tomhle stylu tu už bylo, takže jakékoliv novinky na poli tohoto druhu "umění" jsou už pouhými prostředky, kterak vyluxovat z peněženek diváků poslední halíř. Hvězdičku dávám za senátora uškavařeného na elektrickém plotě na americko-mexické hranici. Ne, že bych se v tom kdovíjak vyžíval, ale koneckonců bylo aspoň vidět, že boží mlýny melou pomalu a jistě. Víc hvězdiček si, dle mého názoru(!!!), film nezaslouží.

Brílantní a atmosférický horor s perfektně vystavěnou zápletkou a děsuplnými okamžiky! Z těch mi tuhla krev v žilách! Byla dokonce tak tuhá, až jsem měl pocit, že na film koukám skrz rampouch. Prostě děs běs. Někdy se mi dokonce zdálo, že se mi ježí chlupy na zádech tak, že probodávají sedačku a zeď za mnou. Taky jsem měl problém s nepříjemným pocitem pochcanosti v některých scénách. O stolici nemluvě. Hrůza hrůz. Příště bych prosil, aby u podobných filmů bylo doporučení blízkosti defibrilátoru! Filmu musím ale poděkovat ještě za jednu zajímavost, která se mě hodně citlivě dotkla. Okamžik, kdy Lilly odejde navždy za maminkou, dává příležitost jakoby přes závoj nahlédnout do tajemství nicoty a sjednocení a dává také na zlomek okamžiku pocítit, jak je to nekonečně dokonalé - Ein Sof.

Nezvykle bizarní a silný snímek, který přede mne znovu klade bolestnou otázku, jak se vyrovnám se smrtí svých nejbližších. Snad je to otázka zbytečná a nepatřičná, ale od časů, kdy mi prvně z nejasných důvodů přišla na mysl, se mi nedaří se od ní zcela oprostit. Nevyhnutelnost konce však vpravdě nikoho neodsuzuje k věčnému zármutku, stačí se naučit žít s prostým faktem před očima a sice, že smrt nejen, že patří k životu, ale také, že jí lze pojmout jako bránu, která se jednoho dne otevře nám všem. Je nesmysl pátrat po světě za branou, dokud existujeme v této dimensi, takže ačkoli mi zprvu film tu protivnou a dotírající otázku oživil, nakonec mi pomohl, doufám na delší dobu, vymanit se jí ze spárů.

Doufám, že mi někdo pomůže s vysvětlením obsahu snímku, protože od Lynche samotného, jak jsem se dozvěděl z jednoho komentáře, se toho zřejmě nedočkáme. Prozatím si však na Mazací hlavě cením té neobyčejné atmosféry, pocitu vlastních výčitek, které dle mého názoru Henryho tížily, ale také brilantních industriálních hrůzných a depresivních scén, industriálního ambientu a nečekaně, po audiovizuální stránce skoro dokonale vyvedených přechodů mezi scénami. Co za tím vším vězí? Budu si to muset nejspíš pouštět znovu a znovu, dokud můj chorý mozek nějaké kloudné řešení nevygeneruje...