DuanBerry

Úžasné, jak dokáže ničivá síla lidstva paradoxně přinést i něco positivního. Samozřejmě nelze tuto tezi zobecňovat a beze zbytku neplatí ani pro samotnou černobylskou katastrofu, přesto si nezbývá než přát, aby pro lidstvo zůstala "zóna" navěky zapovězena a ponechala si status oázy harmonie a klidu.

Červený trpaslík se zaryl hluboce do mé mysli i srdce už před lety, když jej vysílali okolo jedenácté v noci na ČT2. Tehdy jsem viděl nahodilé episody nahodilých serií, přesto se mi to strašně líbilo. Vedlo to k soustavnějšímu sledování a jakmile se naskytla možnost a vyšlo to na DVD, neváhal jsem a těch pár desítek korun za jednu serii jsem obětoval. Obětoval bych mnohem víc, teď už to vím. Tenhle seriál pro mě hodně znamená... pokud totiž dáte dohromady typický britský humor s mrazivostí vesmíru, vznikne něco neskutečného. Co bych dal za to, kdybych byl i jako nejposlednější poddruh součástí onoho týmu... pro mě a nejen pro mě je a bude Červený trpaslík ve své kategorii nepřekonatelným kultem!

Jasně, že staré serie Trpaslíka jsou lepší, ale seriál si podle mě udržuje stále velmi vysokou kvalitu (a myslím si to i o IX. serii). Rimmer je stále stejný sympatický slizoun, stejně jako Kocour zůstal stejně sobecky sebestředný. A ačkoli serie trpí skutečně repeticí vtipů, někdy i scén a řadu věcí lze předvídat, přesto jsem se smál. Prostě se mi to líbilo! Pro mě je to pokračování kultu.

Důstojné pokračování mého nejoblíbenějšího seriálu, které si navíc s úctou utahuje z mého nejoblíbenějšího filmu. Je vůbec možná lepší kombinace? Spousta narážek na Blade Runner, včetně Kocourových origami, "vyřazení" čili "popravy" s průletem skrze několik skleněných vitrín, a "postapokalyptický" Londýn s velkoplošnými obrazovkami Japonky pojídající jahodu spolu s brilantním trpaslíkovským humorem ve mně zanechaly hřejivý pocit spokojenosti. Jistě, kvalit starého Trpaslíka nedosahuje, ale po zamáčknutí jedné nostalgické slzy přesto nemohu a ani nechci dát dílku méně hvězdiček, než je nutné.

Zpočátku se to zdál být poměrně zajímavý nápad, i když plný nesmyslů. Proč však klást fantazii meze? Poslední díl a zčásti i ten předchozí to ale totálně zničil a proměnil ve výslednou sračku sraček. Za slibný začátek jedna hvězda.

Bezobsažné. Polovina záběrů proběhla medii ještě před premiérou a ten zbytek nepřinesl nic, co bychom nevěděli.

Film je pro mě naprosto nedostupný, mám ho doma na VHS, čemuž odpovídá kvalita. Přesto si jej ještě občas pustím a připomenu si zvláště citlivé scény, které mě zasáhly. Ačkoliv příběh Dětí přírody je celkem prostinký a v některých místech i úsměvný (musím se přiznat, že jsem se uculoval i islandštině, zejména v podání televizního reportéra), motiv je velice vážný a nadčasový. Útěk z odlidštěné reality současného světa ke kořenům a tradici se přeci mnohdy bytostně týká i nás. To, že ve snímku tento motiv zosobňují staříci, jej jedině posiluje. Nacházíme v něm i lehce naznačené téma mezigeneračního střetu. Osobně jsem však děj nechal volně plynout a poddal jsem se perfektní atmosféře filmu, drsné, ponuré, ale zároveň fantasticky krásné. Prostě takové, která odpovídá Islandu. A kde by byly Děti přírody bez hudby H. O. Hilmarssona, můžeme jen hádat. Jediné, co mi zdárně uniká, je velice symbolický závěr filmu, kdy se Thorgeir ocitá v ruinách snad nějaké vojenské základny či meteorologické/ seismologické / vulkanologické observatoře a na hroudě sněhu dýchavičně sleduje podivnou věc (bomba, rozbitá vánoční koule?) a pak, když k němu přistoupí anděl, alias Bruno Ganz, listuje v pohozených rozmáčených knihách. Tohle se mi doposavad rozklíčovat nepodařilo, ale snažím se :)

Jako příznivec žánru nemůžu než plesat. District 9 jsem během krátké doby viděl dvakrát a ani jednou se nenudil. Zpočátku mi vadila forma dokumentu, ale brzy jsem si zvykl a pak jsem byl naopak schopen ocenit její přednosti. Kreveťáků mi bylo velice líto a doufal jsem, že to lidem za příkoří, jemuž byli vystaveni, spočítají. Žel se tak nestalo, nicméně konec zůstává otevřený a už se kdesi cosi šušká o pokračování.

Na znělku s perfektní mrazivou Fajermanovou skladbou Flowers Love jsem od okamžiku, kdy jsem jako dítě seriál sledoval, nezapomněl. V pravidelných intevalech se ke mě vracela a zase mizela, vybavoval jsem si toho týpka s cigárem, který se chladí ve stínu radlice svého buldozéru... pak mi tady nějaká dobrá duše poslala odkaz a já zažil doposavad nejsilnější flashback do zákoutí své divácké minulosti. Na seriál samotný si pamatuju matně, ale asi to muselo být žrádlo, protože jsem si to nikdy nenechal utéct. Celá Fajermanova skladba zde: http://www.youtube.com/watch?v=B1W-VYWQk5g

Docela zajímavý snímek, který na studenou válku vrhá trochu jiné světlo. Ukazuje, že zapřísáhlí pravověrní fanatici mohou existovat na obou stranách barikády, tedy i té americké (Ripper, Turgidson) a dosažení vzájemného míru je pouhou zástěrkou jejich skutečných ambicí. Nechci, aby to vyznělo, že se zastávám komunistů, i po zhlédnutí filmu si o nich myslím jen špatné, zajímavé je však zamyslet se, jaké byly pocity a smýšlení prostých civilistů i vojáků na sovětské a americké straně, za něž rozhodovala generalita. Samotné vyvrcholení filmu mě omráčilo, opravdu jsem se domníval, že svržení bomby bude v poslední chvíli odvráceno. Nejen, že nebylo, ale navíc se ukázalo, že ani likvidace veškerého života na zemi není záminkou ke konečnému uzavření míru, nýbrž je jen součástí nekonečného koloběhu vzájemné nevraživosti. Ostatně studená válka nikdy nepřestala existovat, byť probíhá nyní v poněkud přijatelnější formě.