Lisabellla

Podprůměrný horůrek s lehoučkým nádechem tajemna. Takových námětů typu - hele, vidím mrtvolku, musím zjistit, co se jí stalo - už tu bylo mnoho a mnoho a musím podotknout, že nemálo jich je daleko lépe zpracovaných. Dávám dvě hvězdy jen proto, že se na film celkově dalo i dívat a Teri Polo je vcelku pěkná herečka.

Uf .. Když pomineme fakt, že ne každá matka by odvezla své dítě na místo, které jí působí jakési domělé trauma, když pomineme fakt, že dcerka je jen nevychovaný spratek, který se zřejmě nenaučil poslouchat a který se tak akorát umí vřítit do pořádného maléru, když pomineme, že Christophe Gans navíc není ani nijak schopný režisér, tudíž jsem si rádoby děsivé scény nevychutnala s patřičnou vyděšeností, stál film za starou bačkoru. Příběh jsem pořádně ani nevnímala, herečka přehrávala a ječela až nepříjemně často a ráda a hudba mě nijak zvlášť nenadchla. Konec docela stojí za to, škoda jen, že tomu předcházelo dlouhých devadesát nudných minut.

Ti druzí je velmi špatně hodnotitelný film. Nicole Kidman má buď odpůrce, nebo přívržence. Ti, kteří stojí na její straně jistě ocení velmi solidní herecký výkon. Přísné výrazy a pohledy, pevně stažené rty a velmi přesvědčivě podaná víra v Boha a Peklo jsou nemalou částí mrazivé atmosféry, kdy jeden skoro až dýchat přestane, jestli náhodou neuslyší něco, co by neslyšel přes nejtišší šepot. To, že je celý děj ponořen do tichého obrovského domu bez sebemenších zvuků ještě dodá na lekavosti, protože nejmenší zvuk je překvapením pro diváka. Bez krveprolití, bez zuřivých výpadů vrahů ze skříní, bez srdceryvných scén, bez speciálních efektů je film špičkovým dílem režiséra a herců. Atmosféru dodává jen hudba a nasvícení, což je určitě oceněníhodné. Na druhou stranu ti, kteří Nicole rádi nemají, ať si snímek raději vůbec nepouští, protože se velmi snadno může stát, že veškerá navozená atmosféra se ztratí s odporem k hlavní hrdince, jež je opravdu téměř v každé scéně s výrazy pro ni tak typickými, a pak se příběh stane jen zdlouhavou, nicneříkající hloupostí bez děje a smyslu.

Christina Ricci má - podle mého - celkem slušný potenciál. Je veliká škoda, že ji obsazují do špatných hororů či průměrných thrillerů. Snímek Zjevení je příjemná podívaná, kterou když vidíte jednou, snad vás i překvapí závěrečná pointa. Znovu se na to podívá jen ten, který má rád Chris či ho zaujme něco, co já jsem nenašla. Hodnotím třemi hvězdičkami po prvém shlédnutí, bojím se, že pustit si to podruhé, bylo by o hvězdičku méně.

Klasický thriller, ve kterém se parta zdánlivě cizích lidí ocitne na neznámém místě a postupně jeden po druhém umírají. Samozřejmě, že vítězi je přislíbena výhra. Tomuto snímku hraje pro hlavně Dennis Hooper, který je typickým klaďasem a celkem vkusně zařízený interiér domu, ve kterém se děj odehrává. Velmi průměrný film. Doporučila bych tak na všední odpoledne, když nebudete mít nic lepšího na práci.

Mívám ve zvyku u filmu charakterizovat pět jakoby jednotlivých linií. Herecké výkony, hudbu, příběh, psaný scénář a charakteristika samotné hlavní postavy. Někdy se objeví i šestá linie a to sice, když jsem četla knižní předlohu. Stává se, že se charakteristika dvou linií shoduje, pak je hodnocení a vyjádřit celkový dojem o něco snazší. U Obrazu Doriana Graye to bylo velmi snadné. Už samotná hlavní postava mi vnukla myšlenku, psát si kusé poznámky k jejímu charakteru. Tyto poznámky se ovšem (bohužel) ztotožnují ke všem pěti liniím. Tohle jsou ony - povrchní, nesourodý, nesympatický, předvídatelný, chatrný, starý, jednotvárný, přehnaný .. K filmu jako celku bych dodala jen dvě další poznámky - nesmyslně kapitolované a vložené citáty byly naprosto nehodící se k "malosti" celého díla Davida Rosenbauma. Veliká škoda mého času.

Třinácté patro je celkem milá podívaná. Ačkoliv jsem byla skeptická ohledně Rusnaka (jeho filmy nejsou mým šálkem kávy), příjemně mne překvapil. Film je vyprávěním o virtuální realitě. Svět, stvořený počítačovou technologií, kam jeden stařík odchází za zábavou, se ale vymkne kontrole. Postavy jsou skutečné, žijí si vlastní životy, jako vy, jako já a najednou zjistí, že vše kolem nich je jen uměle vytvořené, že to není skutečné. Stvořitele začne dohánět svědomí. Jak dalece se prolíná virtuální svět s tím naším? Odpověď najdete na konci celého filmu :) Nakonec bych chtěla jen napsat všem potencionálním divákům, aby se na film podívali bez očekávání a předsudků. Vyhnete se tak zbytečnému srovnávání s naprosto odlišnou kategorií finanční, hereckou i režisérskou.

Velice lákavé komentáře tu jsou. Jeden by čekal dojemný příběh plný emocionálně vypjatých momentů. Ani jediný jsem tam nenašla. Krom působivého hudebního podkladu se mi film nelíbil. Pokusila jsem se na něj podívat dvakrát s nadějí, že mi smysl dodá samotná podstata, kterou jsem na začátku nevnímala a která mi během filmu díky mé nepozornosti utekla. Ne, nebylo tomu tak. Herecké výkony se mi zdály hodně slabé. Jen si stále nejsem jistá, jestli to bylo tím, že role samotné byly vlažné, nijaké, bez jiskry. Dennis Lee si mě rozhodně tímto snímkem nezískal. Příběh jakéhosi hocha ve dvou časových liniích (zřejmě sám Dennis prožil traumatické dětství a proto měl pocit, že se o tom musí podělit s ostatním světem). Nijak zvlášť jsem nepochopila, jaký vztah měl se svou tetou, o čem chtěl ve své knize vyprávět, ani jestli měla být určitá spojitost jeho s malým synem její tety. Ve filmu celkově je nesčetně nevyřešených a nezodpovězených otázek. Bohužel to není tak, že bych nad tím sama chtěla uvažovat, spíš mě to přivedlo na myšlenku, že scénář celkově je nedotažený a spíchnutý jen tak narychlo. Nebavilo mě to a řekla bych, že Dennis Lee si nezaslouží mou další pozornost. Jedna hvězdička je za hudební doprovod.

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak začít a nejlepší bude asi po pravdě. Mívám ve zvyku koukat na filmy, o kterých si myslím, že mě nijak zvlášť nezaujmou, jen tak zpola. Takové filmy mám puštěné většinou jako doprovod, jako atmosféru doma v obýváku. Většinou poslouchám, vnímám, čas od času zvednu oči a kouknu. Do této kategorie jsem zařadila i Bílý oleandr a bez toho, že bych měla v plánu psát jakýkoliv komentář kamkoliv, pustila jsem ho. Prvních deset minut uteklo jako voda a já se přistihla, že poslouchám pozorněji a oči zvedám častěji, než je obvyklé. Ve chvíli, kdy andělská Astrid přišla za svým prvním pěstounem na stavbu s otázkou "Už jsou všichni pryč?", jsem zvedla oči naposledy. Od té chvíle jsem nepřestala sledovat obrazovku. Musím uznat, že rozhovory, mezi Astrid a kýmkoliv mě při nejmenším ve většině případech téměř fascinovaly svou jasností, surovou konkrétností a pravdivostí. Peter Kosminsky zde odvedl vynikající práci a tato věčná hra se slovy bude v mé mysli ještě alespoň tak dlouho, dokud se na to nepodívám znovu. Stále dokola si pokládám otázku - Kolika různými lidmi se můžeme stát? A odpovídám si - Tolika, kolik lidí je naším vzorem. Ať už vědomým či nevědomým. Stále se chceme něčemu vyrovnat. Nezapomínejme však na to, být hlavně sami sebou, protože tak jsme krásní. Dávám krásné čtyři *

Pohádkový příběh mladého děvčete s prasečím rypáčkem. Jasné a všeříkající. Jedna velká láska, jedna mateřská láska, jedna kletba a jedno malé přátelství. Penelope není klasické stvárnění romantického příběhu. Podle mého názoru šlo hlavně o to, že člověk musí mít rád hlavně sám sebe přede vším ostatním a před všemi ostatními. I když romantiky je tam pro milovníky daného žánru též jistá dávka. Hudba poměrně sympaticky podtrhává atmosféru. Samotná Christina Ricci a James McAvoy zahráli své postavy příjemně, na druhou stranu to nebyly příliž těžké úlohy. Tři hvězdičky jsou i zasloužené, ovšem víc ani ťuk.