Eluin

Film s celkem zajímavým nápadem a fajn atmosférou, který vzdává poctu klasické Věci z roku 1982 stejně tak jako slovutnému kosmickému hororu H. P. Lovecrafta. Ultra zajímavé to ale zase není a té krve na mě bylo asi až moc.

... aneb není western jako western. Ano, i když je tento film řazen do oné westernové kategorie, tak rozhodně nečekejte klasické žánrové propriety. Samotné prostředí divokého západu zde působí spíše jako kulisa pro příběh, který se zaobírá ženskou emancipací, náboženským fundamentalismem a šovinismem.  Hlavní hrdinkou je Liz, žena která je porodní asistentkou, což ji trochu komplikuje fakt, že nemůže hovořit a domlouvá se znakovou řečí. Její relativně poklidný život s milujícím manželem a 2 dětmi naruší příchod zvláštně vyhlížejícího kazatele. Co na filmu zaujme na první dobrou je jeho rozdělení do 4 kapitol s jasným odkazem na biblické knihy. Děj je navíc představován nelineárně, ale není to na úkor srozumitelnosti. V podstatě se tím příběh stává zajímavějším, divák je dychtivější rozuzlení. Sledování to však není není úplně snadné, ne kvůli pochopení, ale spíše s odkazem na zobrazené násilí. Občas - zejména ke konci - jsem si říkal, že toto je už trochu moc. Jedná se o mužský svět, v němž jsou ženy jen jakousi ozdobou a sexuálním nástrojem. Mužské panství nad nimi je však potřeba občas podpořit pofiderním výkladem Bible, který s trochou fantazie dokáže omluvit cokoli. Obecně celkové zobrazení náboženské komunity, která se vyznává ze setkání s anděly - a pokud někoho tato setkávání nepotkávají, tak je určitě divný, nečistý - a používá křesťanství jako oporu pro své předsudky a nástroj moci, je rovněž dost děsivé.  Jak už asi předchozí řádky napovídají, tak to není film pro ultra citlivé povahy. Moc pozitivních věcí tam není, snad jen to, že boj za emancipaci má smysl, i když bolí, a často se jeho následky projeví až v další generaci. Film je to ale určitě zajímavý, kvalitně natočený, perfektní vizuál s úžasnými hereckými výkony, kterým kralují Guy Pearce a Dakota Fanning. Zejména u ní jsem byl příjemně překvapen, mám ji asi špatně zafixovanou a tady to byl místy přímo uhrančivý výkon podtrhnutý tím, že po většinu filmu nemluvila a dorozumívala se jen mimikou a gesty. A za zmínku stojí určitě i hudba, kterou komponoval Junkie XL, jehož mám rád už od dob Siberie (kterou snad mám někde dosud na VHS).

Americký seriál Chapelwaite je inspirován povídkou Stephena Kinga "Prokletí Jeruzalémské", k níž mám blízkou osobní vazbu, neboť je to pravděpodobně první věc, kterou jsem od známého mistra hrůzy vůbec kdy četl (bylo to někdy v polovině devadesátých let ve sbírce povídek Noční směna). Už tehdy mě z příběhu příjemně mrazilo v zádech a říkal jsem si, že onen příběh v dopisech by si zasloužil filmové zpracování. Nejedná se pochopitelně o převod do filmové podoby naprosto věrný předloze, ale tak už to bývá a často je to ku prospěchu věci, protože literární a filmové vyprávění jsou trochu jiné "sporty". Základ je však zachován, takže tu máme rok 1850 a rozháraného pana Boona, kterému do klína spadlo trochu nečekané dědictví v podobě domu s názvem Chapelwaite poté, co druhá část rodiny, s níž se ta jeho po dlouhou dobu nestýkala, kompletně vymřela. Jak už to ale také bývá, není smrt jako smrt, že....   Příběh je o to zajímavější, minimálně tedy pro mě, protože je zasazen do prostředí Lovecraftova Mythosu. Inspirace dávným mistrem kosmického hororu byla znát z předlohy a je pochopitelně i ze seriálu, což je jen dobře. Mumlá se tu cosi o Yog Shoggoth, je tu kniha De Vermis Mysteriis, atd. Pochopitelně "modří" už vědí, troufnu si říci, že pro nemálo fandů H. P. Lovecrafta půjde o příjemné rochnění.   Samotný seriál má 10 dílů a při jeho sledování jsem neměl pocit, že by tam snad bylo něco navíc, nějaká vata, či zbytečná natahovací výplň v podobě vedlejších nedůležitých linek. Vše do sebe zapadá a je správně načasováno. Úvod možná někomu přijde trochu zdlouhavý, ale podle mě má svůj smysl pro budování celkové atmosféry. Seriál se drží osvědčeného pravidla, tedy - první polovinu buduj napětí a nastiňuj záhady, někdy v půlce je víceméně odhal a v té půlce zbývající to nech postavy řešit.   Ze známých herců si zde střihl titulní roli Adrien Brody, ostatní "ansámbl" jsem neznal. Paradoxně největší problém jsem měl právě s Brodym, jehož ublížený výraz ve tváři mě trochu iritoval. Chápu, že to byl asi i záměr, ale moc mi to nesedlo.   I zde by se dalo najít několik logicky trochu zvláštních scén a způsobů jednání (například konec příběhu konstábla a jeho ženy), nicméně nic z toho extrémně nevadí a připouštím i možnost, že mi třeba ne vše docvaklo tak jak má. Každopádně Chapelwaite je podle mého na poli hororových seriálů mimořádný počin, který by žádnému fandovi žánru neměl uniknout.   A teď se omlouvám.... Shudde M´ell fhtagn....

Docela dobře natočený příběh jednoho léčitele. Trochu mi tam chybělo závěrečné shrnutí (zemřel v tolika a tolika letech, odsouzen byl na ...). Chápu, asi to pro příběh není úplně to nejpodstatnější, ale od životopisných filmů to tak trochu očekávám. Určitý prostor se dostal i autorské licenci. Ivan Trojan je však ve své roli natolik přesvědčivý, pana Mikoláška mu věříte natolik, že byste mu bez váhání odevzdali vzorek své moči (ne starší než 3 dny).

Na břehu je poměrně známý film (minimálně mezi milovníky starších sci-fi snímků), který se v roce 2000 dočkal své předělávky (která je barevná, což ovšem u snímků orientujících se na post-apokalyptické téma není vždy výhra). Film je to prý také docela vlivný (údajně něco z něj inspirovalo i legendární počítačovou hru Fallout) a hrají tam zajímaví herci. To není úplně špatná pozvánka na sledování... Byla by však chyba představovat si film jako nějaké šílené post-apo ve stylu Šíleného Maxe, to je patrné už z traileru z roku 1959. Nicméně určitá míra mrazivého dopadu je přítomna prakticky od začátku a pranic ji nekazí trochu na nervy lezoucí neustále hrající song "Waltzing Matilda".    Svět se zde propadl do katastrofy jaderné války (bůhví proč vlastně začala), jedinou částí, kde ještě žijí lidé, je vzdálená Austrálie (a možná Nový Zéland?), kde se řeší co dál.    Trochu mě zarazil bohorovný klid obyvatel Austrálie, kteří velmi disciplinovaně přesedlali z aut (není benzín) na koně a kola a vůbec se ve filmu chovali vzorně, že by z nich měl i Robinson Crusoe radost jakožto z věrného odrazu vyslanců kulturního světa. Tedy žádné rabování, prostor pro šílené kazatele, apod. Do jaké míry je nastíněný obraz reálný, nechť posoudí každý sám. Plusem je také plejáda zajímavých herců v čele se slavným Gregory Peckem coby kapitánem americké ponorky. Na nervy mi trochu lezla Ava Gardner, Freda Astaira jsem skoro nepoznal a Anthony Perkinse mám až příliš zafixovaného jako pana Batese, takže jsem jen čekal, kdy tato jinak kladná postava, vytáhne ze sklepa mrtvolu... :).     Film je to každopádně zajímavý. Nejsilnější je na něm jeho apel na lidskou racionalitu. Říkám si, že možná i díky těmto snímkům to v roce 1962 dopadlo nakonec dobře.

Samozřejmě, není to bůhvíjaká filmařina, ale celý film mě bavil. Je to příjemná a odpočinková záležitost, která dokáže vyloudit drobný úsměv na tváři a nabízí pohled do prakticky bezstarostného idilického světa.

Zálibu v izraelské kinematografii mám už delší dobu, takže když se objevil na českém Netflixu počin jménem Black Space, tak jsem moc neváhal.     Už začátek osmidílného seriálu dost navnadí. V místní střední škole došlo ke střelbě, na místo přijíždí policista, kterému krom jednoho funkčního oka k prototypu nevrlého drsného poldy moc nechybí. Navíc na škole v mládí sám studoval. Vyšetřování kdo za to vše může (útočníci měli masky děsivých jednorožců) a jaký byl motiv je náplní zbytku seriálu. Náplň to rozhodně není špatná. Odhalení je dávkováno postupně, byť není zase tak těžké si pointu už někdy v polovině seriálu domyslet.  Osobně se mi pletly některé charaktery teenagerů ze školy a také mě trochu zamrzelo, že jejich postavy nebyly moc dopodrobna vykresleny (tedy některé ano, ale uvítal bych to i u dalších). Na jednu stranu to chápu, asi by to prozradilo více ze zápletky než by bylo záhodno, nicméně pak může dojít k výše uvedeným zmatkům, kdy si nejste na sto procent jisti kdo je kdo. Natočené je to samozřejmě skvěle, menší logické úlitby se dají přejít (např. 3D tiskárna), herci působí autenticky a i závažnost tématu je podána podle mě docela vkusně. Závěr seriálu je možná pro někoho trochu slabší, jsou tam otevřena vrátka pro další sérii, k níž podle posledních informací asi dojde. Já se tedy za další díly rozhodně zlobit nebudu.

Docela zajímavá a koukatelná show, nicméně ještě zajímavější je následný vývoj (smrt jednoho z dvojice původních majitelů a způsob, jakým do toho všeho vstoupil covid), který tu pochopitelně není postižen.

V čase probíhajícího šílenství okolo fotbalového EURA je fajn si připomenout odkud tento sport vlastně vzešel. Cesty u fotbalu jsou vlastně dvojí. Jednak je to lidová zábava datovaná už do středověku, kdy se různé vesnice či městské čtvrti utkaly o míč. Hra snad s prapůvodními kořeny kdesi ve starém Římě, či snad dokonce Číně. A pak je tu rovina druhá, daleko noblesnější, kterou reprezentují prestižní britské univerzity, kde soutěží mužstva v pohárech o "kopací míč cvičících" (jak zněl překlad fotbalu z konce 19. století v českých novinách). Univerzitní prostředí dalo fotbalu pravidla a snažilo se jej povýšit na úroveň hry gentlemanů. Fotbal je ale nezkrotný, své lidové kořeny jen tak nezapře. Seriál o fotbalu je sice (také) o fotbalu, nicméně v režii dua Birgitte Staemose - Tim Fywell se dostáváme hlouběji "pod kapotu" britské společnosti sedmdesátých let 19. století. Mimo jiné je to doba vzrůstajícího sebeuvědomování dělnické třídy a počínající komercionalizace sportu (platí o Británii). Na scénu tak přichází i rodinné drama v bohaté rodině Kinnairdů, kdy se krom fotbalu a nesmyslnosti hrát tuto "dirty game" na "stará" třicátnická kolena řeší i problematika nastávajících matek, či známá krize důvěry mezi partnery. Seriál na mě působil moc dobře, byť jako fotbalovému fandovi mi bylo jasné, že ne vše je tak, jak to skutečně bylo. Ano, objevují se zde reálné postavy (hráč Suter - jeden z prvních fotbalových profesionálů, lord Kinnaird, reálné fotbalové kluby - z nichž některé ještě fungují), nicméně pro potřeby scenáristického spádu tu jsou například fotbalové kluby Blackburn Olympics a Blackburn Rovers ztotožněny do jednoho celku. Moc to ale nevadí. Ten pocit, když se hráči rozběhnou po hřišti a vidíte ty - z dnešního hlediska - šílené formace, kde se prakticky nebrání, kde je míč, tam jsou skoro všichni, to je k nezaplacení. Za mě velmi dobrý seriál z prostředí, kterému se dosud filmové počiny spíše vyhýbaly.

Zvláštní film, který se tváří jako popkulturní videohra se snahou zaujmout drsnými hláškami a svébytným humorem. To ale prostupuje podivnou kamerou, zvláštním zpodobněním světa zombie, který mi tedy moc nesednul, a tunou klišé z akčních snímků. Ve výsledku je to za mě nuda a ztráta času.