Eluin

Prostě Vláčil... Ten opakovaný kamerový nájezd na mlýn je vynikající.

Britský televizní seriál režiséra Petera Kosminskyho patří mezi ty zvláštní minisérie, které spíše působí jako jeden pořádně dlouhý film. To však rozhodně není na škodu, minimálně je to aspoň určité plus oproti seriálům, které se snaží pobrat co největší divákovu přízeň skrze neustále nové a nové série. Ke Kosminskému mám celkem dobrý vztah, zaujal mě už v devadesátých letech svoji verzí "Bouřlivých výšin" (ano, to je Větrná hůrka od Emily Bronte) a stejně tak o něco později i celkem solidním filmem Bílý oleandr (což jsou vlastně jediné jeho dva celovečerní filmy). Když jsem si ke jménu známého režiséra přidal ještě poutavé téma židovsko palestinského konfliktu, časovou retrospektivu a skvělou Claire Foy (Adoráta ze skvělé adaptace Pratchettovy Zaslané pošty), tak rozhodně nebylo o těšení se na filmový zážitek nouze... To máte tak, umírá vám děda - ke kterému jste si nikdy nenašli cestu - a když se tak prohrabáváte jeho budoucí pozůstalostí, vypadne na vás dědův deník. A ejhle! Děda byl veterán 2. sv. v., navštívil koncetrační tábor a následně působil v britské armádě v letech 1945 - 48 během správy britského mandátu Palestina. Už to samo o sobě je dost zajímavé, ale ještě zajímavějším se to stane, když vaše nejlepší kamarádka odlétá domů (Izrael), protože musí nastoupit službu v armádě. Takže šup s deníkem do letadla a vzhůru po dědečkových stopách. Stránky deníku totiž někdy dávají více otázek než odpovědí... To je zhruba základní zápletka celé minisérie a nutno říci, že Kosminsky a spol. s ní pracují velmi dobře. Hlavní hrdinka Erin (Claire Foy) poznává rozdělenou zemi, na níž se desetiletí neustálých válečných konfliktů a opětované nenávisti dost podepsalo a z celkem naivní holky se mění do..., do trochu jiné podoby. Způsob vyprávění střídá scénky ze čtyřicátých let s těmi ze současnosti (což je rok 2010, kdy jsem mimochodem Izrael také navštívil), tvůrci občas nechávají postavy procházet stejné lokace (jen s tím více než 60 letým zpožděním), což diváka dokáže ke sledování ještě více připoutat. Co bych ale ocenil úplně nejvíce, je celkové vyznění celého palestinsko - izraelského konfliktu. Tvůrci se nesnaží ani jednu stranu přehnaně glorifikovat, poukazují na to, že v obou táborech se najdou fanatici, kteří si pro prosazení svých zájmů dokážou omluvit prakticky vše. Celkem věrohodné mi to přišlo i z historického hlediska, jsou tu zapracovány události jako například útor židovských teroristů z Irgunu na kotel King David, apod. Velmi zajímavé je ale také střídání minulosti a současnosti a poznatek, že válkou a nenávistí se prostě tento letitý spor vyřešit nedá, protože stále trvá a v lidech oné země je velice pevně zakořeněn. Hodně smutné, ostatně jaká celá "nálada" této minisérie

Za mě prima film, k Egoyanovi mám blízký vztah už od jeho představení v rámci filmového klubu na ČT2 (Exotica, Sladké zítřky, Feliciina cesta), takže mu i ty dírky ve scénáři dokážu prominout.

Celkem solidní film fungující na principu tajemného domu s tajemnými obyvateli v kombinaci se subžánrem "found footage". Přiznám se, že jsem se při jeho sledování docela bavil a i konec mi přišel celkem fajn. Velmi potěšující byly vtipné momenty (scéna s plenou, trouba...).

Úžasné a uvěřitelné charaktery v čarokrásné přírodě. Seriál pojednává o tak trochu zvláštním detektivním příběhu, v němž ale -jak už to u podobných filmových a seriálových projektů bývá - zase až tak moc nejde o to "kdo je tady vrah", ale zejména o vylíčení prostředí a různých souvislostí.

Zajímavý cyklus dokumentů, který dává nahlédnout pod pokličku některých problémů a nepříjemností, které si majorita leckdy moc nepřipouští. Nejvíc mě asi zasáhl díl o fámách. Bohužel nahlédnout na tuto problematiku je však často pod rozlišovací schopnosti některých jedinců.

To se takhle jednou probudíte po autonehodě v jakémsi bohem zapomenutém místě v lese. Vydáte se tedy, značně potlučen, do blízkého městečka, které je však na první pohled docela divné a na ten druhý... ještě divnější. Tak nějak takhle začíná americký seriál Wayward Pines, seriál, který je založen na úspěšné knižní trilogii od Blakea Crouche. Seriál čítá 10 dílů a i když se původně moc neuvažovalo o dalších pokračováních, tak producenti nakonec svůj názor změnili a divákům nabídnou ještě přídavek v podobě série druhé. Onou postavou z autonehody je Ethan Burke, agent tajné služby, který má zvláštní úkol - najít 2 zmizelé agenty služby, kteří byli naposledy vyslání právě do Wayward Pines, městečka ztraceného mezi lesy a horami. Ethana Burka se zde střihl Matt Dillon, kterého jsem na obrazovce neviděl už pěknou řádku let. Seriál vizuálně a tematicky lehce připomíná slavné Lynchovo Twin Peaks, chvílemi oťukává i populární tematiku existence totalitních společností (nechybí obligátní citace George Orwella). Rouška tajemství, která působí jako silný magnet na diváky pak zase může trochu připomínat seriál Lost. Buď jak buď, jsem přesvědčen o tom, že prvních několik dílů divák natěšený ná pořádný "mystery" seriál s kulisou amerického maloměsta, kde je patrně cosi shnilého, zhltne jako malinu. Menší problém příchází až s dílem s pořadovým číslem 5, který se jmenuje prozaicky a výstižně - Pravda. Nejsem zastáncem hromadného vyzrazení děje, ale myslím si, že moc nepoodhalím roušku tajemství, když napíšu, že právě v tomto díle se divákovi předestře tajemství v celé své nahotě. A v tom je možná právě ten problém. Když zjistíte jak se vlastně věci mají, tak seriál ztrácí jeden ze svých nábojů - napětí z neznámého. Nutno ještě dodat, že celé vysvětlení je takové....., poněkud šroubované a sám jsem si všiml několika logických nesmyslů. Zároveň motivace některých postav mi přijde dost nevěrohodná a neautentická. Samotná podstata městečka je podle mě navíc trochu postavena na vodě, ale to bych už zacházel do příliš velkých podrobností. Co člověk, to názor. Do jisté míry ony díry v příběhu může mít na svědomí už knižní předloha. Neznamená to však, že seriál by se od své poloviny stal nudným a předvidatelným, to rozhodně ne. Ač se snaží působit na mnoha úrovních (totalitní společnost x svobodná společnost, potažmo terorismus), tak stejně nejvíc funguje v akčnějších pasážích a v budování nejistoty a tajemství. Rozhodně se však nejedná o špatné dílo a přiznám se, že na druhou sérii (která přijde cca za měsíc a půl) se určitě rád podívám. P. S. Zajímavé bezesporu je, že mezi režiséry seriálu můžeme nalézt i M. N. Shyamalana (tomu to téma muselo vyloženě sednout) a mezi herci je krom Dillona i několik dalších známých tváří (např. Juliette Lewis). UPDATE po druhé sérii: bohužel, ta seriál katapultuje o několik pater níže..

Muž z oceli se snaží působit velkolepě, možná právě proto na mě ve své druhé polovině působí...poněkud nudně. Sice je fajn, všímat si některých solidních scén (Superman hovořící o sebeobětování a za sebou mající vitráž s Ježíšem, apod.), ale více než film mi to přijde jako akční počítačová hra. Superman z roku 1978 mě tedy bavil více.

Za mě slabší 4. Romance mi nevadila, naopak byla celkem citlivě zpracována, jen ten její závěr byl dost křečovitý a v podstatě i očekávatelný. Paul Gross je takový renesanční člověk, divím se, že k tomuto filmu nesložil také hudbu :).

Saulů syn je do jisté míry možná tím, co by šlo nazvat jako film roku. Je to film značně rozporuplný, film, na který budou (a už jsou) dost rozporuplné reakce, film, který vás dostane a nenechá v klidu... Přiznám se, že už dlouho jsem v biografu nezažil tak intenzivní pocit znechucení, odporu a trochu i strachu. Kdosi Saulova syna označil za "umělecký horor", trefné označení. Maďarský režisér Laszlo Nemes každopádně natočil pozoruhodný kousek. Předpokládám, že asi každý ví, kdo to byli lidé ze Sonderkommanda. O jejich životě už dříve vznikl film Šedá zóna, který jsem bohužel neviděl (i když si nejsem zcela jist, zda výraz "bohužel" je úplně namístě). Členové Sonderkommanda jsou vězni, většinou Židé, kteří obstarávají tu nejhnusnější práci osvětimské továrny na smrt, starají se o plynové komory, které "pomáhají naplnit", vyklízejí je, dezinfikují, kusy uvnitř (ano, tak mrtvým ve filmu skutečně říkají) pálí v pecích a popel následně rozprašují do nedalekého jezera (řeky?) tak dlouho, dokud se sami nestanou náplní komor (popř. vražedných jam) a jejich místo nezaujmou kusy čerstvé. Koloběh života v Osvětimi. Nemes přistoupil k tématu velmi syrově a bezprostředně, což ještě umocňuje už tak dost drsnou atmosféru. Ve filmu není (vyjma závěrečných titulků) žádná hudba Divákům tu režisér nabídne zvláštní poměr filmových stran, který trochu připomíná obrazovku starší televize (je to 4:3? Nevím...). Důležitou roli zde hraje ostření, po většinu filmu se totiž díváme do tváře hlavního hrdiny (nebo na jeho záda), kde tvář a blízké okolí jsou ostré, kdežto vzdálenější okolí rozostřené, což podle mého názoru celkem slušně demonstruje otupělost hlavního hrdiny Saula Auslandera vůči hrůzám okola. Mrtví mu přijdou už jen jako nevýrazná dekorace prostředí, jako obrazy na chodbách... Díky tomu je divák ušetřen těch nejvíce drásajících pohledů, o to větší muka však čekají při zvukové části filmu. Práce se zvukem je zde na jedničku s vyznamenáním, celkový pocit stísněnosti je dán totiž právě ozvučením, které se sestává z děsivého bušení na vrata plynových komor a neustálých pokřiků v němčině, polštině, maďarštině. Osvětim je ve filmu Saulův syn představena jako do nejmenšího detailu skvěle fungující továrna na smrt. Sledujeme různá soukolí tohoto vražedného stroje a "odlidštění" zůčastněných. V pekle si opravdu nejde zachovat zdravý rozum.