toku

BlacKkKlansman vás rozchechtá, abyste se hned zakuckali připomínkou, že se (skoro) vše stalo. Ron Stallworth (John David Washington) se skutečně stal členem Ku Klux Klanu. Jako černošský policajt. Po telefonu. A jeho bělošský kolega (Adam Driver) ho opravdu zastupoval na osobních schůzkách. Tenhle absurdní příběh generuje tolik gegů, že to tlačí film s přispěním režisérovy (Spike Lee) lehké ruky kupředu a odvádí pozornost od problematických prvků. Těmi je hlavně chirurgické rozdělení na dobro a zlo, doslovné vedení zápletek a hloupé karikatury členů KKK. Drobností jsou pak neopodstatněné záběry vyznívající do prázdna. I díky tomu vás film postupně ukolébá až k úplnému odzbrojení dětinsky hloupým koncem typu "to jsem ti to nandal". O to víc šokující jsou poslední minuty doku-záběrů z loňského útoku v Charlottesville a Trumpova relativizující vyjádření k neo-nacistům. Škoda, že lehký tón filmu přebije i občasné vážnější zmínky. Třeba když židovský kolega přemýšlí, díky úplné asimilaci, o svém původu až po infiltraci do KKK a jejich projevované nenávisti vůči Židům. Nebo, že KKK funguje jen na základě sdílené a neustále projevované nenávisti, takže si stačí párkrát zanadávat, aby vás přijali. 7/10 díky svižnosti, příběhu a kontrastnímu konci.

Do ideálního života plného čtení knih, hraní i psaní hudby, intelektuálních rozprav, úžasného jídla, zralého ovoce, pokuřování cigaret a koupání s ostatními v rybníce přijede americký stipendista Oliver, který vytrhne sedmnáctiletého Elia z bezčasí a rozproudí v něm život ranných osmdesátek na italském venkově. Call Me By Your Name (režie Luca Guadagnino) je jemnou LGBT romancí o dospívání a zároveň nejlepším filmem za uplynulý rok nejen ve svém žánru, ale obecně. Snímání prosluněného světa je rozstříháno do živoucích epizod, začínajících dávno před spuštěním kamery a doznívajích ještě dlouho po jejím vypnutí, díky čemuž film působí neuvěřitelně životně. Přirozenost umocňují i nedojetá romantická klišé. Není třeba se koukat na něco, co jsme už tolikrát viděli, dozvuk je ponechán na nás, a film se může věnovat dalším věcem, třeba mikro-prostřihům na krásné věci dotvářející atmosféru. Na tu má velký vliv i hudba, která je zároveň subjektivizačním prvkem. V prvních dvou třetinách hrají převážně klavírní skladby od klasiků (Bach, Ravel) nebo současných skladatelů vážné hudby (Adams, Sakamoto), protože Elio takovou hudbu poslouchá, přepisuje z ní noty, hraje ji a navíc píše hudbu svou. V poslední třetině se s Eliem mění i hudba. Místo klavírní klasiky začínají znít osmdesátkové (pro film současné) pop hity, jako Words od J.R. Davida nebo Love My Way od The Psychedelic Furs. Deset bodů z deseti a doufám, že nebudu muset na další tak dobrý film čekat zas přes rok.

Místo sebevědomýho pokračování Pacific Rimu (del Toro), kde si každou megatunu železa cejtil v kostech, dostaneš s Pacific Rim: Povstání (DeKnight) nepovedenej stylystickej mix Transformerů (Bay) s Godzillou (Edwards). K tomu ještě příběhovou výplň, která není špatná tím, že je hloupá - což si musel čekat - ale tím, že jí je k uzívání hodně. Špatně vystavěnýmu záporákovi tak nezbývá nic jinýho, než ťukat do tabletu a šíleně se smát, muhehe. Tři body z deseti za slibnej dynamickej začátek a vše-ničící "mecha" versus "kaiju" finále, který ti dá aspoň trochu vzpomenout na inspiraci Neon Genesis Evangelionem.