Thimpu

Výborná kamera (hned na začátku mě nestřihaný asi dvouminutový záběr hodně navnadil), skvělé chmurné až hororové prostředí, skvělé dialogy a herecké výkony. Opravdu jsem viděl jen málo filmů, kde jsem nezaregistroval jediný úsměv. Až takhle smutně bylo vše natočené. Dech beroucí záběry jako granát v puse jednoho z vojáků nebo explodující kaple filmu ještě přidávají. Jenže je to u jedno velké ale – a to je samotný příběh. Chápu, že se režisér Vinko Bresan snažil být originální, ale na mé poměry to až přehnal s ději, které propletl mezi sebou. Nevadí mi složité filmy, tohle bylo ovšem až moc. Zbytečně. Film jsem si musel pustit dvakrát, abych pochopil samotnou podstatu. Škoda, byl by to jinak hodně povedený snímek.

Nikdy bych nečekal, že se záběry amatérské kamery, kterou ke svým patnáctým narozeninám dostala oslavenkyně Iva, se dá natočit tak skvělý film, jaký zrežíroval Tomislav Radič. Vše vypadá tak autenticky, tak živě, tak uvěřitelně… Herci jako by ve svých konverzacích opravdu někdy netušili, že je Iva točí, a stále kouzelně dokola jí říkají, ať to nedělá. Do toho všechny ty krásné zápletky, jako když strýček Darko pozve „seriózní eskort-překladatelku“ Ninu, když hlavní chod večera nešikovností manželky Željky skončí právě na Nině, která se musí už potřetí převléknout, německý byznysmen, na kterého se čekalo, nakonec zve Željku k sobě na hotel, nebo zábavné hádky pravých dospěláků. Hlavně mi to připomnělo moje oslavy mých dvanáctých, třináctých narozenin. Banda dospělých se doma sešla, rodiče měli spíše nervy s přípravou oslavy než radost, a nakonec se někdy všichni po pár sklenkách vína opili a, jak se patří, pohádali. A vlastně se oslava narozenin jejich ratolestí změnila v oslavu takovou, že se vlastně všichni jenom sešli a mohli poklábosit.

Záhřebská chmurná zima i jaro, jak ho Čech možná nezná, doplněný smutnou hudbou, společně s postavami, jenž se navzájem podvádějí a ničí vztahy svoje i ty kolem sebe, nechal vzniknout velice povedený snímek. Někdy se mi chtělo z některých situací zvracet, jindy až plakat, jak je možné, že udržet věrnost je tak složité. Jenže ačkoli jsou všichni zúčastnění nevěrou propleteni a lžou si přitom na rovinu z očí do očí, nakonec stejně nemají kam jít a hledají někoho, s kým by mohli být, jelikož člověk nikdy nechce zůstat sám. Krásný název filmu „Zůstane to mezi námi“ vlastně spíše symbolizuje něco v tom smyslu: „Víme o tom všichni, ale bavit se o tom nebudeme.“ Až překvapivě jsem tomuhle snímku přišel na chuť. Citově vás v některých místech dostane, navíc mi i přijde, že tenhle hodně smutný příběh je v dnešním světě kolikrát hodně tvrdá realita. Jedinou výtku mám vůči někdy nepřehlednému propletenci vztahů, ve kterých jsem se místy hodně ztrácel, než mi došly. Jinak 4 hvězdy a puntík k tomu.

Co musím na filmu ocenit, tak jsou to malebné kulisy tehdejších chorvatský měst z 19. století. Opravdu bych se někdy rád dostal do této doby a prošel si staré záhřebské uličky. Co se týče samotného děje, není to příliš můj šálek čaje. Vášeň, romantika a láska se tu mísí až v moc velkém množství. Ne že by to byl špatný film, já spíš ale opravdu čekal nějaký lepší životopis slavné malířky Slavy Raška, prostě ne z toho osobního hlediska. Byť je rozchod a následná neslavná smrt samozřejmě důležitým prvkem jejího života. Místo toho jsem ale viděl spíše pohled na to, jak se do sebe dva lidé, se stejným zájmem a vlastně i stejným povoláním, bezhlavě zamilují a okolí s jejich láskou moc nesouhlasí a nechápou jí. Takových filmů je dnes velké množství. Ale alespoň oceňuji, jak skvěle se autoři tohohle tématu chopili.

Když jsem si nejprve přečetl, že film bude o fotbalových fanoušcích Dinama Záhřeb a Hajduku Split, radoval jsem se, co neuvidím. Jenže mě film spíš dost zklamal. Ne že bych stál o násilí a viděl bitky bandy chlapů plné krve a zlomených kostí, jenže ani ony tři příběhy mě nijak zvlášť nezaujaly. První byl hodně špatný a od něj jsem si vlastně udělal předem obrázek na celý film. Role malého kluka, co se baví o životě se svým otcem, byla obzvláště příšerná. Druhý příběh, kde se honička policie s dvěma fanoušky změní v tragédii, byla o něco lepší. Třetí mě alespoň trochu posadil do křesla. Skvělý vůdce smečky členů Bad Blue Boys zahrál na výbornou, navíc mě bavilo sledovat, jak vychází několik pravd a tajemství mezi čtyřmi lidmi po zpackané rvačce najevo. Palec nahoru také za autentické záběry příznivců záhřebských BBB a splitské Torcidy.

Že se celý film nesl v černobílém stylu a neukázal krásy barevného splitského silvestrovského ohňostroje, mi vlastně ani vůbec nevadilo. Snímek suprově zachytil splitské podsvětí, doplněné temnými, zároveň krásnými historickými ulicemi, plné drogových dílerů, kriminálníků a feťáků, kterým je vlastně oslava Silvestru úplně jedno a mají i přes tenhle svátek úplně jiné starosti a své potřeby. Do toho jinak hrála na náměstí skvělá kapela. Trošku mi jenom vadil poslední příběh, který se mi zdál až příliš zdlouhavý. Naopak druhý, ve kterém je onen slavný splitský drogový díler, mě zaujal zřejmě nejvíce. První neměl takový náboj, na vdově, co potřebuje uspokojit svojí sexuální potřebu, na druhou stranu není ani nic tolik zvláštního. Musím ocenit podle mého názoru skvělý střih – tři příběhy do sebe zapadnou opravdu přesně tak, jak mají. Závěrečný let střemhlav zfetovaného mladíka byl poté pěknou třešničkou celého filmu.

„Ko to kaže, ko to laže, Srbija je mala. Nije mala, nije mala, triput ratovala…“ Tak tuhle písničku jsem si v duchu zpíval i několik dní poté, co jsem film shlédl. Alen Liverič jako válečný veterán Ivan, co neví, co s životem, má rozpadlé manželství a jako bývalý rocker si už jenom brouká onu hrůznou písničku. A nemá jí problém zpívat před policií nebo před společností high-society. Svojí roli zahrál opravdu výborně. I svou chůzi po svých „nohách“ mě přesvědčil, jako by nohy opravdu odjakživa neměl. Hodně mě rovněž dostala ta scéna, kde Ivan bojuje ve válce a je donucen jít na ono pole na téměř jistou smrt mezi miny a bomby. Tyhle válečné scény mě vždycky hodně dostanou. Jeho otec Izidor také nebyla jenom postava do počtu, stínila mi situaci, jak asi vypadala tehdy na Balkáně taková volební kampaň a co všechno pro ní člověk musel udělat, aby se dostal do parlamentu. Konec je hondě zdrcující, ale dost možná očekávatelný a pro Ivana možná ten nejlepší. Rozhodně bych se nikdy nechtěl ocitnout ani na minutu v jeho kůži.

Podobně jako u jiného chorvatského filmu „Fine mrtve devojke“ mě zaujal nápad autorů, co by se stalo, kdyby se holka, ještě k tomu vdova, dokázala zamilovat do pohledného faráře. Upřímně řečeno jsem ale nevěděl, jestli je to komedie nebo spíše něco jako romantické drama. Měl jsem se tomuto možnému vztahu smát, nebo plakat, že to těm dvěma vlastně nevyjde? Příběh mi navíc nijak zvlášť nezaujal, opravdu jsem místy nevěděl, kam že hlavní děj směřuje. Najednou se objeví postavy vojáků a začne se jako že něco slavit. A těhle hluchých míst je tam více. Dívat se ovšem někdy na opilého faráře nebo na pohlednou ministryni obrany Choravstka nebylo vůbec špatné. Celkově mám prostě z filmu příjemný dojem.

Film má velice dobrý nápad. Život dvou lesbiček, které se přestěhují k sousedům, se kterými to vypadá nejprve dobře a kteří by neměli mít problém s tímto vztahem, se změní v obrovskou tragédii. Bylo opravdu zvláštní sledovat, jak a kdo má jaký přístup k homosexualitě. A kdo je co schopný kvůli svému přístupu k této skutečnosti udělat. Výtečně svou roli zahrál Ivica Vidovič, otec Daniela, společně se svou manželkou. Zatímco on byl k lesbickému vztahu celkem tolerantní, manželka byla přímo až šílená, že s nimi někdo takový bydlí pod jednou střechou. Bohužel mi dojem trochu zkazilo opět těch pár mrtvol navíc, bez kterých se zřejmě chorvatská kinematografie obejít nemůže.

Zajímavý příběh s velice pěkným nápadem, ve kterém neteř zachrání strýčkovi život přes telefon. Jenže celé je to hrozně divně natočené. Nechápal jsem, proč je v autě strýčka Jacka klaun a kam se pak třeba vytratí ona princezna. Místy jsem přes tu rychlost navíc nestíhal děj, byť důležitý je u tohoto snímku hlavně konec. Všichni gambleři - nedopadněte jako Uncle Jack!