Freemind

Demo verze : fascinující, bergmanovsky laděná variace na téma "u nás na vesnici". Chladně, precizně, na kost. Veledílo. Plná verze : Po dlouhé době dávám nejvyšší hodnocení bez mrknutí oka a sebemenších výčitek. Černo-bílé filmy sice v dnešní době zavánějí tendenční artovostí a pomáhají skrýt neschopnost kameramana - zde ale nebylo třeba nic schovávat, Bílá stuha je pracně a pečlivě vybroušený klenot. Nechme stranou celou formální stránku, která je klasicky dokonalá a v pravém slova smyslu krásná - tuto krásu navíc nechává vyniknout naprostá absence doprovodné hudby, která nezazní dokonce ani u titulků. Hlavními hrdiny jsou zde v prvé řadě herci - už dlouho jsem neviděl tolik přirozených, uvěřitelných výkonů, navíc u několika tak mladých lidí! Nejzřetelněji to lze asi vidět v případě vztahu mladého páru - společně s hrdiny se stydíte, bojíte nebo se cítíte trapně. Vše ale drží pohromadě vynikající scénář, který mne dostal do kolen ve všech svých rovinách. Jedna - představení tehdejšího modelu patriarchální rodiny seskupené kolem despotického otce. Dvě - krásně propletený a gradující příběh s příchutí detektivky. A konečně tři - celá hrst strhujících scén. Chlapec a smrt; neskutečně krutý rozhovor lékaře a jeho milenky (viz rozhovor kněz/milenka v Hostech večeře Páně); pastor a jeho "hříšný" syn ... kdyby se libovolný z těchto obrazů vyskytl v nějakém průměrném filmu, okamžitě by zvedl mé hodnocení nejméně o 20 procent. Haneke to vyhrál na celé čáře a já jen doufám, že neusne na vavřínech. Čekám na další dílo, Mistře!

Tak nevím, jestli ta pátá hvězdička není z nostalgie, film jsem poprvé viděl jako puberťák a od té doby patří k mým oblíbencům, na které můžu koukat vždy a všude. Bezchybná taškařice plná zvratů i barvitých figurek ("Nobody fucks with Jesus!"), skvěle zahraná i zrežírovaná.

Doporučuju se na to podívat před Tudorovci, protože je královna dobře doplňuje coby jejich prequel. Kvalitativně to ale jde o stupínek níž, je to celé takové... holčičí. Pár uhlazených tvářiček s perfektním chrupem, hodně achání, ochání a zvlhlých pohledů, hlavně mě ale štvaly neustálé vsuvky s čarováním a magií, které někdy přechýlily žánr z historického dramatu na fantasy. Stejně je to ale příjemná lekce historie, takže... je ne regrette rien.

Baletní humodrama na pozadí hornických stávek v městečku burácejícím glam-rockovými hity? Tož, proč ne? Billy Elliot je britská variace na hollywoodský motiv "kterak odstrkovaný mamlas ke slávě přišel", ale naštěstí servíruje provařená klišé s příjemným nadhledem, takže neuráží divákovu inteligenci a lechtá bránici nenásilně a nenuceně. Právem oslavovaná klasika.

Ještě dnes je tahle klasika napínavá jako ďas, ve čtyřicátých letech u toho museli lidi v kinech kvičet strachem. Za zmínku stojí především James Cagney jako archetypální záporák - hypochondr, asociál a psychopat s úžasným oidipákem. Honičky, gadgety, střílečky, břitké dialogy plus nekompromisní, výbušné finále. I love it.

Trapná artová pozérština. A to mi artové pozérštiny obvykle nevadí.

Ono to nemuselo dopadnout špatně - scénář byl jen polodebilní, takže schopný režisér z toho mohl něco uplácat. Roland ale neumí a nikdy umět nebude, v Midway navíc k tomu svému americkému patosu přidal ještě čínskou sentimentalitu. Film ale padá na držku hlavně technicky, skoro v každé scéně se najde přešlap, který by člověk s troškou citu nemohl pustit ze střižny. Gradace akčních scén vyznívají do prázdna, těch pár slušných dialogů rozhazují nelogické sekvence záběrů, takže divák nakonec jen otupeně sleduje průvod obličejů. Zahodit, zapomenout.

Velmi dobrý naučný film, velmi průměrné drama. Coby normální historický snímek to neobstojí hlavně z důvodu velmi slabých herců a politicky angažovaného scénáře (mám alergii na zneužívání záběrů plačících dětí), samotná situace a vývoj události v Alžírsku však byly natolik akční, že se u sledování tohoto snímku asi sotva budete nudit. Lehce stravitelná hodina dějepisu XX. století.

Graham Linehan je génius, který byl - na rozdíl od amerických tvůrců sitcomů - obdařen vzácnou schopností introspekce, díky níž včas pozná, kdy původní nápad začíná ztrácet barvy. Tři řady "Black Books" jsem zhlédl během dvou večerů a zanechaly ve mně hřejivý pocit nenasycení. Abstraktní, politicky nekorektní, černohumorná jízda na horské dráze. Špička.

Bídná zívačka s vizuálem - sice zručně, ale přece - nakradeným od Scorseseho.