Hild

Když mě před dvěma dny totálně odzbrojil film Před úsvitem, neměla jsem ani tušení, jakým způsobem mě smete jeho druhý díl. Teď nejsem schopná ani napsat nějaký smysluplný komentář, Richard Linklater natočil filmovou lahůdku, ještě nikdy jsem se tak v nějakých postavách neviděla, ale tak moc až mě to děsí, zatímco v prvním filmu byly postavy stále plné ideálu a nadšení, o devět let později se setkali jiní lidé, potlučení životem a hned několika věcí, které jsou zde řečeny, se děsně bojím. Všudypřítomná otázka: "Co kdyby?", nestačila by jim ke štěstí třeba jen pouhá maličkost? Co kdyby si tenkrát před devíti lety vyměnili telefonní čísla? Bylo by vše jinak? Člověk však ne vždy jedná podle toho, co cítí, ale je svázán rozumem a různými předsudky. Otázky "Co kdyby?" se člověk nikdy nezbaví. Za celý 80 minutový rozhovor mi film dokázal několikrát zlomit srdce a zase ho dát zpět dohromady. Ten scénář je neskutečný, to psal člověk, který si něčím prošel a snaží se lidem něco dát. Proč miluji filmy? Protože jednou za pár let narazím na přesně takovýto film, který vám dá facku, a vy máte pocit, že zítra musíte vstát s trochu jiným pohledem na život. A ten závěr filmu už žádný komentář nepotřebuje. 100%

Nádherný film, nádherná romance. A hlavně ty dialogy, ty byly tak neskutečně skvěle napsané. Jedna velká životní pravda za druhou, jeden z těch filmů, u kterého jsem měla pocit, že mi někdo vlezl do hlavy a přečetl mi myšlenky, ve filmu jsem se našla, viděla jsem se v obou postavách. Se všemi názory a myšlenkami na život a na lásku jsem se plně ztotožnila. Richard Linklater citlivě natočil velmi upřímný film o dvou lidech, kteří během jednoho dne zažívají něco, co člověka potká možná jednou za život, něco, co každý člověk doufá, že jednou zažije. Ethan Hawke a Julie Delpy vytvořili velmi přirozenou dvojici, které musíte věřit každou větu, každý pohled. Krásný filmový zážitek.

Občas se velmi ráda podívám na takto minimalisticky pojaté snímky, které působí odtažitě, ale zároveň ve vás dokážou vyvolat takové nepříjemné mrazení a v závěru silné emoce. Láska není filmem pro každého, je hodně náročný, celý film je omezen na jeden byt, vůbec nezazní hudba, pomocí velmi úsporné kamery Michael Haneke dopodrobna rozebírá poslední dny jednoho člověka. Měla jsem z počátku problém se do filmu opravdu ponořit, postupně jsem se však stále víc a víc dostávala k jádru filmu a v závěru to na mě mělo opravdu silný účinek. Jen je třeba nechat tento film proniknout až pod vaši kůži a to nejde hned.

Nejsem fanoušek Quentina Tarantina, jeho styl mi zkrátka nesedí, jeho filmy pro mě spíše znamenají nějak to přetrpět a přežít do konce. Proto jsem od Djanga nečekala vůbec nic, musím však přiznat, že Nespoutaný Django je hodně zábavný film. Skvěle napsané dialogy, které vtáhnou a nenudí, první hodina je opravdu parádní, pro mě trochu překvapivě s nástupem postavy Leonarda DiCapria na scénu jde film lehce dolů (a to mám Lea opravdu ráda), ale stále to byla královská zábava, film si pro sebe krade Christoph Waltz, který doslova ovládl každou scénu. Škoda té závěrečné půlhodiny, která už neměla moc smysl a jen natahovala už tak dlouhou stopáž. Bavila jsem se, sice jen tak bych se na to už znovu nepodívala, ale pro mě jde o nejlepší Tarantinův film.

Life of Pi mě zasáhl do místa, kde jsem to vůbec nečekala, odkryl něco tam hluboko uvnitř mě. Už dlouho na mě film takovým způsobem nezapůsobil a ať si každý říká, co chce, ale pro mě je toto dokonalost. Spousta zajímavých myšlenek a úvah, navíc už jsem to psala u pár filmů, miluji velké věci a myšlenky ukryté navenek v těch samozřejmých a pro někoho bezvýznamných. Poselství filmu není jedno univerzální, ale každý si ho může přebrat a vyložit po svém. Rozumím, že někoho může naštvat to, že celý film směřuje k jakémusi cíli a závěrečná pointa to celé jakoby smaže (nebo ne?). A nepochopím, jak někdo u tohoto filmu může napsat, že je to kýč, technicky a vizuálně je to vybroušený diamant, kdybych si nepřečetla, že ten tygr je počítačový, nikdy by mě to nenapadlo, film může vypadat navenek pohádkově, ale zároveň se neztratila jistá syrovost a krutá realita přírody. Možná mě teď spousta lidí bude považovat za silně sentimentálního člověka, ale mé oči od potopení lodi do skončení titulků nezůstaly suché. Hodně silný a emocionální zážitek, že si budu muset překopat mou topku filmů roku 2012.

Problém, který mám s Kathryn Bigelow, je ten, že pro mě je to strašně chladná režisérka a nikdy mě nedokáže do příběhu opravdu dostat. Dopadení Bin Ládina trvalo deset let a šlo se po malých krocích, film je přesně takový. Natahovaný, výslechy, spousta jmen a hlavně informace, informace a zase informace, z toho všeho vznikl ne příliš divácký film, nikdo ho však pravděpodobně nedokáže plně odsoudit, protože své nesporné kvality má, řemeslně a technicky je to skvěle odvedená práce s několika momenty, které působí opravdu velmi realisticky. Jessica Chastain je výborná, ale v podání Bigelow jsou všechny postavy stále jen figurky, ke kterým se divák nemá šanci dostat, o nějaké emoce se režisérka snaží až v závěrečné scéně, nevím, jestli to není už pozdě, on po téměř celou dobu je vlastně divák nezúčastněný, žádné napětí, ani nic pohlcujícího. Od objevení domu mě však film chytl a přiznám se, že u samotné akce mi tuhla krev v žilách. Zero Dark Thirty je dobrý film, divák se však musí připravit na to, že z větší poloviny to je prostě nuda a je jen na něm, jak přistoupí k celku, stále mě to však bavilo více než třeba Spielbergův Lincoln.

Nejkrásnější pohlazení po duši, jaké jsem zažila za hodně dlouhou dobu. Tiffany a Pat jsou dva lidé, se kterými se život nemazlil, dokázali se však postavit a najít svou pravou terapii. Velká poklona Davidovi O. Russellovi nejen za režii, ale i za ten fantastický scénář, každá scéna má pevně dané místo, má smysl a většina slovních přestřelek směřuje k nějaké pointě. David má navíc smysl pro velké momenty, vždy danou scénou dokáže zaútočit na to správné místo diváka. Film, u kterého se budete smát i plakat, někdy i oboje zároveň. Jennifer Lawrence a Bradley Cooper jsou fantastická dvojice, chemie mezi nimi byla obrovská, Bradley podal svůj dosavadní nejlepší výkon a Jennifer zde má hned několik silných scén, kterýma mě totálně uzemnila. Krásně natočený film, který je vyloženě dárkem pro všechny, kteří zažívají nějaké špatné období, a mám pocit, že právě pro ty to David celé točil. Úžasný filmový zážitek a už se moc těším, jak si na to zajdu do kina a tento malý skvost představím dalším a dalším známým.

No konečně nějaká letošní "oscarovka", která má především srdce a je lidská. Byla jsem připravená na spoustu patosu a klišé, k mému velkému překvapení se však přesně tomuto režisér Juan Antonio Bayona do jisté míry dokázal vyhnout a vsadil spíše na realističtější a hlavně syrovější pojetí. Film, který nám opět připomíná, že na této planetě stále vládne příroda, je smutné, že podobné katastrofy lidstvo potřebuje, aby se alespoň občas dokázalo spojit, najednou nezáleží na barvě pleti, nebo národnosti, ale jde o to, že každý jsme živá bytost. Je jasné, že se na určitých místech musel poupravit scénář ku prospěchu filmu (scéna v nemocnici přece musela mít v sobě nějaké napětí), ale co na tom když mně tekly potoky slz, neměla jsem však pocit, že je někdo ze mě násilně ždíme. Režisér si zaslouží pochvalu za samotné zobrazení tsunami a vynoření Naomi je dokonalá ukázka znázornění okamžiku vítězství jednoho člověka. Celkově Naomi Watts je výborná a právě ona dost snímku přidala na jeho intenzitě. Není to dokonalý film, ale dojmout musí zákonitě každého.

Film, na který si za pár měsíců už nikdo ani nevzpomene, přitom to tak dobře začalo. První půlhodina je dobrá, vlastně velmi dobrá a hlavně strašně zábavná. Úplně ve mně probudila natěšenost, myslela jsem si, že mě teď čeká příjemná filmová hodina a půl s dobrými herci. Velmi mě bavilo to pozadí vzniku filmu, od hledání inspirace, přes schůzku s cenzorem, až po samotné natáčení. Jenže krátce na to filmu začne docházet dech. Natáčení Psycha ustupuje do pozadí, Hitchcock se promění v žárlivého manžela a divák sleduje menší krizi manželského páru, kterou však Sacha Gervasi nezvládl vůbec prokreslit a jít do hloubky, takže vlastně vůbec nikoho nemůže zajímat. A dokonce dokázal ve druhé polovině z Hitchcocka udělat strašně nesympatickou postavu. Film na jedno zhlédnutí.

Robert Zemeckis je zpátky, pro někoho možná nudné a obyčejné drama o tom, jak si alkoholik musí přiznat, že je alkoholik, pro mě však téměř dokonalé drama, které právě díky pevnému uchopení Zemeckise a dobrému scénáři v žádném dialogu neztrácí náboj a navíc Denzel Washington dokáže utáhnout všechno, právě on posouvá celý film o úroveň výš. Celá pasáž s pádem letadla je perfektně natočená a líbilo se mi celé to téma, kdy člověk sice může zachránit spoustu životů, ale někdo zkrátka musí zaplatit za ty, které zachránit nedokázal a vše je jen boj o peníze, ve kterém pro nějaké hrdiny zkrátka není místo. Jsem šťastná, že se Robert Zemeckis vzpamatoval, vykašlal se konečně na ty své pokusy s technologiemi a vrátil se k tomu, co mu jde nejlépe, tímto filmem ukázal, že na něho ještě zapomínat nemáme. Silné 4*