hirnlego

Rohmer tentokrát volně zadaptoval a do "dnešní" doby převedl méně známé dílo Julese Vernea (ani náhodou se nejedná o typickou verneovku), ve kterém je hlavní postavou žena, pasivně čekající na svého prince z pohádky, odmítající všechny potenciální nápadníky s tím, že prostě "nechce" - jenže ona ve skutečnosti chce, avšak bojí se, že by byla pouze využita a odkopnuta - a tak čeká dál, sleduje různá znamení (karty), čas od času se z ničeho nic rozpláče a vlastně není schopna normálně si užívat života. Na Rohmerově stylu mi asi prostě něco vadí - tady mi například absolutně nesedl snad půlhodinový rozhovor o vegetariánství hlavní hrdinky (zbytečnost). A je toho víc. Ale i tak stojí za vidění.

Snímek, který stojí za zhlédnutí - se skvělými herci a jedním opravdu geniálním záběrem: v popředí připravené rakve, pak farář, v pozadí popraviště - nádhera...(3,5*)

Nebýt božského Dustina, je to stěží za 2*.

Originálně temně pojatý příběh o Sněhurce a sedmi "trpaslících" (lolz) s pár slušnými really-not-for-children scénami, skvostnou Sigourney a otravným rozmazleným frackem-Sněhurkou. Škoda jen, že režisér se svou originalitou zůstal ještě poměrně daleko za úžasnými možnostmi, které se mu s tímto námětem nabízely (např. konec mohl být přeci úplně jiný, Sněhuru mohli víc potýrat, apod.) - no tak snad někdy příště někdo jiný... Ale i tak docela milé.

Vypatlaný scénář & scény na facky vs. nemalé digitální orgie & krásná létající děvčata (ve verzi s křidélky - pozn. aut.).

(ve 14, Gimplande)

"Come into my arms." největší nechtěná hláška filmu, který mě téměř po celou dobu vyloženě otravoval - scény, kdy se Agrin snaží zabít její malou slepou kouli u nohy jsou sice velmi silné a mají výbornou atmosféru, avšak vzhledem ke zbytku, který byl prostě podáván pro mě až příliš nesympatickým (vlezlým, prvoplánovitým, atp. ...už jen ten název) a jakýkoli spád postrádajícím stylem, to na 3* nevytáhnu asi ani kdybych pak měla zdrhat před pseudoFührerem Satelitem přes minové pole, sry... (objektivně 3,5*, subjektivně silné 2,5*)

Celkem příjemná podívaná, která však vybočuje z průměru o trochu méně, než by bylo záhodno - ovšem až na poslední "vyprávění"! Mistr Björnstrand (jako vždy naprosto neodolatelný) a zdatně mu sekundující Eva Dahlbeck spolu ztvárnili manžele, kteří jsou jeden k druhému zdánlivě neteční, avšak přitom se k sobě naprosto dokonale hodí. V kontextu několika předchozích, spíše romantických povídek, je jejich závěrečné výtahové extempore více než příjemným zpestřením v podobě celkem solidního polechtání (nejen) bránice - a za to vřelý dík a hvězdu navíc!

Poměrně nevyrovnaný film - velmi silné okamžiky střídají ty slabší a naopak. I tak jde však o celkem příjemně, pozvolna plynoucí snímek, který stojí za zhlédnutí - už kvůli silnému, dojemnému závěru...

Matka a syn, jež pojí téměř hmatatelná vzájemná láska. Ona ho kdysi nosila pod srdcem a teď, když je již nemocná a slabá, nosí on ji - chová ji tak, jako kdysi ona chovala jeho a krmí ji tak, jako kdysi ona krmila jeho. Předlouhé, klidné a smířené ticho občas protne pár slov, která však ani nemusela být vyřčena... Divák, který se rozhodne věnovat tomuto ojedinělému uměleckému dílu pár chvil svého života, bude odměněn naprosto specifickým filmovým zážitkem, který dotyčnému na chvíli umožní jiný druh vnímání času a obrazu. Co záběr, to nádherný (většinou též působivě "zdeformovaný") melancholický obraz, jaké obyčejně nejsou k vidění ve filmech, nýbrž v galeriích. Jako by každý strom, každá květina, každé stéblo trávy představovalo živoucí důkaz toho, že Matka Příroda nás miluje v životě i ve smrti - v nekonečně plynoucím koloběhu - a ona zůstane krásná, i když my jsme již u konce svých sil...