Arnyfe

Tento cíleně uvědomělý film rozvedu v několika následujících bodech. Internetové seznamky fungují na bázi postupových metod jak je již zachyceno v několika scénách a Modus operandi je opakující se spojnice mezilidských vztahů, lichotek, přetvářek, nadsázek, zveličování a egoistického hedonismu. Společnost jako taková je již naočkovaná způsobem využívat placených portálů a vytvářet se k obrazu sebe samému. Většina lidí je naprosto zaneprázdněna a pokud mají možnost tak využijí jakékoliv šance k seznámení právě přes internet, což je mnohem rizikovější než klasické oslovení na ulici, kde dochází k souhře hlasového projevu, dívání se z očí do očí a rádoby vtipných glosů. Muži jako alfa samci využívají svých pudů jakmile si jim naskytne jakákoliv šance k seznámení stejně jako samečci v přírodě, jelikož vypouštějí feromony stejně jako samičky a vzniká pak mezi nimi sexuální pouto. Kdyby to vše fungovalo jak v přírodě tak by vznikl mezi lidskými druhy neskutečný sexuální chaos a přetlak. To vše je konzistentně zachycené v patřičných scénách což filmu dodává určitou gradaci a poukazuje na dnešní seznamovací tendr. Zajímavá je odpověď Jiřího Langmajera v roli Kristiána na palubě letounu ke konci filmu na otázku proč jsou muži takový od Zuzany Kajnarové v roli Hedviky letušky - cestující a Kristián nato odpoví tak nadneseně v dobrém rozmaru s originálním dovětkem, který bych tu nechtěl nějak prozrazovat.

Velmi silný příběh o splněném sportovním snu jednoho velkého outsaidera Eddieho "Orla" Edwardse. Nikdo mu nevěřil díky jeho handicapu, že se kvalifikuje na OH a on to dokázal. Chvílemi celkem dojemný filmeček. „Tati ty si jako malý neměl žádný sen? Jo měl, stát se štukatérem.“ :-)

„Život je jedna velká prohra, jenom se s ní smířit.“

Propletenec lidských osudů vykresluje příběhy lidí na předměstí Osla prolínající se skrze několika životních etud a nástrah s kterými se setkáváme dennodenně. Civilizační choromyslné peripetie, které nás požírají v samém zárodku jsou paralelou tohoto snímku.

Protřelost a věrohodnost vychytralého Christiana Karla Gerhartsreitera alias Sira Clarka Rockeffelera za nehož se vydával byla vskutku osobitá a celkem mi to připomnělo snímek Chyť mně, když to dokážeš jak již bylo zmíněno v jednom z předešlých komentářů. Christian byl v 12letém manželství se Sandrou Boss a bez jakýchkoliv osobních dokladů, svědků na svatbě, osobních transakcích a podnikatelských záměrů nevzbudil jákékoliv podezření u Sandry a její rodiny, že by se mohlo jednat o podvodníka. Je tožnost měla mnoho identit a dokonce má na krku dvě nebjasněné vraždy. Odpykává si 5 let vězení za únos své dcery, kterou neměl soudem svěřenou ve své péči. „Opravdový životní herec je v každém z nás, ale málo kdo uspěje na pódiu před masou publika.“

Přesto, že to byl televizní film tak to žádný propadák nebyl. Námět a příběh jako takový byl celkově dobře zpracovaný. Herecké obsazení mně taktéž potěšilo. Postava hlavního hrdiny Drewa Petersona v podání Roba Loweho byla celkem snesitelná a s reálným Petersonem tam určitá podobnost byla. Myslím si, že by mohl dělat klidně Bradu Pittovi dvojníka. :-) Případ, který za velkou louží byl dlouho médii probírán co se týče nevyjasněného úmrtí v pořadí třetí manželky a zmizení jeho následující ženy je otazníkem a nevyřčeným ortelem, i když dotyčný Peterson piká za mřížemi. Takový menší dodatek na závěr!! Škoda, že nedostal do rukou nabídku geniální režisér David Fincher. Zajímalo by mně jak by tento příběh uchopil, i když by asi nebyl takovýto scénář pro něj výzvou.

K Pinochetově fašistické diktatuře v 70. letech bych sdělil asi jen následující. Kolonie Dignidad pod záštitou tehdejšího režimu fungovala metodicky, jakožto pracovní tábory, kde docházelo k fyzickým a psychickým výslechům s mučednickými praktikami, které se prováděli i za 2. světové války. Pod taktovkou Paula Schäfera, bývalého nacistického lékaře, kterému se povedlo zmizet po válce do Jižní Ameriky podobně jako známému sadistickému lékaři z Osvětimi Josefu Mengelemu s přezdívkou Anděl Smrti, který byl pověstný svými postupy jako např. experimenty na lidech. Na povrch se dostalo velmi mnoho znepokojujících důkazních materiálů, krom několika dalších zvěrstev jako například sexuální delikty na dětech jak je již zmiňované v oficiálním obsahu. Zakladatel sekty Schäfer byl na základě nesporných důkazů usvědčen a posléze odsouzen k třicetiletému trestu. Paradox je ten, že ještě v dnešní době jsou v Chile podobná zařízení o kterých není takřka zmínka.

Mimořádný počin, ke kterému netřeba mnoho komentářů. Tarkovskij pojal tento historický filmový unikát explicitně v určitém směru a dokázal pozdvihnout ruskou kinematografii o stupínek výše. V několika záběrech mně připomínal srbský film Banovič Strahinja od Vatroslava Mimici. Hlavně šlo o pasáže s nájezdnickými hordami Tatarů. Jak je již zmiňované v oficiálním textu distributora, tak celkové scenérie, ikonické postavy, atmosféra té doby je epesní a má hloubku. Obraz Andreje Rubleva utváří celkové uvědomění diváka v duchovním směru a osvětě.

Životopisné dílo pod taktovkou geniálního režiséra a oblíbence italské mafie Martina Scorseseho bylo výjimečné v mnoha ohledech. Robert De Niro v roli boxerského šampióna ve střední váze Jakea LaMotty předvedl opravdu mimořádný výkon a musím konstatovat, že to je jeden z mála filmů jako např. Lovec jelenů či Mys hrůzy, což jsou mé srdeční záležitosti na které nedám dopustit. Menší nesrovnalosti a výčitky mám v určitých scénách v ringu, kde LaMotta dostával zincenovanou nakládačku a chvilkami to na mě působilo příliš fádně a groteskně. K jeho vzpurně agresivní povaze ve filmové roli bych nic nevytýkal, páč mi nepřišlo, že by měl výbušné maníry bez zapříčinění, nýbrž vše bylo zdůvodněno podezřívavostí. Scorsese každopádně tento snímek uchopil v rockyovském provedení velmi slibně, poněvadž se nechal inspirovat autobiografií LaMotty a využil bumu o pár let předtím co přišel do kin právě zmiňovaný Rocky se Sylvestrem Stallone. LaMotta poté co pověsil boxerskou kariéru na hřebík a dal se na uměleckou dráhu baviče si získal užší publikum právě svými vtipnými až výstředními komentáři na adresu jednotlivých divaků. Musím právě vyzdvihnout jeho scény v jeho všedních okamžicích, predzápasových a pozápasových projevů a samozřejmě jako baviče v nočním podniku. Ještě bych možná vyčetl Scorsesemu to, že nebyli ve filmu zařazeny scény z výkonu trestu LaMotty, což zřejmě bylo asi cílené a zcela nepodstatné, i když by mě zajímalo proč. Myslím, že problém se stopáží a produkcí zřejmě rozhodně nebyl. V součtu hvězd, proto jednu ponechávám v rezervě.

Stylizace hlavní hrdinky Olgy Hepnerové je úchvatná co se týče celkového projevu, postoje a grimas. Musím vyzdvihnout filmaře v jedné věci a to je ta, že se zásadně drželi autentičnosti u jednotlivých scén a nic zbytečně nepřikrášlili. Olga svoji vizí a antipatií k lidem vlastně divákovi sděluje, celkový postoj lidí. Komplexy a frustrace svým způsobem vždy vyeskalují na světlo v jakékoliv podobě po určité době a hlavně kdy to nejmíň očekáváte. „Víte, čeho se člověk bojí ze všeho nejvíc? Sám sebe! Nikdy totiž nemůže vědět, čeho je schopen.“