BoXBe

Upřímně se doznám, že na doporučení na film jsem narazil v německé učebnici. Film vypadá o třicet let starší, než je, herecké výkony nevyjímaje. Příběh je bezmála růžová knihovna, nic proti tomu, ale není to můj šálek čaje. Zaujme připomenutí průmyslové historie Porúří.

Řekněme, že kdyby točit filmy jako "Žaluji" byly odčiněním Polanského za jeho veřejně propírané hříchy, byla by škoda se tomu bránit. Žaluji je věrný historický film, umožní vnoření do Dreyfusovy aféry a vtáhne spolehlivě se skvělými herci a pevnou režisérskou rukou do historické atmosféry. Nejde dál, než kam došly obdobné holyywodské historické snímky a la Formanův Goya nebo Lid vs Larry Flynt nebo i některé televizní snímky jako byl například Hořící keř, tudíž čekat totální bombu se nevyplatí. Jinak ve filmu v pomalém tempu funguje všechno a k tíživé atmosféře taky dojde. Sloučil se i aktuální prožitek s připomínkami na vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou. Za mě díky.

Raději knihu. Tohle nemělo tempo, bylo jen slabším přepisem a uspalo. Dobré téma to nezachrání.

Atmosféra napětí tomu filmu strašně sluší. Dvě věci. Proč dnes tento řemeslně takřka bezchybný film zaniká v záplavě pitomostí v kinech? To je mi jednoduše líto. Ta druhá, s jakou odvahou na ten plíšek s provazy šli, to je fakt na uctivou poklonu. Kdyby to nebylo jasné - Balloon je ohromná pecka a oslava odvahy, snů a touhy po svobodě ve velkém stylu.

Neurazilo, nenadchlo.

První polovina s naháněním výsadkářů v tom rytmickém tempu dodnes mezi tím nejlepším, co v Česku vzniklo pro dobrou zábavu. Souhlas, že Kouba je skvělá postava, a chemie Langmajer/Roden dobře funguje. Zbytek UHO.

Z nejlepší české televizní tvorby. Nadživotní výkony Ivany Chýlkové, Heleny Růžičkové, Jiřiny Bohdalové, Jany Bouškové.... Vrylo se do paměti a do srdce velmi hluboko, pokaždé emočně slušně rozseká.

Úplně zbytečný film na úrovni jednoho zbytečného sešitu X-Men ve staré trafice. Jako by se comicsové filmy ocitly v pasti a bez dobrých scénaristů.

Jeden z nejlepších dokumentárních, sportovních a vůbec televizních pořadů všech dob. Protože tohle se stalo a Michael Jordan je dodnes jen jeden svého druhu. Pro ty (tedy minimálně mě), co vstávali v devadesátkách v jednu ráno, ladili TVP1 a učili se polštinu na finálových sériích s Michaelem Jordanem, je The Last Dance sedmým vítězstvím Chicago Bulls. Obrovská radost, že to vůbec vzniklo. Na prvním místě ze všeho, co tvoří tu kvalitu, radost z tlaku na pilu a snahu o dokonalost - v dokumentu i ve skutečnosti. Jordanova a Bulls éra změnila nejen basketbal, ale i kulturu, fenomén sportovních celebrit, sebevědomí afroameričanů, mě přivedla k basketbalu, uvedla mě do světa, kde existuje naprostá oddanost svému koníčku a kde excelence na tom postavená může ovlivnit řadu oborů od obuvnictví po televizní zábavu. Za mě fakt špica, šest hvězd, protože jsem to ve svém marginálním světě taky prožil a taky mě to ovlivnilo. A to jsem zažil jen nano vzorek toho, čím tehdy žili fanoušci v Chicagu. Dokument nám to dal okusit. Michael Jordan je ikona, a na jeho pouti je možné najít množství paralel zajímavých pro sportovce (komunita basketbalistů, fascinující Karl Malone, který jde celým autobusem popřát vítězi), manažery (přístup Phila Jacksona k Rodmanovi), nadšence a fanoušky (jak jejich posedlosti vycházel neuvěřitelně vstřícně M.J. vstříc a jak ho to množství zároveň muselo unavovat) a týmové hráče, kteří jsou dvojkou (Pippen) nebo silnou individualitou (Rodman), mají za sebou válku (Kukoc) nebo stejnou tragédii v rodině jako Michael Jordan (Kerr). Bylo to skvělé a nebylo to povrchní. Fakt dík! :)

Nemám moc co rozebírat, lépe se to natočit nedá. Po třech hodinách by Scorsese a spol., nebýt těch technických experimentů a ploššího, přeci jen více mafiánského příběhu, dorovnali v tichosti a v tíživém mrazivém klidovém tempu, málem i kvality prvních dvou Kmotrů. Tak vysoko Irishman je. A dialogy Pacina a Grahama a DeNira a Pesciho a Al Pacinovy výstupy, to zakládám do zlatého fondu kinematografie. To je u Scorseseho ostatně standard.