DCR

Tento rozporuplný film je volnou adaptací románu geniálního úchyla světové literatury. Božský Markýz ho tehdy dychtivě spisoval ve věznici na kousky toaletního papíru, abysme si s jeho dílem coby diváci-kritici po volném přelití na filmové plátno mohli pomyslně vytřít prdel. Pasolini se ujal látky a prachsprostě a bezcitně ji přeformoval do filmové podoby. Příběh se posunul do 2. světové války do časů fašistické Itálie. Snímek postrádá dějový rámec, trpí absencí psychologie postav, zato exceluje v prezentaci sadismu, krutosti a vulgárního hnusu. Pokud má být alegorií na " cokoliv ", chybí tomu alespoň minimální hlubší vykreslení, scény se soustředí ( s vyjímkou asi tří scén) na dvourozměrné zobrazení laciného násilí. Nahota a erotická lechtivost tradičně servírovaná v Pasoliniho filmech je zde oděna do hávu nevkusné a nevzrušivé přehlídky zubožených nahých těl. Dle mého názoru ve všech směrech nepovedený film skvělého režiséra-provokatéra, nicméně " trest smrti " si za něj určitě nezasloužil.

Někdo by mohl toto opulentní dílo obvinit z barevné až kýčovité přebujelosti, či myšlenkové vyprázdněnosti a scénáristické prostoduchosti. Mně se ale tato pestobarevná vysoce stylizovaná, baletově komponovaná, lyrickoakční balada opravdu moc líbí.

Matematická rovnice: Jeden velký toporný blonďatý béčkoáčkový švéd + jeden menší vykulený střihonohý áčkobéčkový belgičan x jeden pseudoamerický vlastenec německého původu = rádobyefektní áčkobéčkový shit později s céčkovou derivací. Ježatý belgičan s boulí na čele opět předvedl svou klukovsky narcisní namachrovanost a přerostlý blonďák, byť mnoho uší na krku měl, divákům příliš nenaslouchal a oba bijci se po čase propadli do béčkocéčkových vod akčního subžánru. Naproti tomu Emmerich prochází Hvězdnou branou do vyšší dimenze áčkového světa, aby jako " filmový Nostradamus " úchylně prezentoval své apokalypticko-vlastenecké " vejžblepty ". Nejzajmavější na tomto lehce podprůměrném snímku je, že si dva borci v hlavních úlohách dali skutečný " mortal kombat " kdesi v hotelové recepci. Možná právě proto má ten menší mužíček to jelito na čele.

Když jsem zhlédl tento film mé okoralé srdíčko nadšeného fandy žánru sci-fi radostně pookřálo. Konečně film kde ufóni přistanou jinam než nad Manhattan, Sochu svobody nebo Bílý dům. Konečně nemají zvrhlé a agresivní ambice na ovládnutí naší malinké Matičky Země. A konečně jsou tu i nesympatičtí antihrdinové nikoliv nervózní prezident přešlapující v Oválné pracovně a dávající pokyn nabuzeným vlastencům nakopat při rozbřesku slunce všem emzákům jejich fosforové prdele. Netradiční snímek nabízí zcela originální pohled na neinvazivní návštěvu mimozemšťanů do jediné lokální oblasti naší planety, kde jsou " zasídleni" ve sběrném táboře, téměř bez naděje návratu na svou planetu, zato se silnou antipatií svých hostitelů, kteří se o ně s odporem zajímají pouze z důvodu rozluštění technologie jejich zbrojního arzenálu. Poměrně geniálním tahem filmu je jeho unikátní stylizace. Vše plyne v dokumentárním duchu a děj je vyprávěn z pohledu úlisného úředníka, jenž dostal pravomoc řídit přesídlení návštěvníků z jednoho tábora do druhého. Právě prostřednictvím jeho postavy se seznamujeme s bizarní problematikou, detaily a nahlížíme pod pokličku celého mimoplanetárního etnika. Dokument dostává příběh v okamžiku, když se úřední blbeček nakazí mimozemským preparátem a stane se lovnou zvěří svých vlastních stoupenců. Netradiční, originální, zajímavé a povedené dílko.

Poté co získal zlatou sošku za svou Skrytou identitu ( konečně akademie otevřela oči) dostal tento starý koráb vítr do plachet a s precizností sobě vlastní vystřihl další delikátní dílko. Zdařilý retrothriller balancuje na hranici mysteriózního hororu, posttraumatických válečných zobrazení a vychytralé krimi, která hraje se zádumčivým divákem manipulativní hru. Cílená dvojznačnost, kterou nám Scorsese servíruje podává divákovi pomocnou berličku, aby ji posléze zase zlomila a sekundárně tak způsobuje žhavé debaty na diskuzních fórech nejrůznějších vebů, včetně naší ČSFD. Mimo již vychvalované režie, zajímavého scénáře musím ještě pochválit hutnou atmosféru, jež spolu s ponurou kamerou a nádherně depresivní hudbou tvoří pevný kompoziční celek. Za zmínku stojí i herecké výkony. Leo v Martyho péči vyzrává jak víno a podává standardně nadstandardní výkon. Mark Ruffalo je rovněž solidní. Autoritativní postavy psychiatrů v podání Bena Kingsleye a Max von Sydowa padnou hercům na tělo, jako jejich doktorské pláště. Prostě se to vše zase povedlo. Super!!!

Troškovo neslavné dovršení jézeďácké trilogie. Režisér ztratil nejen slovník ( nudismus není erotika) ale i zdravou soudnost. První díl byl podařený, druhý byť tlačil na pilu a ztrácel se v celkové trapnosti, mohl stále působit svěžím košilatým dojmem, trojka je v celkovém vyznění nekompaktní nastavovanou kaší. Pokud se Troškova parta chtěla opět sejít, mohla to učinit kdesi o víkendu na chalupě a ne takhle prznit celuoidový materiál. Nicméně se musím přiznat, že na prstech jedné ruky, bych možná i spočítal některé dobré scény. Při kupování počítače v Německu za gotwaldovský stokačky nebo při polofrigidní Cecilce ve stromořadí Ptákovníků jsem se i pousmál. Závěrečné " zúčtování" mezi Milunou a Blaženou je asi jediné, co má ve zbytečném pokračování smysl.

" Dvakrát nevstoupíš do téže řeky" řekl si zřejmě Zdeněk Troška a proto v pokračování své buranské vesnické frašky razantně přitvrdil. K neprospěchu věci zdárně vyhubil idilicky plynoucí humpoláckou lehkost prvního dílu a do popředí vysunul stupidní humor, trapnou sebeparodii a samoúčelnou přisprostlou grotesknost. Své již známé hrdiny záměrně staví na banánové slupky, aby mohli ihned uklouznot a divák se posléze potrhal smíchy ( viz. farářův rozkrok na elektrickém oplotí, masáž podobná kopulaci nebo pornokazeta na faře). Film si navzdory svým zjevným nekvalitám našel početné publikum , neřkuli získal i polokultovní status vyprodaných letních kin, nicméně si myslím, že těch " pár facek " inkasoval nejvíce soudný divák.

Poměrně zdařilá vesnická fraška Zdeňka Trošky servíruje notnou dávku roztomile sedláckého humoru a vidláckých vtípků. Příběh se točí okolo studenta Šimona, který v rámci studijního experimentu nabízí možnosti alternativního dojení krav za pomocí hudby. Troška představuje bohaté leporelo rázovitých postav od komických soudruhů z JZD, družstevnic z kravína, až po zpívající učitelku, či svérázného farníka. Hlavní pozornosti se ale těší humpolácká rodinka Škopkových a jejich každodení tanec ve slepičincích vesnického života. Nezbytnou persónou celé Troškovi budoucí série je postava robustní a temperamentní maminky ve svérázném podání Heleny Růžičkové.

Mimořádně citlivé a emotivní dílko, které snad ani nachvíli nesklouzlo do laciného patosu. Naopak prokázalo ze scénáristického i režijního hlediska mimořádnou vyspělost i hloubku, za kterou sklízí hrozny obdivu kritiků filmového světa. Oscarem oceněný scénář tehdy napsali kluci, kterým ještě tekl inkoust po bradě a navzdory svým životním i spisovatelským nezkušenostem vystřelili z pera jeden z nejlepších scénářů své doby. Malý potlesk Benovi a Mattovi. Van Santova režie je rovněž mistrná. Hrdinové zplývají s malebnými exteriéry univerzitního Bostonu, až lyricky podbarvená městská aglomerace vytváří dalšího člena hereckého ansáblu. Zcela famózní je i zlatem ověnčený Robin Williams a svým skvělým hereckým výkonem dává divákovi "reklamní" pocit potřeby navštěvovat nějakého toho cvokaře na vylévání své zbloudilé duše ( tedy alespoň je sympatičtější psychiatr nežli Hannibal Lecter ). Navíc tento sympaťák opět přesvedčuje, že více než prachsprosté pitvoření se v průměrných idiotských komediích, mu sluší dramatická poloha daleko více.

V kolosálním finále stojí proti sobě dva muži. V úchvatných detailech čte nevtíravá kamera napětí i bolest v jejich strhaných tvářích. Geniální hudba scénu nedoplňuje ani nedoprovází, nýbrž je dalším hlavním aktérem oné krásné scény. Velké stříbrné plátno dojem umocňuje a malé zapadlé očko ve mstitelově obličeji nabývá rozměru koňského povozu. Záběr se důmyslně rozostřuje, aby nabídl divákovy obraz padouchovy dávné křivdy.... Výstřel.... V povzdálí mrkne krásná žena s rozevlátým srdcem svýma obrovskýma očima a pohasínající bandita láme břitvu o svou tvář. Padouch padá k zemi a legendární harmonika se vrací ke svému majiteli, aby doplnila jeho poslední výdech. Tak nějak to bylo tenkrát na západě pod režijní taktovkou Sergia Leoneho, který své mistrovské veledílo vystřelil na pomyslný trůn westernového nebe. Bravurně propracovaný, nadčasový snímek s vypilovaným scénářem vyniká citem pro detail, důmyslně obsazenými postavami a vynikající hudební složkou. Dalším Leoneho geniálním tahem je herecké obsazení. Možná některé zamrzí, že mistr neobsadil "dolarového Clinta" a zbavil tak western přebujelé ikonovitosti, kterou tak precizně servíroval ve své slavné " třídolarovce". Postavy jsou barvitější a dostávají větší prostor k naplnění svého osudu. Poprvé dostává větší rozměr i žena, jež hrála doposud v Leoneho filmech druhé housle. Výborně napsané postavy dostávají mimo své doprovodné hudby i dokonalé herecké představitele. Kdo by si nevybavil kamenou tvář tajemného mstitele bezejména s kvílivou harmonikou v ústech v minimalistickým podání Charlese Bronsona, či zatraceně sexy Claudii Cardinalovou, osudově zmítanou mezi několika muži. Padouch Henry Fonda se poprvé vymanil z klasického stereotypu svých kladných chlápků. Můj největší obdiv si ale vydobil Jason Robarts, který s grácií a lehkostí vystřihl roli fylozofujíciho bandity, jenž na sklonku života jakoby hledá odpuštění a hravě balancuje na hranici divákových sympatií. K nesmrtelné krásné hudbě Ennio Morriconeho netřeba snad nic dodávat. Poslední superlativ bych poslal ještě českým dabérům, kteří se zasloužili o to, že film netrpí obvyklou kastrací naším dabingem.