Ilicka

Působivé texty, skvělé zhudebnění V. Mišíkem...

1. květen 1950

Všichni přemýšlejí o lidstvu a nikdo nemyslí na člověka
všichni mluví o knihách a nikdo neumí říci poctivé slovo
všichni volají po sbratření národů a nikdo neumí podat ruku
všichni budují a nikdo nevidí postavené
všichni si přejí vzkřísit svět a nikdo nevidí živého
všichni bojují za práva svých otců a nikdo nevidí syny v otroctví
všichni horují pro mír a každý zapomněl co je to zemřít přirozenou smrtí
všichni jsou odhodlaní krvácet za lepší lidstvo a nikdo neví co je sám
všichni mluví o lásce a žádný již neví co znamenají slova:
Dobrý den nebo Dobrou noc
všichni pracují na největším díle dějin a nikdo neví co dělá
všichni kráčejí vpřed k zářící metě budoucnosti a nikdo neví kudy jde
všichni jsou ochotni padnout za vlast za kulturu za slávu svých velikých mrtvých a nikdo neví co je obyčejný stud

Mé svědectví

(Jakubu Demlovi)

...říkal, že o práci
mluví nejvíce lenoch,
lhář o pravdě,
zrádce o cti,
zbabělec o hrdinství,
podvodník o poezii,
zloděj o poctivosti,
zločinec o lásce
a kat o životě,

že každý z těch nečistých

je novým pánem koncentráku,

hrůznějšího,

neboť neviditelného,

a každý, kdo nepracuje,

lže, nactiutrhá,

kdo se chvástá, kdo falšuje,

nenávidí a utracuje,

žene lidi do jejich táborů smrti,

neviditelných,

z nichž není návratu,

od nichž není pomoci

ani krveprolitím,

jen životem v pravdě,

cti, odvaze, nefalšovanosti,

poctivosti, lásce,

v němž práce bude svobodnou.

Jmenovali jej Jakube.

Tahle písnička mi hraje v hlavě už od Hradiště. Stejně jako přidružená scéna, která je geniální.

.

Včera jsem byla na Huga a mimo jiné mě fascinoval malý Asa Butterfield. Neskutečně přirozený, dobře hrající a s ozbrojujícně modrýma očima.

Mentální poznámka do deníčku, podívat se po Chlapci  v pruhovaném pyžamu a sledovat další kariérní vývoj tohoto mladého herce. Vydá se cestou Macaulaye Culkina nebo jeho bráchy Kierana?

Jedna kniha, jedno záhadné zmizení mladé dívky a ve dvou letech dvě nadprůměrné adaptace. Kdo vyhrál, král thrilleru David Fincher nebo neznámý dán Niels Arden Oplev?

Když v roce 2005 vyšla první kniha novináře Stiega Larssona, ani sám autor jistě netušil, že jeho knihy obletí svět, dlouhou dobu budou hřadovat v žebříčcích nejprodávanějších titulů a že do šesti let bude jeho dílo dvakrát zadaptováno, v obou případech více než zdařile.

Nejprve něco málo k předloze. Stieg Larsson je původní profesí novinář, což se výrazně projevuje i v jeho románech. Místy jsou neuvěřitelně popisné a detailní, jejich záběr je vskutku epický, a čtenář se mnohdy dozví i to, kolik stála snídaně té či oné  z postav, ale k hlavnímu tématu se musí probojovat. Když bych měla přemýšlet, co Larsson nabídne o proti jiným detektivkám / thrillerům, jednoznačná odpověď je Lisbeth Salanderová, Sherlock Holmes pro novou generaci. (Larsson by se možná divil, kolik si z jejích postupů bere seriálový Sherlock BBC). Asociální rachitická dívenka, která se o sebe umí postarat a navíc je vybavena mozkem génia a schopnostmi superhrdiny. (Především v Dívce, která si hrála s ohněm.)

Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo švédského autora, je naprosto logické, že první adaptace je švédsko-dánská koprodukce v režii Nielse Ardena Opleva. Ve stěžejních rolích se objevili Michael Nyqvist a Noomi Ropace, která se stala první vizualizací geekovského symbolu - Lisbeth Salanderové, a není na škodu dodat, že mezi mnohými fanoušky se stala kultovní postavou.

 Pár poznámek k Oplevově verzi: Jedná se o profesionální a řemeslně kvalitní film. Vzhledem k výše nahozené charakteristice knihy se film soustředí především na hlavní případ: tajemné zmizení Harriet Vangerové. Aby zredukoval rozbujelý počet postav, uchýlí se k jistým zaokrouhlením a berličkám, jako je například opravdu divná vazba Mikaela na Harriet. Tak jako tak, jedná se o poctivou žánrovku – detektivní thriller, která upoutá i na ploše dvou a půl hodin a  nejvíce bodů získává přirozeně za Lisbeth Salanderovou a nebojácnou prezentaci nejdrsnějších scén.

Toho, že je Larsenova trilogie materiálem vhodným k filmovému zpracování, by si američtí producenti dost pravděpodobně nevšimli, kdyby švédská verze neuspěla jak doma, tak v zahraničí. Noomi Ropace výborné ztvárnění komplikované Lisbeth otevřelo cestu do Hollywoodu, i Nyqvist se objevil v několika hollywoodských filmech (Abduction, Mission Impossible 4). 

Když pak bylo rozhodnuto o americké adaptaci, zcela logicky se strhla vlna nevole, a to i když se režie ujal král inteligentního thrilleru David Fincher. Nářky nad tím, jak se Rooney Mara nemůže vyrovnat "švédské Lisbeth" a že Bond nemá s Blomkvistem nic společného se ozývaly ze všech stran. Je dost pravděpodobné, že tyto diskuze probíhaly jen v evropském prostoru, ale bylo je rozhodně slyšet. (Zdá se neuvěřitelné, kolik fanoušků trilogii Milénia si u nás v ČR získaly časté reprízy jednotlivých dílů na HBO.)

Kdyby se na postu režiséra ocitl kdokoli jiný, jistě film neprovází taková vlna mediality, pochyb a nadějí. David Fincher několikrát prokázal, že thrilleru rozumí a umí jej naplnit a překračovat, a Larssonova látka byla přesně podle jeho gusta (Sedm, Klub rváčů, Zodiac).

Na úvod je třeba říct, že jeho film se od toho švédského výrazně liší, ať už zvolenou optikou nebo širším výsekem z Larssenova univerza. A v prvním plánu vlastně není ani o zmizením Harriet Vangerové, celé vyšetřování funguje jako prostředek odhalování zvrhlosti ve spořádané švédské společnosti obecně, a také sbližování Mikaela a Lisbeth a rozvíjení jejich osobních linií. Proto po objasnění staré tragédie Fincher vypráví dál a připravuje půdu pro další díly. (A na konci filmu z diváka mimoděk dostane i nějaké emoce.)

Vizuálně je to Fincherovsky hravé, a díky zrychlenému střihu a originálním přechodům mezi scénami a celými dějovými  liniemi se ve stejném čase odvypráví mnohem více než ve švédské verzi. Zda-li je to záslužný čin, nebo zbytečné natahování, především po ukončení hlavního vyprávění, se musí rozhodnout každý divák sám, já osobně opvažuji celý epilog za nejlepší část filmu, i proto, že kamera na jistou dobu přebírá vlastnosti Lisbeth a analyzuje prostor a celou celou situaci naprosto funkčně a racionálně.

Daniel Craig se v roli Michaela Blomkvista schovává za velkými brýlemi, jeho výkon je civilní, příjemně nebondovský a o to víc vedle něho vyniká (a zastiňuje ho) Rooney Mara. Ta své Lisbeth dodává mnohem větší křehkost, než Noomi Rapace, ale také větší míru šílenosti. Fincher stejně jako Oplev neuhýbá před klíčovými drastickými scénami, které stojí na hranici ratingu R, ale narozdíl od své rané tvorby se jimi neopájí a neprodlužuje. Intenzivnějšího prožitku pak dosahuje skrze použití ruchů (vysavač!) a nervní hudby dvojice Reznor – Ross.

A jak tedy dopadnou obě adaptace ve srovnání?

Oplevova verze je plnokrevná, žánrově pevná atmosférická detektivka, a kdyby Fincher svou interpretaci Larssonovy knihy nenatočil, nic by se asi nestalo. Jen by několik fanoušků fantazírovalo nad tím, jak by film vypadal, kdyby ho natočil Fincher.

Fincher také natočil precizní a řemeslně výborně zvládnutou detektivku, ve které se prolíná více kauz a také sbližování Mikaela a Lisbeth. Je paradox, že Larssona adaptoval „nový Fincher“ definovaný Zodiacem a Social Network, takže jeho fanoušci můžou fantazírovat nad tím, jak by film uchopil „mladý Fincher“ známý z Sedmi nebo Klubu rváčů.

Rozebírat podružné problémy, že Daniel Craig je atraktivnějším Blomkvistem než Nyqvist, která že Lisbeth byla lepší, nehodlám, protože Noomi Rapace i Rooney Mara ji uchopily osobitě. Stejně je to i s oběma filmy, jsou své, osobité a zaslouží si koexistovat.

...a pak, že náhoda neexistuje...

Dneska jsem napsala 1000. komentář. Film Roztomilý člověk. Znamená to něco? Pro svět ani databázi jistě nikoli, pro mě však asi ano. 

Pokud se mohu spolehnout na odečty, tak první komentář jsem napsala někdy v půlce března 2006, registrovaná něco přes měsíc. V totální euforii z toho, že jsem prošla testem. Tehdy mě ještě ani ve snu nenapadlo, že pro mě jednou film nebude jenom zábava, ale i objekt profesionálního zájmu. A o šest let později studuju třetím rokem Filmovou vědu. Je to zvláštní. 

I když moje rané komentáře podléhaly častému přepisování, a podléhají mu doteď, asi nebude náhoda, že ten první  se vztahoval k jedné epizodě z Pána Prstenů.

S Pánem prstenů je to u mě totiž stejně jako s filmem obecně. Začalo to okrajovým zájmem, konzumací v rámci běžné TV produkce, který se s lety začal prohlubovat a tříbit, až dospěl v lásku. Na celý život. 

Postupem času jsem přišla na to, že kino a velké plátno mají smysl a kouzlo, že téměř kterýkoli film je možné zabít mizernou kvalitou obrazu, obzvláště ty novější.

Doteď jsem viděla 3 filmy v nyní módním formátu 3D a stále zůstávám staromilská zastánce dvou rozměrů. Hloubku obrazu nemusí dodávat šroubovák letící do publika, ale šikovná práce režiséra a kameramana, což ukázal už kdysi dávno Orson Welles...  a stále to funguje. A navíc si nemusím kupovat drahou 3D televizi, aby film plně docenila.

V té první tisícovce jsou filmy, které mě ke kinematografii přivedly, které mě nadchly i ty, které se o to pokoušely marně. Tak kdo ví, co bude v tisícovce druhé. Rok 2012 vypadá filmově slibně, tak uvidíme.

(Další výlev je možno očekávat při příležitosti 2000. hodnocení.)

1. 1. 2012 zemřel Bob Anderson. I s tím několikadením zpožděním je mi smutno. Nebyl to herec, režisér, hvězda. Ale spolupracoval jako "swordmaster" (fascinující pracovní pozice) na spoustě filmů, které mám ráda a které mě baví i pro vtipnou a nápaditou choreografii soubojů. Takže díky za to, že Star Wars, Princeznu nevěstu, Zorra, Pána Prstenů i Piráty z Karibiku znám takové jaké jsou, se souboji, které baví.

(inspirována uživatelem SoolenJV a rozhovory o tom, že rok 2012, bude filmově dobrý)

Leden

1.1. Sherlock (5*)

12.1. Muží, kteří nenávidí ženy (5*)

12.1. Kazatel Kalašnikov

25.1. Nominace na Oscary

26.1. Nebezpečná metoda (3*)

Únor

2.2. Hugo a jeho velký objev (4*)

9.2. Muž na hraně (2*)

23.2. Válečný kůň (3*)

26.2. Oscar

Březen

1.3. Zkrat

8.3 Havran

15.3. Premium Rush

Duben

5.4. Titanic 3D

Hra o trůny - Střet králů

Academia film Olomouc

Květen

3.5. Avengers

10.5. Dark Shadows

31.5. Sněhurka a lovec

Červen

7.6. Prométheus

7.6. Rock of the Ages

Červenec

26.7. The Dark Knight Rises

LFŠ Uherské Hradiště

Srpen

- - -

Září

6.9. Expandables 2

Říjen 

Dexter - season 7

Listopad

26.11. Gravity

Prosinec

13.12. Hobbit: Unexpected Journey

27.12. Bídníci

.

Pán Polštář

Pro mě nejlepší hra mého nejmilovanějšího dramatika současnosti, mista černočerného humoru Martina McDonagha. Viděna v provedení činohry NDM Ostrava, v hlavních rolích Jan Hájek a František Strnad. I ve psané podobě je vynikající. Mimojiné ji hraje i Činoherní klub v Praze.

Poručík z Inishmoru

Další vynikající hra z pera Martina McDonagha, tentokráte poněkud krvavější, ale o nic méně černohumorná, strefující se do činnosti IRA. Tentokráte adaptovala Komorní scéna Aréna, v hlavních rolích Michal Čapka, Dušan Škubal a Michal Moučka.

 Můj Boj

Hry Georga Taboriho mě zaujaly svérázným pohledem na historii, především na holocaust a postavu Adolfa Hitlera. Můj Boj se v Ostravském NDM nepřetržitě hraje už čtvrtým rokem a za tu dobu získal takřka kultovní status. V hlavních rolích září Vláďa Polák, Honza Hájek a Veronika Forejtová. Na tanec se smrtí nezapomenu nikdy. Ani na Šloma Herzla a "Matku loupající hrách" - v pološeru.

 Sen noci Svatojánské

Komedie otce všech dramatiků Williama Shakespeara, o lásce opětované i neopětované a šibalství jednoho potměšilého skřítka Puka. Zažila jsem zatím pouze fenomenální verzi komorní scény Aréna v Ostravě, více než jen málo zmodernizovanou, zaktualizovanou, nasmála jsem se více než jen málo a to prosím dvakrát a rozhodně ne naposledy. Výborný Puk Michal Čapka, Lysandr s Demetriem, komorní prostředí, opojná atmosféra a rocková hudba.

Rock'n'Roll

Tom Stoppard, scénárista komedie Shakespeare in Love, se zaměřil na poměry v Československu v období mezi léty 1967 - 1989, konkrétně na příběh nadšence Jana (David Prachař), chyceného v soukolí politického boje o buřičskou kapelu Plastic People of the Universe. Úžasné představení pražského ND, úvodní hra PPoU málem rozbourala budovu. Během představení na scéně zazněly pecky všemožných rockových kapel, na závěr zaznělo emotivní Don't Cry od Guns'n'Roses. Tahle hra byla výjimečná i tím, že David Prachař se snažil i s porouchanými hlasivkami ze všech sil, Lucka Žáčková v závěru chytala záchvaty smíchu a Alois Švehlík jen nechápavě hleděl:) Mj. účinkoval i Honza Hájek.

.

.

Vzhledem k tomu, že 14. července se cesta pro mě a spoustu dalších fanoušků uzavře, rozhodla jsem se ohlédnout za svým životem s Harry Potterem. Protože na něm jsem vyrostla a poprvé právě díky němu vypukl můj věčný vnitřní svár literatura vs. filmová adaptace.

HOW DID IT START?

Pro mě to začalo na jaře roku 2002, kdy jsem viděla Kámen Mudrců. Projekce na konci školního roku - fenoménu, kterému jsem se do té doby vysmívala. V kině mi došlo, že výsměch nebyl asi na místě,  že na tom Harrym možná něco bude, a šla jsem pokorně škemrat ke kamarádům o knížky...

Postupem času se můj názor na Columbusův Kámen mudrců měnil, až dospěl v odtažitost. Kámen mudrců nevyhledávám a trochu se ho bojím, protože už opravdu nejsem to okouzlené dítě, kterému ke štěstí stačilo vidět pár kouzelnických triků, rozzářenou Příčnou ulici a krásné a záludné zákoutí Bradavického hradu.   

Kámen Mudrců - Tajemná komnata - Ohnivý pohár - Vězeň z Azkabanu...

Ačkoli to může vypadat, že jsem se v pořadí knih spletla, nestalo se tak. Za přehození třetího a čtvrtého dílů  může to, že v době, kdy jsem si knížky půjčovala,  Vězeň byl dočasně nedostupný. Sice jsem nechápala, kdo to sakra je Tichošlápek, ale jinak mi tato skutečnost nijak neublížila. Netrvalo ani týden a právě Vězně z Azkabanu jsem začala bolestně postrádat, protože ostatní tři díly už jsem dočetla. Po jistých peripetiích jsem se k němu dostala, a ten suverénně převzal místo nejoblíbenější knihy a Sirius vyhrál titul "Nejoblíbenější postava".

Na první zhlédnutí Tajemné komnaty vzpomínám ráda, i proto, že tehdy 21. 12. 2002 to byla má první návštěva Ostravského Cinestaru vůbec. Tehdy mě vůbec nezarazila monstrozní stopáž nejtenší a nejkratší knihy série, vlastně mě nezarazilo vůbec nic. Velké plátno, létající auta a sakra velcí pavouci vyskakující stylem, že při 3D by polovina děcek ze sálu uprchla a zachraňovala holý život. Teď mám s druhým filmem problém, že navzdory výpravnosti a vysoké akčnosti, tak trochu usínám. Tři hodiny si může dovolit LOTR, ale ne Potter.

Necelé dva roky jsem čekala, až se příběh Harryho Pottera posune dál, a vůbec nezávidím lidem, kteří čekali ještě déle. Přece jen, já se dostala ke knížkám celkem pozdě. Na začátku března 2004 jsem se dočkala a během jedné noci jsem celou knihu, ne zrovna malých proporcí přečetla. A navzdory tomu, že spousta lidí už tehdy nadávala na rozsah a přebujelost popisů, mě zasáhla naprosto nepřipravenou smrt Siriuse Blacka. K Fénixovu řádu se vracím asi nejčastěji, nadšená hutnou atmosférou strachu, nejistoty a politického nátlaku na studenty Bradavic. Je zajímavé, že tady se začal otáčet můj náhled na postavy, protože věčně nasupený a ublížený Harry mě začal štvát, narozdíl od věčně nasupeného charakteru Severuse Snapea, který mě začal intenzivně zajímat. Taky jsem si začala všímat hry s náhledem na jednotlivé postavy, které se radikálně mění (Sirius 3x4x5), (Brumbál 1-6x7), (Harry 1-4x5x6x7), (James 1-4x5), a kterou Rowlingová dotáhla k dokonalosti v případě Severuse Snapea, ale o tom až později.

Na řadě byla mnou ostře sledovaná adaptace Vězně. Potěšilo mě, že Columbuse nahradil můj oblíbený mexičan Cuarón a že se atmosféra celé série výrazně proměnila. A taky, že jsem se tehdy, po nekonečných peripetiích s telefonickou rezervací lístků, vůbec dostala do kina. Navzdory tomu, že mi příliš nesedla vizualizace Siriuse, byla jsem spokojená. Bradavice konečně vypadaly, že jsou zasazené do prostoru a krajiny a že nestojí na jednom plácku, všechny budovy seřazené vedle sebe. Ta živost, kterou Cuarón do filmu dokázal dostat, mě dokáže nadchnout i při několikátém zhlédnutí. A taky fakt, že tři špunti, kteří měli v prvních dvou filmech nařízeno vypadat jako postavy z Bradavic, konečně začali hrát.

Intermezzo: První pokusy číst anglickou verzi HBP, nepříliš úspěšné, ale silou vůle a s tím, že jsem polovině věcí tak úplně nerozuměla a zápasila jsem i se slůvky jako wand a spell, jsem se jí nějak prodrala.

 Do přihlášení na CSFD mi chyběly zhruba 3 měsíce, do vydání českého Prince dvojí krve dva týdny. Hype byl všude kolem a všeobecné nadšení pro mě ještě před kinem relativně zchladil Cival a jeho recenze. Ještěže tak, nemusela jsem být moc zklamaná. Znovu totiž proběhla výměna na režisérském postu a tentokrát se volba, která padla na Newella, nepovedla.  Takhle se prostě adaptace nedělá, protože bratránek, líný číst knížky neustále potřeboval šeptem dovysvětlovat, proč se sakra děje to, co se děje a jak jsme se tam či onam dostali. Zklamáním pro mě byla také první konfrontace Harryho s jeho nemesis. Ke čtvrtému filmu jsem si nikdy nevypěstovala žádný zvláštní vztah (ale jedno prvenství mu upřít nemůžu - 1. CAM, který jsem kdy viděla).

No, konec roku 2005 byl naplněný potterovskými zklamáními. Knížka Princ dvojí krve je jednoznačně nejslabší a taky dost objemnou vycpávkovou před tím velkým finále, na které se už od Ohnivého poháru čekalo. Začala jsem intenzivně nesnášet Harryho, který se choval jako totální idiot, a zájem jsem přenesla směrem k Dracu Malfoyovi, který konečně nevypadal jako průměrný jednorozměrný záporák a začal se někam posunovat. Asi k lidské bytosti, řekla bych. Vše podstatné se odehraje v posledních kapitolách a zbytek je vyplněn oslími můstky a pubertální romantikou. A opravdu nesnesitelným Harrym.

Léto 2007 přineslo druhý dvojblok - filmový Fénixův řád a knižní Relikvie. Nejprve tedy k filmu. Fénixův řád je jediný film bez účasti proklínaného potterovského scénáristy Klovese, s novým a neznámým režisérem Yatesem (nebude dlouho trvat a stane se jedním z nejznámějších britských režisérů), na počet stran knihy je kontroverzně krátký a brutálně osekaný. (Stejně jako Harryho vlasy). Ale narozdíl od Ohnivého poháru alespoň funguje. I když jinak, než fanoušci očekávali, proto často slýchám proti Fénixovu řádu naštvané a nespokojené pobrblávání. Plusové body pětka chytá především za Dolores Umbridgeovou, které Imelda Staunton dodala tu správnou šťávu. Já osobně mám pátý film vlastně hodně ráda. Prospěla mu změna režiséra, hudebního skladatele i atmosféry. A navíc je s Vězněm čestnou výjimkou - nesnaží se ilustrovat, ale opravdu adaptovat.

Tentokrát jsem opravdu začala hrdinně číst anglicky a dva roky gymnázia udělaly své. Problémy s rozuměním textu klesly na minimum (přecejen to není Shakespeare). Užila jsem si bolavých očí z nepříliš kvalitního PDF a bolavé hlavy z tohotéž... A taky rozuzlení, které si tahle sága zasloužila. Znovu se relativizuje pojetí dobra a zla, postavy umírají po desítkách, konečně dojde k finálnímu střetu mezi Harrym a Voldemortem a... absolutním vítězem a hrdinou série se stává... Severus Snape. 

Sedmička byla v několika ohledech nečekaná. Co načrtla šestka - horcruxy - se sice řeší, ale vedle a někdy dokonce na pozadí dalších zápletek - relikvie, Brumbálova minulost, rozpory mezi třemi nerozlučnými přáteli. Kdo od finálního souboje čekal epickou bitvu, spletl se. Dojde spíš k ukecání protivníka a opakování scény Priori Incantatem ze čtyřky. A navíc se dějí divné věci jako třeba Epilog, o kterém mí přátelé fanoušci předstírají, že neexistuje. Ale taky se stal příběh Tří bratří, bitva o Bradavice a hlavně se uzavřel ve velmi nečekaném duchu příběh Severuse Snapea. Všechny linky se spojily a mě čekaly už jenom dva filmy předtím, než se éra mého dospívání s Harry Potterem uzavře. Už po dočtení knížky jsem cítila tu prázdnotu, která zůstala. Dost oceňuji, že se Rowlingové relativně nenásilně povedlo sedmou knihu spojit s tématy válečné společnosti, genocidy a odboje.

 Na Prince byla nejdelší čekací doba, plné dva roky od posledního filmu. Byl taky první film, který vznikal se znalostí kontextu celé série. Využil toho tak napůl. Nevím, jestli to tehdy bylo jenom tou přestávkou při promítání, nebo to byl třeba záměr, film se rozpadl do dvou polovin, které spolu tak úplně nedrží. V první půlce Yates s Klovesem v zádech předvádějí variace na teen komedie s jemnými temnými podtóny, v druhé polovině všechny postavy mimo Brumbála a Harryho někam zmizí a jede se do jeskyně. Kladem je podařený soundtrack, který ráda poslouchám ještě teď a to, že Emma Watson konečně začala hrát. Myslím, že jsem po dočtení knih od Potterovských filmů získala větší odstup. Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že uceleného Harryho Pottera natočí někdo možná za 20 - 30 let, až sláva současných adaptací příliš pohasne nebo bude třeba přivést další generaci ke čtení. Šestý film je takové nic proti ničemu.

Rozhodnutí, že se sedmý díl bude půlit mě nijak nepřekvapilo. Vyinkasovat dvojí plat za jeden díl je hodně rozumný nápad, zvláště, když se to všechno chýlí ke konci. 7/1 je hodně podobná šestce, můj vztah k nim je vlastně shodný, ač sympatie se mírně přiklánějí k Princi. A dvě hudební: Nick Cave potěšíl, letos si ho na Colours of Ostrava užiju naživo. Výměna hudebního skladatele mě naopak naštvala. Desplat sice má světlé chvilky (Button), ale tady mi tak nějak nesedl, navíc poté, co jsem našla zalíbení v Hooperově hudbě.

S Harrym a jeho partou jsem vyrostla, to prázdné místo po něm vždycky zůstane. Když otevřu kteroukoli knížku, vzpomenu si, jaká jsem byla, když jsem ji otevírala poprvé.

 Tak jsem se dostala na konec příběhu. A nebo ne?

Evčin úlovek k seriálu Game of Thrones

Theon: Am I your Brother now and always. My sword is yours, in victory and defeat from this day until my last day. The King of the North!

... 

Jaime: There's no man like me. It's only me.

 ...

Joffrey: ... But they have the soft hearts of women. So long as I am your king, treason shall never go unpunished...

  ...

Eddard: I am a soldier. I was trained to kill my enemies.

Cersei: So was I.