berusche

Pod čistě exploatačním začátkem se vyjevovalo psychodrama, které drásalo nervy. Nemám s režisérem žádnou zkušenost a proto nevím, zda přitvrdil, ale teď bych se ochotně na některé další s chutí podívala! Snímek o vážnosti a neodbytnosti mateřské lásky, která skutečně v tomto případě skoro hory přenáší, je dojemným dramatem na pozadí skutečností, které rozhodně nejsou daleko od pravdy. Kdybych chtěla být rejpavá, moc bych tu spoilerovala, takže vám jen povím, že v logice to trochu vázne. To bohužel síla snímku nezakryje. Na druhou stranu ale psychické vydírání a nutkání být se svými milovanými za každou cenu to zvedají. Rozhodně nemohu říct, že bych se nudila.

Nemůžu se zbavit pocitu, že text o filmu předčil samotný film. Ta myšlenka propojit šest příběhů je samozřejmě záslužná, dalo by se i říct, že spolu tak nějak všechny souvisí, ale že by to bylo tak silné, jak silné se to nabízí, to bych neřekla (Propojení rasismus, technologie, lásky, totality a umění? To chce odvahu, no ne?). Je to poměrně zdatná podívaná, která ovšem potřebuje diváka, který je ochoten 2,5 hodiny vnímat něco, co se na konci tváří jako že to má hlubší smysl. K tomu je ale potřeba nás k projekci připoutat, což se v mém případě nepodařilo. Poprvé jsem u toho usnula, podruhé jsem jen stěží zhlédla znova to, co už jsem viděla, a napotřetí jsem to dokoukala s jazykem na vestě a s myšlenkou, jenž je hříšná: kvůli tomuhle bych byla hlavním představitelem revoluční složky.

Jeden z nejlepších zážitků v kině za dlouhou dobu a jeden vůbec nejlepší filmový zážitek za poslední měsíce. Bylo to tak silné, že jsem v kině slyšela spadnout špendlík a sama jsem měla husí kůži pomalu celou stopáž. Tvůrci statečně dotáhli tuhle pecku bez zbytečných klišé, obrázků a blábolů do finále, které vzalo dech ještě jednou. Pro mě osobně překvapivý závěr, neb já jsem čekala, že to kočičák Mads nevydrží. Hon má všechno, co drama má mít, a ještě vám dá něco navíc: pěkně hnusnej pocit. Celou dobu jsem čekala, kdy na mě vykukne Trier, poněvadž jako bych cítila jeho letmý dotek (toho starýho Triera, s Melancholii se může jít vycpat). No a pan Mikkelsen je Bůh, samozřejmě!

Po vzoru některých musím říct, že distributoři by si za názvy (a zbytečné překlady) zasloužili pětadvacet na holou. Hrozná škoda, Nepřemožitelné zlo tak působí trochu lacině. A to úplně zbytečně, protože má plné právo začlenit se mezi horory, které za to stojí. Nejde o žádné prvoplánové bububu, ani o vždy osvědčené triky, naopak, ladně pracují tvůrci s atmosférou, dobře využili příběhu (skoro mám chuť říct, že dle mého úplně dokonale) a dokonce byli schopni spojit dost žánrových prvků, které vás ani na minutku nebudou obtěžovat, Vřele tuhle "křehkou" pecku doporučuju a teď se budu snažit usnout (a půjde to těžko, pan Bubák s touhle krasomilou koukaj zpoza dveří, parchanti).

Uznávám, že jde o poněkud novou představu romantických klišé a možností, ve kterých se vztah může zvrtnout. Tím se Terapie láskou stává originálním romanťákem, díky čemuž sbírá (a zjevně ještě bude) nějaké ty super zlaté ceny. Námět je vážně vydařený. Se scénářem už bych si bohužel tak jistá nebyla. Od dvacáté minuty do sto patnácté jsem se totiž trochu nudila (ono je to totiž dost dlouhé). Trochu hodně nudila. Některé scény jsem považovala za zbytečné, některé dialogy za prázdné (což je škoda). Děj se začne vyvíjet v takových stejných kolejích a nic vás vlastně zas tolik nepřekvapí. Už jen očekáváte happy end (cca od dvacáté páté minuty). Kdyby to vlastně jen začalo a skončilo, byla bych asi spokojenější. Ale, pan Cooper mě po jeho spisovatelích trochu zvedl náladu, tak mu jí taky zvednu nějakou tou hvězdou (Dáte mu někdo vědět? Já jen aby věděl.).

Nevím, jestli tomu výrazně ubral dabing nebo ta zkrácená verze, ale v podobě, ve které jsem měla možnost to zhlédnout, to bylo skoro nekoukatelné. Dialogy o ničem (možná by bylo lepší tam nechat jen toho kapitána Fantomase, který nemluvil, ten vypadal k světu a že ví, co točí), nelogické chování postav a nelogický děj. Upřímně jsem se bavila jen proto, že divácké osazenstvo mi to umožnilo (některé, jiné se na mě klasicky zlobilo, ještě, že mě nemohli vykázat). Ale, tu jednu musím dát za ty létající chlapce u okna, kteří za sebou měli ten hustý dým. To se mi líbilo.

Tak já jsem si tu sesumarizovala, co bych chtěla říct, a zjistila jsem, že už to všechno bylo napsáno, respektive, zcela to vystihl verbal. Občas si doma prostě rozsvítíme, zvlášť když něco tušíme, někde možná schází trocha víc toho namluveného bububu a méně toho skřípajícího dřeva. Je pravda, že se shodneme s ostatními, že co do originality je to tak trochu průměr, ale zas se musím přiznat, že mě teda pan Bubák docela dostal. A jak napsal Gilmour, trochu to zastínil závěr plný dětské nevinnosti, především pro jistojistotu, že to tak zákonitě muselo skončit. Můj spoludivák položil otázku, která to shrnula: Proč tam musí vždycky narvat ty haranty? No, poněvadž s dospělejma to není takovej hororovej vejvar. Ale, stejně, atmosféra se nezapře, nápad vkusný a hororově přijatelný a vzhledem k tomu, že za poslední dva roky jsem neviděla pořádný horor, zaslouží si to alespoň pozornost.

Já teda nevím, na kterou otázku měl film odpovědět, ale mně odpověděl tak akorát na otázku: "Má vůbec cenu na úkor dobrých předešlých dílů točit bláboly?"... Odpověď je samozřejmě: nemá. Tenhle díl se jeví jako naprosto zbytečný a pachtící po úspěchu předešlých, ale nezadařilo se. Naopak, přinesl nám pouze to, že vidíme podobnost s jedničkou, kde banda nenažranců požírá své přátelé, ale nečekejte nic jiného než krev, útěk a blbou pointu. A víc k tomu asi nemám co. Takže jedna je za krásné vykousnuté jazyky.

Já tady budu trochu spoilerovat, abyste se nedivili. My se tady s panem Tarantinem moc nekamarádíme. Pulp fiction mě nikdy nebavilo, Kill Bill mě nudil a Hanebný pancharti mě bavili jen proto, že takové pojetí historie a science fiction se vydařilo. Co se týče Djanga, byla jsem nesmírně překvapena jak moc jsem se bavila. Od vydařených bitkařských scén, spousty krve a dle mého vtipného, ale opravdu vtipného, scénáře, jsem neshledala nic, co by mi překáželo, obtěžovalo mě či scházelo by mi. Naopak, pro mě vcelku kompaktní dílo. Že se z pera zrovna tohoto člověka dočkáme něčeho, kde je spojeno nespojitelné, to snad nemůže nikoho překvapit. Že je to korunováno takovými pány herci, jako je hlavně Waltz, to snad taky nepřekvapí. Já třeba mohu říct, že mně to western zas tak neevokovalo. Naopak, dle mého je poselství zřejmé, barva kůže tu hraje hlavní roli. A závěr, tedy respektive to, o co Djangovi jde celou dobu, bylo, jako dějová linie, nutné. Proto, aby mohl Tarantino zamíchat kartami a přiznat barvu, tedy říci, že faktem zůstává, že ku*vy jsou na všech stranách, stejně jako ti dobří. Kdyby tedy Django jen lovil (což musel, protože po vzoru hrdinů se někde musí naučit to, co je potřeba zužitkovat v další části děje), byli bychom ochuzeni o zajímavý příběh. A já tuhle honbu za láskou, zločinci a odplatou s tou příměsí krve a vtipu upřímně vítám. Skoro bych mohla říct, že bych je na plátně takhle pohromadě viděla ráda častěji.

Tak všichni víme, nebo to alespoň tušíme, pokud Triera trochu známe, že tohle je slabý odvar. Po letech strávených v jeho společnosti jsem se rozhodla rozšířit portfolio viděných snímků a vrátila se ke staršímu dílu, Království. A mělo by být hned od začátku jasno, že tohle je Trier na začátku, ještě před tím než začal podnikat ty své hluboko se zarývající experimenty. Dále, nemohu se ztotožnit s názory, že jde horor, teror nebo že je to divné, nejsou tak zcela výstižné. Vlastně si myslím, že to je tak trochu blbost. Království je svým způsobem komediální seriál (a můžem všichni v komentářích hrdinně opakovat to, co o něm říká sám Trier), který svými připravenými situacemi rozvíjí hlavní linii příběhu, která ale ve své podstatě není zas tak důležitá. Důležité je, že tohle byl začátek, kde Trier zjistil, že se dá dělat hodně muziky za málo peněz. Moc mě baví ty nedokonalosti kamery, prostředí a efekty. Stejně tak ty dvě myčky byly geniální tah, neb díky tomu nabral příběh ještě trochu větší grády. Pak že nemají slaboduší větší pochopení pro paranormální jevy. (A bacha prej na složitost děje, mohlo by vám něco uniknout ,a o Twin Peaks si stejně myslím, že je to s*ačka).