Trishka

Když jediným tep-zrychlujícím okamžikem celého opusu o Mistru napětí je půlnoční útok na ledničku korpulentního režiséra, je něco špatně. Gervasi není Hitchcock, ale to jeho vláčnou nudu moc neomlouvá. Jako jediný důvod, proč se právě tahle Hitchcockova variace objevila na stříbrném plátně, vidím obsazení. Hopkins se pod těmi všemi líčidly k Hitchcockovi víc než blíží, hvězdou je pro mě ale Helen Mirren. Její delikátní ztvárnění osobité manželky táhne vcelku plochou zábavu o třičtvrtě hvězdy výš. To ale pořád čtyři nejsou.

Českej dabing je taková kouzelná krabička, která funguje způsobem, že vstupní produkt vůbec neodpovídá výsledku. Zmanipuloval mě tak, že jsem Modern family přiřadila do klasikovy kategorie never more a byla to strašná chyba. Modern family má něco z Přátel - familiérnost a chemii mezi postavami, které jsou uvěřitelné a dostatečně mimo, aby bavily bez sklouzávání k infantilnosti. Seriál se nežene do extrémů jako v případě jiné O'Neillovy rodinky a přece se vyžívá v sarkasmu a málokdy v patetických závěrech. Na špatnou náladu jako rodina vlastní. Mínus výčitky a pláč. “When life gives you lemonade, make lemons. Life will be all, like, ‘whaat?!’” – Phil’s-osophy

Spielberg a příběh Abeho, (doslova) největšího prezidenta Spojených států. Nebo Spieberg a schvalování třináctého dodatku, chcete-li. Protože ač to tak režisér zamýšlel, či ne, spíš než životopisný (válečný??) snímek je Lincoln solidním politickým dramatem o tom, že i pro naše praprapraotce nebyla politika žádná lehárna. Spielberg si tuhle polohu evidentně užívá a položí se do ní tolik, že film najednou začne ztrácet dech. Při vyvolávání snad všech ctěných i méně ctěných demokratů a republikánů Sněmovny reprezentantů už jsem měla chuť ohlásit zástavu. A pak je tady druhá rovina - Lincoln. Skoro se mi ani nechce psát Daniel Day-Lewis a Lincoln, protože odmítám věřit tomu, že tam pod tím cylindrem a prací maskérky nějaký byl. Day-Lewis stvořil úplně nového člověka a vybavil ho takovou dávkou charisma, otcovské lásky a důstojnosti, že by snad měl skončit na pětidolarovkách on a ne ten chlápek, co si v roce 1865 tak nešťastně vyšel do divadla. Takže tu máme průměrný politický drama za tři a excelentního Lincolna za pět.

Proč Robert De Niro se dvěma náhodnými chodci za zády VŽDYCKY vypadá, jako by stál v čele mafiánskýho gangu těsně před akcí?

Žádné SNL se nekoná, to jen tak na úvod. Celeste a Jesse si razí cestu mezi nezávislými romcomy a stejně tak funguje. Zní to jako něco strašně kůl a objevnýho, ale pod slupkou výjimečnosti se nachází zase jedna klasická romantická komedie s pár vtipnými okamžiky a lehce nekonzistentním dějem. Rashida Jones je bezchyby, taky si svou roli napsala na vlastní kůži, zatímco filmový Jesse postrádá výraz i charisma a v názvu funguje spíš jako ta spojka. A jestli si od Celeste a Jesseho něco odnést, pak je to výkon Emmy Roberts. Nebo alespoň poznatek, že jedna cesta do Středozemě vám ještě nezabrání brát kdejaký štěk, ve kterém budete nuceni zpívat o intimních tělesných partiích. Jo, Elijaho.

Ruku na srdce a druhou si zakrýt výhled na Griffina a Phoenixovou, protože tihle dva - byť charismatičtí - pánové mají k syrovému dramatu o odcházení na míle daleko. A přestože je tohle loučení (ne se svobodou, ale se svobodou a všechno all inclusive) dost předvídatelná záležitost, je to taky hřejivá a noblesní podívaná s Nicholsonem a Freemanem v té nejlepší kondici pro maraton černýho humoru. Žádný morální rozhřešení, ale příjemně strávenej večer to byl. A to se cení čtyrma hvězdama.

Na Wrightovi si cením především odvahy, protože i já čekala po Pýše a po Pokání něco v podobném duchu. Že se pustí až do takové stylizace, mi nenapověděl ani trailer. Wright se kromě divadelních prken nejspíš inspiroval i starými, ještě kolorovanými výtvory ruské kinematografie, protože takovou pestoru škálou nedisponuje snad ani Ermitáž. Líbí se mi, jak výprava osciluje mezi nefalšovanými kulisami a momenty, kdy se na nějakou umělou scénu nehraje. Vrcholem je pro mě pak možná až lehce kýčovitý venkov, kde se zase vyžívá úžasně čistá kamera. Kříšťálově čisté jsou i herecké výkony, byť mě osobně spíš lákalo ono pozlátko, než děj ruské klasiky. Tady mimochodem tleskám znova, protože Wright si nehraje ani na žádnou doslovnost a k nějakému zkracování a slepování dějových linek i přes obsáhlost předlohy přistupuje sympaticky laxně. Keira jako Anna je klasicky výborná a já jsem skálopevně přesvědčená, že v korzetu a dlouhý vlečce se prochází i v civilu. Stejně tak Vronsky Aarona Taylor-Johnsona je ztvárněnej s patřičnou rozervaností. Brilantně hraje ale i zbytek a pozornosti si zaslouží naroveň s ústřední dvojicí (trojicí), což už o něčem vypovídá. Za pět. P.S.: Karenina a Wright je pár hodný filmovýho plátna, s notebookem na klíně to zážitek za čistých pět pro někoho být nemusí.

Rádoby moderní pohádka pro každého malého gamblera, co svou unylostí předčí i sledování nefunkčních pendlovek. V porovnání s kteroukoliv českou klasikou, která tomuhle výtvoru v primetimu předcházela, je to opravdu fiasko. Mám ráda (vy)chytr(al)ý humor ve filmech pro děti, ale opravdu nevím, jestli jsou průpovídky o zbavení cti, titulu z Plzně a podobně oním rafinovaným jackpotem. Absolutně nesoudržná dějová linka bez jakéhokoliv tahu na cíl a nepoutavý, komplikovaný děj neudržel pozornost mojí, proto silně pochybuju, že by byl tenhle Smolař kdovíjakou výhrou u nejmladší generace. A o to přeci šlo, ne? Asi se to Strachovi nějak pomotalo. Nicméně může si své poslední dítko vykrmovat jak chce a stejně z něj podobně vypasený úspěch jako Anděl Páně nebude. Trojana já ráda, tak alespoň tu jednu.

Two can keep a secret only if one of them is dead. Veronica Mars meets Gossip girl meets Zoufalé manželky. A jako většina věcí, co mají skončit fiaskem, si spolu sedly nakonec docela obstojně. Trochu jiná Wisteria lane a žádný pubertální sentiment a patos jako v dalších teenage seriálech, ale nefalšované televizní drama a zápletky s náběhem na silnou závislost. Právě kvůli nim už jsem s prolhanými patnáctkami (jo, jasně) strávila nejeden večer jen-jeden-jediný-díl, který nakonec skončil ve tři hodiny ráno s pocitem musím-jich-vidět-ještě-šest. Po první sérii hodnotím kladně a dokonce bez pocitu viny, jen aby na mě za rohem nečekalo místo "A" jedno velké zklamání.

Delikátní záležitost. Přestože člověk ví už do nálezu té kožené aktovky, co modré oči Bradleyho Coopera provedou, je to dobře vygradovaná podívaná, kde není slova navíc. Možná až na konec, kterému by sedl střih hned po scéně na hřbitově. Takhle ta dlouhá dějová niť nepůsobí otevřeně, ale spíš roztřepeně.