John Dunbar

Zajímavý pokus, nicméně poměrně strohý a přišel rozhodně pozdě. Velmi výrazný ruský přízvuk zasloužilého moderátora na kráse nepřidá, podráždí nervovou soustavu a dle mého názoru se stává paradoxním výsměchem všem zmiňovaným obětem komunistické zvůle a jejich rodinám.

Pozor, modrooký mexický mstitel přichází v průměrném dopředu nalinkovaném westernu, aby ukončil bezpráví a vyzvedl 100 dolarů pro indiánku. Těchto 100 dolarů nakonec však chci já , a to po režisérovi za jeho závěrečnou blamáž bez jasného výsledku.

Skvělá tragikomedická road-movie poměrně věrně zachycující rozervanost a chaos, ve kterém se Itálie v roce 1943 ocitla.

Špinavá hra s divákem zaslouží spravedlivý trest. Zhruba od poloviny filmu jsem měl neochvějný pocit, že si ze mě režisér dělá prdel a nemýlil jsem se. Odpad , pane Haneke a na vaši předchozí stejnojmennou bezesporu rovněž stejně bezcennou záležitost, rozhodně házet oko nebudu!

Do odpadu se lehce nořící nesmyslná nuda.

Luděk Sobota je zde absolutně utržený ze řetězu a postupem děje se dostává úplně do jiné dimenze. Takto ho spousta diváků přímo nesnáší, nicméně já jsem málem nepřežil smíchy.

Krásně ponuré, přímočaře prosté a chlapské s nenahraditelnou atmosférou francouzského podsvětí sedmdesátek. Některé z pěstních soubojů jsou sice pod drobnohledem současného akčního oka viditelně kašírované, nicméně ústřední Colombierův klávesový motiv žene lovce za svou kořistí v podobě zabijáka Jestřába velmi opravdově.

Sovětští tvůrci se zřejmě drželi hesla надо затопи́ть a zavdali si v duchu své národní povahy. Během sledování celého filmu jsem si připadal, jako bych popíjel s nimi. Zápasil jsem se silným deliriem tremens, které bylo ve mně vyvoláno řetězcem typicky ruských psycho-nesmyslů, a kterému k dokonalosti chyběly snad jen ty pověstné bílé myšky. Na druhou stranu však musím konstatovat, že kameraman všechnu svou genialitu zřejmě neutopil ve vodce a předvedl výkon, který se přibližuje kameře v Barrym Lyndonovi.

Velmi interesantní modelová situace, která je v naprosto reálné podobě sehrána formou výslechu vyrovnaného věčného "pozemšťana" obyčejnými smrtelníky naplněnými emocemi a předsudky.

Jako nový svěží vítr vtrhla tato komedie na konci léta roku 1974 do československých kin, kde rozpoutala hotové návštěvnické šílenství. I moje soukromá posedlost touto neskutečnou záležitostí je natolik velká, že do dnešního dne jsem "Jáchyma" viděl celkem 37 x a stále nemám dost.