HanaM.

Bacha na spoilera! Ano, můžeme říct, že se Woody Allen opakuje, ale když ono je to pořád tisíckrát lepší, než něco nového od kohosi jiného. Tak proč si zase znovu nepřipomenout, že jsme všichni neurotici, nemáme inspiraci, vztahy máme trhlé a ještě se nám hroutí. Ukazuje taky jak, marně po něčem prahneme a když to dostaneme, tak už to nechceme (úžasná scéna, manžel se přestěhuje k ženě, kterou fascinovaně sledoval oknem a stejně fascinovaně pak oknem hledí na bývalou manželku). Tady navíc Woody zamíchal posedlost minulými životy, která je stejně bláznivá, jako posedlost jiných hrdinů svými ambicemi a touhami. Beznaděj toho nejsilnějšího kalibru.

Dala bych určitě nejméně o jednu hvězdičku víc, kdyby mne první polovina filmu neunudila téměř ke spánku. Ale pak to přišlo, černý humor střídal ještě černější. Před filmem nám nějaká slečna říkala, že se tvůrci dlouho zavbývali výzkumem amatérských teroristů a přesně to jde z filmu poznat - některé příhody jsou tak dementní, že se prostě musely stát. A po všech těhle pitominách až dojemný konec - jediný hrdina se kterým můžeme alespoň trochu sympatizovat, jelikož se v slabších chvilkách zdá, že má mozek v hlavě (ano, pomineme tu scénu, kdy omylem vyvraždil své kamarády - to se může stát každému, že vezme zbraň naopak), říká kolemjdoucímu, ať všem řekne, že měl úsměv na rtech, šťastně se však rozhodně netváří, pak výbuch, spousta prachu a ticho.

Ano, ze začátku jsem měla pocit, že to bude jeden z takových těch intelektuálních filmů, které snad mají přímo za úkol zahanbovat moji inteligenci, všímavost a smysl pro detail. A upřímně - to, že jsem přízemní dívenka si raději připomenu v nákupním centru. Ale pak přišla pointa, která tomu celému dodala vtip i nádech nostalgie. Povedený dokument.

Začátek filmu se snaží o potrhlou komedii o třech ještě potrhlejších ženách a daří se mu to výborně. Pak však pokusy o vážnější téma a milostné zamotance vyznívají dost povrchně a uměle.

Třeštíková točí rychle, střídá záběry, sama se moc neobjevuje - neruší film. Budí to v člověku dojem, že si s Katkou povídá sám. O to víc nakonec viznívá promlouvání režisérky do duše Katky lidsky. Souhlasím s názorem, že tenhle film je jako prevence užívání drog lepší než tisíc osvětových přednášek.

Po první, druhé a třetí serii. Končím se sledováním Misfit. Nechci si totiž kazit úžasný dojem z první a druhé serie. Ten byl totiž dokonalý. Uvažujme reálně, co by se stalo v našem opravdovém světě, kdyby někdo dostal hrdinské schopnosti? Opravdu jste tak naivní, že si myslíte, že by se z nich stali Supermani a zachraňovali by svět? Nebo by se spíš schovávali, dělali se svýma schopnostma neuvěřitelné hovadiny a čas od času vlastně náhodu zabili svého probačního pracovníka - mimochodem po tomhe seriálu musela v Británii popularita této profese opravdu hodně klesnout. Po druhé sérii však příjde zlom, odejde Robert Sheehan, čímž seriál hodně ztrácí na své břitké, humorné rovině, ale nejen to, začíná také ztrácet své poselství/neposelství - naši hrdinové totiž čím dál víc někoho zachraňují a činní dobro, kde se poděl "community blowback"?

Možná jsem ty chytré odkazy nepochopila, ale pro mne to byla jen nuda. Plná sympatických a tak akorát známých herců, ale pořád nuda. Jediné, co mne opravdu zaujalo, bylo to, že měli lesbičku na vaření - inspirující.

Říká se, že pro milovníky předlohy je to moc akční a potrhlé. Pro milovníky pořádných akčňáků zase moc intelektuální a plné narážek a metafor. Asi to tak je, ale pro mě to bylo přímo ideální. Rychlé tempo, zajímavé nápady a scény, vtipné nejen slovní přestřelky a krásně nevyzpytatelné, potrhlé postavy. Jen konec, nekonec mě trochu zklamal. Proč nás hned musí manipulativně lákat na druhý díl? Do kina jsem nešla na seriál.

Dlouho jsem váhala, zda film vůbec komentovat a tím se i přiznat, že jsem tuhle neskutečnou hovadinu viděla. Bohužel jsem měla slabou chvilku a byla prostě líná vzít ovladač a přepnout. Dodnes toho lituji. Dvě hodiny čumět na nějakou debilitu, kde se furt perou nebo líbají ženský, na poušti nosí lodičky a ve sněhu zase šortky . Stále doufám, že to byla parodie, ale pokud ano, nebyla vůbec vtipná.

Silné, existenciální, jdoucí až na dřeň... Líbilo se mi, jak se prolíná fiktivní příběh o smrti a loučení s jakoby dokumentárními záběry ze života herečky, které shodou okolností také umíral manžel. Když se na konci filmu oba příběhy potkaly, přemýšlela jsem, jestli jsem ve filmu někdy viděla působivější kombinaci.