HanaM.

Tak musím říct, že zážitek to byl silný. Kamarádky naplánovaly filmový večer - polil mne studený pot, když jsem zjistila, že výběr filmů padl na nějaký film od Rosamundy. Nejprve holky našly Lovce mušlí, ale pak se jim zalíbil název ještě trhlejší - Divoký tymián. Čtyřicet minut jsme sledovaly setkávání jakéhosi padoucha s jeho hloupoučkou přítelkyní, to se však prokládalo ještě divnějšími záběry dvou starších mužu, kteří neustále říkali nějaká životní moudra. Dále jsme to nevydržely a film vždycky asi po deseti minutách posouvaly. Pokaždé ta přitelkyně brečela a jednou dokonce omdlela. Film je asi jen pro silnější povahy.

Jeden z nejhlubších filmových zážitků mého života. Pořád přemýšlím, jestli se ji chce Karel pomstít, nebo ji jen vidět.

Nejsilnější filmové poblouznění - nenápadně se člověku vkrade do srdce, sevře jej a odmítá opustit. Měla jsem svoje naivní představy o morálce a lásce, a pak přišel Michalkov a ukázal mi, že lásku můžeme cítit i když jsme šťastni s někým úplně jiným, nebo chceme zničit její rodinu i život. Že ten, kdo byl kdysi romantikcý hrdina, může být i ten nejhoší zloduch, ale romantickým hrdinou být nepřestává. Že ze zla vznikne zase jenom zlo. A taky, že když si chceme podřezat žíly, musíme si dát ruce do teplé vody. Pořád se sama sebe ptám, kdo je ten ukŕivděný klaďas a kdo stalinský vrah a vtip je v tom, že nikdo a oba a znovu nikdo a oba. Proč točit dramata plná patosu a hysterie, když si ze zdánlivě bezvýznamných detailů na poetickém ruském venkově postupně poskládáme to nejhlubší lidskou tragédii.

Viděla jsem Fantaghiro nedávno a připadala mi to jako hloupý kýč plný pitvořících se postaviček. Ale to nic nezmění na tom, že v dětství to pro mne byla jedna z nejoblíbenějších pohádek, vždy napínavá, milá a plná dobrodružství. Ale prvním dílům jakoby chyběl hlavní hrdina. Ono věčně někde uvězněný, nebo spící Romualdo, začal po deseti minutách štvát i mé sedmileté já. S třetím dílem přišel zlý černokněžník Tarabas, a tím hlavním hrdinou se stal a stal se vlastně i moji (skoro) první láskou. Tarabas tak nějak dodal celé téhle maškarádě dramatickou hloubku. Dodnes obdivuji, jak ze začátku, když je Nicholas Rogers (tedy Tarabas) zlý skoro nepoužívá mimické svaly, kdežto potom z každého pohledu cítíte jeho emoce. Dokonce si pamatuji, že jsme jednou s kamarádkami na koleji uspořádaly večer pohádek, který skončil tím, že jsme si pouštěly scény našeho milovnaného Tarabase. Tak si říkám, jestli tahle postava vůbec patří do pohádky, nehodila by se spíš do romantického seriálu, nebo shakespearovské tragédie?

Po silných pocitech z Bílé a Červené bylo tohle trochu zklamáním. Jinak velmi vřele se projevující Juliette Binoche měla celou dobu na sobě masku zamračené, chladné a zatvrzelé ženy - byla tak odtažitá ke svým pocitům, až jsem se i já stala odtažitou k celému filmu. Stejně jako se hlavní hrdince částečně daří odstřihnout od sebe všechny pocity, daří se filmu jakoby odstřihnout všechny pocity u diváka. P.S. Až po druhém zhlédnutí jsem zjistila, že se Modrá prolíná s Bílou. Julie při hledání milenky svého muže omylem vstoupí do Karolova soudního procesu.

Tohle je neobjektivní a nefér a už to nikdy neudělám, ale u téhle pohádky prostě musím - viděla jsem ji jako dítě a znovu se na ni podívat rozhodně nechci. Pamatuju si, že se mi vůbec nelíbila, rodičům jsem říkala, že je "zlá" Dodnes když mám někdy špatný sen, bývá v něm scéna těch jezdců s rohama. Na konci jsem měla pocit, že tam snad není žádná kladná postava, byla jsem z ní dost pesimistická a doneška z ní mám špatný pocit. Pro dospělé možná zajímavý horor, ale jako dítě jsem chtěla vidět něco úplně jiného!

Kde jsou ty časy, kdy mne spolužák zdravil Rimmerovým salutováním a já to brala jako výraz úcty? Ten příběh vám v hlavě vytvoří jakousi zvláštní nezaměnitelnou realitu - aspoň tedy já bych ji nevyměnila za nic jiného. A pořád věřím, že Rimmer ty důstojnické zkoušky udělá.

Líbí se mi, že film prvotně není o nějakém vztahu nebo dobrodružství, ale o osudové posedlosti potápěním. Člověk je až fascinován závislostí Jacquese na magické hlubině a touhou Enza ho za každou cenu porazit. Besson ve filmu dokonale ukázal, co je filmové baroko, obrazy a hudba, které bychom v jiném filmu nazývali kýčem, jsou tady klenoty. Okamžik, kdy se Johana s Jacquesem loučí a předává ho hlubině, je pro mě jednou z nejromantičtějších scén na filmovém plátně.

Nedivím se, že Kundera film odmítl. Postrádá hloubku a myšlenky knihy, navíc český venkov se tam spíš podobá rumunskému, (a to urážím Rumunsko). Ale stejně se na něj chci podívat znovu, kvůli Leně Olin - v roli Sabiny pro mě zosobnila nejkrásnější a nejpřitažlivější filmovou pokušitelku.

Shakespeare, film noir, kapitalismus, socialismus, severská země a zmrzlina. Zní to trochu, jako kdyby pejsek a kočička dělali dort, ale výsledkem pro mne byla jedna z největších filmových lahůdek. Jak to vlastně bylo z Hamletem, kdo vlastně byl a kým by byl v dnešním světe. Na to Kaurismäkihi nabízí zajímavou odpověď. Hamlet totiž podniká a jeho rodina vlastní výhradní monopol na výrobu gumových kachniček, láska k Ofélii se točí jenom kolem toho jednoho (ano, přesně toho) a s tou vraždou jeho otce to taky možná bylo jinak. Nezapomenutelná scéna - smutná finská píseň, a krásná Kati Outinen padající do vany s gumovou kachničkou. Jeden z nejsilnějších filmů z letošního Uherského Hradiště.