Posledné recenzie (6)
Dohonit vítr (2013)
milý film z norského venkova o vyrovnávání se s minulostí, o křivdách, tajemstvích, starých láskách, smíření... a přesolených bramborových knedlíkách. Je to často víc komendie než drama, jak to v norské kinematografii bývá.
Terapia láskou (2012)
bylo to lepší než pilcherová, ale to jaksi nestačí. Naprosto neuvěřitelné charaktery postav - což je problém scénáře, protože herci zdá se dělali co mohli. Spíše než psychické potíže postav bych to viděl na inspiraci Aspergovým syndromem (především scény s obálkama, ovladačema - Robert de Niro); bipolární porucha vypadá poněkud jinak; nehledě na to, že psychicky nemocní lidé jsou spíše introverti, po práškách s třesem v rukách, smutnýma očima, což se vysazením prášků nespraví. Nakonec nejzajímavější byly vedlejší postavy. Jenifer je pěkná, cene akademie dostala ale asi za znalosti výsledků ve fotbale, pití piva z flašky a že se (před začátkem filmu) vyspala se všema v kanclu. Asi ta představa přišla komisi rajcovní. ___ Mohl to být klidně příběh na pokračování do radia, protože se děj nehraje ale vypráví. Proč nás tím musejí trápit 2 hodiny? Až budu chtít vidět silný příběh o drogách, pustím si Requiem for a dream, skutečně duševně nemocnou postavu zase najdu v Melancholii (Justine) a romantičtější byly snad i Hunger Games.
Kon-Tiki (2012)
je těžké hodnotit film, který staví na skutečném dobrodružství a snaží se k námětu přistupovat "dokumentaristicky" a přitom diváka nenudit. Autoři se tedy pokusili snímek natočit napínavěji "v mezích" reálií. A docela se to povedlo. Ikdyž příběh i konec je mi známý, nebyl mi osud hrdinů lhostejný, naopak jsem jim držel palce :-), je tam i pár lekaček, nečekal bych to v daném žánru. Tradičně norsky bezprostřední a lidské (bohužel je tam i cítit snaha zaujmout širší, zahraniční publikum, takže dochází ke zjednodušení charakterů postav, některé teatrální výjevy...), bohužel snaha o vytvoření dokonalého prostředí narazila na technologický/finanční strop a digitální efekty (a že jich je použito hodně) nevypadají příliš realisticky (především v kontrastu se skutečnými kulisami). Potěšila i drobnější role Liv v podání Agnes Kittelsen. Jeg kan ikke svømme. Viděno v kině 10.9.