Hannah1971

Stále nevím co si o tomhle filmu mám myslet. Není v tom zaujatost, druhá světová válka je citlivé téma a přestože jsem žádnou válku nezažila tak mě tahle brutální pohádka o druhé světové válce nikterak nenadchla. Prznit historii bez obsahu tímhle způsobem, tomu už se nedá říkat ani kontroverzní umění. Na druhou stranu nemohu Tarantinovi upřít styl a to jakým způsobem dokáže vytvářet neuvěřitelné napětí, dusnou atmosféru. V tomto je mistr Tarantino Hitchcockovým nástupcem a já smekám. Především v první části filmu funguje napětí a dusno tak dokonale, že i přes poměrně dlouhou stopáž filmu je schopen režisér toto napětí udržovat a gradovat až do samotného konce filmu. Pokud by v tom nehráli Brad Pitt, Daniel Brühl, Christoph Waltz asi bych si pravděpodobně tenhle film nikdy nepustila. Nevím proč, ale tady černý „tarantinovský“ humor u mě prostě nefungoval, tak jak měl a fungoval u jeho ostatních filmů a to včetně scény kdy pancharti dorazili převlečení za Italy do kina na premiéru. Snad se tedy brzy dočkám i já další premiéry Tarantinova filmu, která nebude takovým geniálním neúspěchem..a zase ta kontroverze. Kdyby alespoň Ti pancharti nezabili toho Hitlera, tak bych jim to snad i odpustila ;-)

Western není zrovna můj oblíbený žánr, ale filmy od bratrů Coenů zbožňuju. Volba tedy byla více než jasná a zkouknout tenhle opravdu vytrvalý příběh, který je remakem stejnojmenného filmu z roku 1969 s Johnem Waynem si vyžádal i mou vytrvalost, která nakonec vydržela až do konce a nezačala tenhle komentář psát už v půli filmu. Byla jsem trochu překvapená, že došlo na oscara za hlavní ženskou roli. Teď vím, že si tímhle názorem proti sobě poštvu plno lidí, ale s tímhle názorem půjdu třeba proti davu bizonů a klidně si přitom zatančím s vlky a bude mi jedno jestli mě přitom rozcupují za živa, hlavně, že budu mít čisté svědomí. V globálu herectví Hailee Steinfeld pro mě nebylo přesvědčivé ani trochu. Hailee Steinfeld alias Mattie si svým ostrým jakykem moc přízně nedopřávala, ve čtrnácti letech se náhle musela stát dospělou. Talentem na smlouvání by Hailee alias Mattie strčila do kapsy i ty nejlépe smlouvající arabské prodavače, kteří pouze sekundovali u Gladiátora nebo u Prince z Persie. (škoda, že je těchto slovních přestřelek ve filmu tak málo) Herecký výkon je ve své podstatě strašně nudný a jakoby bez zájmu až neuvěřitelné, že vzteklé a naštvané napůl dítě, napůl dospělá, toužící pomstít smrt svého táty se projevuje naprosto bez emočně. Totálně bez citů působí scéna, kdy se hrdinka konečně setká s vrahem svého otce. Moje domněnka je, že emocionální prázdnota v tomto filmu byla jistý záměr, takové nastavení zrcadla dnešní doby ve které žijeme. Nakonec u těchhle chlapíků lze vždy všechno svést na záměr . Jeff Bridges a Matt odvedli své standardní výkony. Slovní přestřelky ve filmu mě bavily na rozdíl od celého rozvlekle „vytrvalého“ příběhu. I když na rozdíl od jiných filmů od bratrů Coenových, jsem byla překvapená jak netypicky coenovský film je v porovnání s Fargem nebo Big Lebowskim natož potom „Po přečtení spalte“. Film sice občas evokoval vzpomínky na „Tahle země není pro staré“. I když se podařilo zachovat jistou atmosféru filmové předlohy, čekala jsem od Coenů, že dokáží westernový žánr posunout a oživit a vtisknout mu svůj osobitý podpis. Bohužel nepřináší nic, působilo to celé jako vytažení kostlivce ze skříně. Coenovic western je přesně takový, jako by ho natočili dnešní technikou před padesáti lety. Klasický western z šedesátých let. Ona proklamovaná kuráž, mohla filmu jedině prospět, ale bohužel, chybí…přeci jen jsem čekala něco..víc.. PS. Jedno doporučení, když si navlhčíte hřeben a trochu se učísnete nebudete u sledování tohoto filmečku vypadat jako když Vás olízla kráva ;-)

Miloš Forman je pro mě rozporuplná osoba, stejně jako hlavní postava McMurphyho. Nebudu zde plýtvat superlativy na adresu režiséra, to už zde udělali mnozí jiní. V lecčem s nimi mohu souhlasit, ale promiňte pane Formane a všichni ostatní, kdyby nebylo především velkého neuvěřitelně „živočišného“ herectví Jacka Nicholsona a dalších skvělých hereckých výkonů od herců, kteří v té době ještě ani nebyli tak slavní. Kdyby nebylo Michaela Douglase, který vlastnil autorská filmová a divadelní práva a konečně v neposlední řadě nebýt románu, který napsal Ken Keysey, tak nikdy žádný film nebude. Je to jeden z dlouhého seznamu mých oblíbených. Proto chápu, proč se tady dokola pějí ódy především na režiséra Formana i když jeho filmy v globálu vzato nejsou vždy až tak povedené. Avšak pravdou je, že tenhle film se extrémně vymyká, stejně tak jako se vymyká umístění recidivisty, který zcela jistě není blázen do psychiatrického zařízení…to se potom dějou velké věci..a 5 získaných oscarů to jen potvrzuje.

Drama o probuzených temných stránkách lidské duše a nekonečně vyčerpávajícím boji o dokonalost pro mě určitě nebyl filmem roku. Na rozdíl od hereckého výkonu Natalie Portman, ten byl pro mě jedním z nejlepších roku 2010 a jsem ráda, že i akademie to viděla stejně a Natálii ocenila Oscarem. Ve světě baletu, se stárne velmi rychle, je to náročný svět, plný odříkání, velké každodenní dřiny. Hlavní představitelka Nina je klasickou představitelkou dítěte do kterého zkázonosně její matka promítá veškeré své osobní nenaplněné ambice. Nina ač dospělá žije v pohádkově „růžovém vězení“ je jako ideální čistá a neposkvrněná dokonalá představitelka bílé labutě a má životní šanci dostat roli v nově připravované inscenaci, Která má být hitem nové sezóny a kterou by chtěla každá baletka. Problém je, že má ztvárnit představitelku jak bílé tak černé labuťě. Černá labuť je pravým opakem bílé a potřebnou démonickou smyslnost pro ztvárnění černé labutě však režisér v Nině nevidí. Ovšem Nina se jen tak vzát nehodlá a je ochotná pro získání role „možná“ udělat cokoli. Musím přiznat, že jsem s tímto filmem měla trochu problém a to v tom smyslu, že i když se režisér snaží diváky účelově vystresovat psycho-hororovými scénami, abychom se co nejvíce vcítili do pocitů hlavní hrdinky musím konstatovat, že paranoickým a halucinačním stavům a hrůzným představám tak jako hlavní hrdinka jsem nepropadala a výsledné stírání reality se skutečností mi ve filmu trochu lezlo na nervy a v jedné scéně mi přišlo až komické. Ale účel a režisér světí prostředky. Celé poselství filmu se dá brát také jako alegorie a konfrontace morálních měřítek jednotlivce se sebou samým a s okolním světem ve kterém je někdy velmi těžké se vyznat asi tak jako v dnešní politické situaci u nás.

Stanley Kubrick o něm léta snil, Steven Spilberg ho natočil. Příběh o robotickém dítěti, nadaném schopností milovat a toužícím po skutečném životě. Filozofické sci-fi o relativitě lidskosti a lásky. Jestliže se něco tomuto filmu nedá nic vytknout pak jsou to výborné herecké výkony. Haley Joel Osment skoro nesleze z plátna a definitivně tu potvrzuje to co si stejně všichni už dávno mysleli, ale nahlas se to báli říci. To, že začínal jako prcek ve Forestu Gumpovi už asi pamatuje málokdo, že dostal poté roli ve filmu Šestý smysl to mohla být náhoda, pak následovalo Pošli to dál což mohla být šťastná shoda okolností, ale to, že Osment se touto rolí zařadil k elitě hereckých osobností to už zůstalo faktem a zapsalo se do filmové historie. Když vytvoříme bytost schopnou milovat, jakou vůči němu máme potom zodpovědnost? To je otázka, kterou položila jedna z postav na začátku filmu profesora Hobbyho, špičkového konstruktéra, který se rozhodl sestrojit revoluční mechu s dětskou podobou a schopností milovat své rodiče…a tak začíná příběh chlapce-robota, který najde útočiště v rodině Swintonovic, bohužel shodou nešťastných náhod začne být nebezpečným pro skutečného Swintonovic syna. Matka nakonec odváží Davida do lesa kde ho odloží, protože ho nedokáže nechat sešrotovat. David chce získat zpátky svůj ztracený domov a lásku své „matky“ a vydává se na dlouhou pouť ve které potkává další roztodivné postavy mimo jiné i sexrobota Joe, který se stane na čas jeho společníkem. Příběh je místy pohádka, místy dojemná, chvílemi depresivní, ale v každém případě nabitá těmi nejroztodivnějšími úlety fantazie vyžadující divákovu ochotu povznést se nad malichernost racionálního myšlení, vzdát se intelektuálského „štouralismu“ a obsesivnímu nutkání rozpitvávat ke konci filmu každou scénu, pokud to dokážete a přimhouříte oči s přihlédnutím k pohádkovému syžetu příběhu, možná na konci filmu i slzičku uroníte.

Freedom – ano bytí bez závazků je vzrušující. Tenhle film je o sebepoznání o volbě hledání pravdy a o tom, že lidé by si měli umět v tomto ne jednoduchém světě odpouštět a snažit se být lepšími. To, že Christopher McCandless zvolil ve svých 22 letech útěk do divočiny není, jak vyplyne v průběhu filmu zas až překvapivé spíše smutné. Film je o poznání, sebepoznání, sebeuvědomění si sebe sama a o tom, že utíkáním od pravdy, kterou na nás spáchali rodiče nedojdeme-li k odpuštění stejně nikdy neutečeme. Chris to dokázal, došel až nakonec, ale nestihl se vrátit. Jeho poselství o svobodě a cestě do svého nitra, které zní i 16 let po jeho smrti stále stejně hlasitě a stojí zato ho vidět. Po vizuální stránce je film nebeská pastva pro oči, kterou ocení každý s duší cestovatele. Plavba kajakem po řece Colorado, krásný Grand Canon, drsná a panenská příroda na Aljašce vše úžasně doplněné hudbou od Eddiho Veddera z Pearl Jam. Co se týká filozofického Penova dialogu, který je o střetu svobody a závazků plynoucích ze spolužití s ostatními a bytí pro druhé nemusí být asi pro všechny úplně stejně dobře stravitelný jako hamburger od Mc Donalds. I když jsem hamburgera slupla jak malinu a ještě jsem chtěla přidat tak musím přiznat, že mě přeci jen trochu rušily občasné režisérovy vizualizace, které mi připadaly excesivní až halucinogenní, což měla být zřejmě předzvěst finále. I have had a happy life and thank the Lord. Goodbye and may God bless you all! Christopher McCandless Na závěr bych ráda ocitovala Marcela Prousta, který mě v souvislosti s tímto filmem napadl. „Jedinou skutečnou cestu objevu nespočívá v hledání nových krajin, ale schopnost svět vidět novýma očima.

Tohle je asi jeden z nejoriginálnějších filmů z 90. let. Každý si občas píšeme papírky na ně krátké vzkazy, abychom nezapomněli. Leonardo, který hledá vraha své ženy si tyhle vzkazy tetuje přímo na tělo, aby je měl neustále při sobě. „John G. Zabil moji ženu, najdi ho a zab ho! Trpí krátkodobou ztrátou paměti. Příběh je vyprávěný pozpátku, začíná tím, že Leonardo, zabije Johna G. pak je střih a následuje další scéna, která se odehrála před tím než Leonardo Johna G. zabije. Taková režisérova hra v pexeso a cvičení na paměť, odkryje první obraz a následuje druhý a pak další a další a divák si musí pamatovat co bylo řečeno a odehrálo v těch předchozích scénkách. Ze strany Nolana, byl tenhle styl vyprávění celého příběhu geniálním tahem, nejde však o žádnou samoúčelnou hříčku, protože při použití klasické chronologie by příběh vůbec nefungoval a byl v podstatě o ničem. Ve filmu se udržuje divák po celou dobu v nejistotě i když se jednotlivé střípky skládačky postupně uspořádávají, znovu a znovu při dalších scénách si nejsme jisti co se to vlastně děje. Od začátku je divák stejně zmatený jako Leonardo. Na první pohled sebedůvěrou nabitý Leonardo s vytrvalostí buldoka, jehož jediným smyslem života je pomsta, kterou si pravděpodobně stejně nebude pamatovat. Avšak pod slupkou této sebedůvěry jsou vidět známky slabosti, životní prázdnoty a tragičnosti. Nicméně přiznávám, že v rafinovaném scénáři jsem objevila pár věcí, které mi šly hlavou, třeba, jak to, že si Leonard pamatuje, že přišel o paměť, když si nepamatuje co dělal a jaké lidi potkal včera a pár dalších nelogičností, ale myslím, že je to vcelku jedno, protože nic na tom nemění, že tohle je zručně natočený, originální a napínavý thriller, který je jeden z těch druhů filmů, který je třeba vidět vícekrát. Ohot od kat! :-)