ImNotThere

Za poslední dobu nejlepší thriller, který jsem viděla. Dvě hodiny nepřetržitého napětí, nervů a navrch geniální konec. Já chci nášup!!!

Je to zvláštní, ale žádný film mi za poslední dobu nebyl tak milý, jako právě Whip it!. Věděla jsem, že Drew má jistým způsobem skrytý střeštěný potenciál, který zcela nevyužívá, ale že mě dostane takto klišovitým filmem? Ellen Page je velmi talentovaná herečka a s každým filmem jí mám raději. V dnešním světě ‚neoriginality‘ je pro mě příjemným filmovým zpestřením. Film je doplněn zatraceně dobrým indie-rock/pop soundtrackem, který jsem prostě musela mít.

Přísluší mi vůbec hodnotit tento filmařský klenot? Pět hvězdiček je na božské dílo sesakra málo, protože na vyjádření výjimečnosti tohoto filmu mi došla slova. I’m proud to be a human because of this movie.

Po Dogville moje druhá zkušenost s Larsem. Když jsem se prvně rozhodla, že uvidím tento film, tak jsem ani zdaleka nevěděla do čeho jdu, a to i přes to, že jsem obsah nastudovala téměř nazpaměť. Musím říct, že četba sebevíc podrobných recenzí byla v tomto případě zbytečná a postrádala jakýkoliv smysl. Tohle se musí vidět, aby člověk pochopil, co znamená šokovat. Trier nám naservíroval mozaiku nejsyrovějších myšlenkových pochodů zaměřujících se na podstatu lidského bytí. Všechno konání se orientuje do konfrontace mezi racionalitou, iracionalitou a anarchií. Příběh působí tak otevřeně, jako žádný jiný film, který jsem za poslední dobu viděla. Dýchá neskutečně temnou atmosférou, způsobuje ohromné emocionální pnutí mezi jednotlivými scénami. Člověka nechává celou dobu pod tlakem a nutí ho přemýšlet, v čem že je vlastně ta chyba.V závěru zůstává jako opařený a jen těžko lapá po dechu. Pro mě osobně byla nejsilnějším zážitkem imaginární procházka hlavní hrdinky skrz les, díky které nebylo o klaustrofobické stavy nouze. Pokud chcete vidět skandál bez cenzury, směle do toho. Chaos reigns.

Jeden z nejděsivějších hororů, které jsem viděla (k těm patří i japonská série Ju-on). Asijské filmy, především horory, na mě mají ohromný vliv a jsem schopná o nich přemýšlet ještě dlouho po jejich zhlédnutí. Tento snímek se mi vryl do paměti jako žádný jiný, ačkoliv není nijak zvlášť natočený a ani scénář nesrší originalitou. Zkrátka mám pro duchařské horory slabost a dlouhovlasí, bledí, spoře odění a pomstychtiví mrtví mě dokáží děsit k smrti.

Především vynikající scénář R. Kellyho ve snímku, který se tváří složitě, přitom je tak jednoduchý, přesto ho nikdo nechápe. Alespoň ne úplně. Děj je jako puzzle, ale když už si myslíme, že máme celou skládačku hotovou, zjistíme, že jeden dílek nesedí. A tak se k filmu vracíme znovu a znovu. Po každém novém zhlédnutí mám pocit, že jsem viděla něco jiného, než posledně a to mě na tom baví, ta variabilita! Donnie je tak trochu neobjasněný zázrak ve světové kinematografii, a teď si nejsem jistá, jestli vůbec chci vědět, jak to s ním doopravdy je. Měla bych pak potřebu vidět ho znovu? Člověk je tvor od přírody zvídavý a tak není divu, že má v povaze touhu přijít na kloub všem nevysvětleným záležitostem. Donnie JE neobjasněný film a v tom je ta jednoduchost... Myslím, že jeho cílem je spíše donutit diváka přemýšlet, než dát mu nějaký výsledek. Ten třeba ani neexistuje, pakliže není výsledek samotné bádání. Je to trošičku zamotaný kruh, všechny ty úvahy agresivně působí na naši mysl a my se k nim vracet prostě musíme. Avšak kdybych měla možnost zeptat se Kellyho na pointu, nevyužila bych ji (..a ví vůbec on sám v čem pointa spočívá?). Právem kultovní. A ta hudba!

Prvotní plán zněl příjemně a dokonce trailer za něco stál. Ale celé je to taková akce-neakce. Nevyužitý námět, nemastné, neslané. Film mě nedokázal vtáhnout do děje a párkrát jsem se přistihla, že jsem myšlenkami mimo plátno. Snímek na jedno shlédnutí, na který si za pár týdnů nevzpomenete.

Aronofského pastva pro oči a uši. Film, který dokáže pohladit smysly, a to doslova. Při první projekci jsem se nechávala unášet detailními záběry a vynikajícím hudebním doprovodem Clinta Mansella. Až při druhém zhlédnutí jsem začínala skutečně odkrývat pointu a hloubat nad tvůrcovým záměrem. Nejsem si jista, zda jsem došla k nějakému definitivnímu závěru. Je velmi diskutabilní, zda Aronofsky vůbec chtěl, abychom ve filmu hledali hlubší význam. Třeba jsme se měli jen pokochat audiovizuálním zpracováním. Musím se holt spokojit s tím, že ne všechny zázraky světa budou vysvětleny, a Fontánu k zázrakům rozhodně řadím.

Stanley Tucci zapříčinil většinu mrazení na mém těle, proto bych ho nominovala na vítěze v úplně nové disciplíně - slizák roku. Peter Jacskon mi vyrazil dech, paradoxně přes to, že The Lovely Bones mi měly být filmem, u kterého se nepočítá s hlubším podtextem. Splácal dohromady nejrůznější žánry, ze kterých vznikl nepojmenovatelný paskvil. Kupodivu celkem chutný. Místy jsem se smíchy za břicho popadala, místy dostaly mé slzné kanálky zabrat, místy jsem pociťovala přívaly strachu a beznaděje. To vše jsem prožívala také díky skvělému výkonu Saoirse. Kvůli té její nepopsatelné divnosti ji miluji už od Atonement. Rachel Weisz je bezpochyby herecký formát, který už sám o sobě zajišťuje kvalitu, ale zde bych vypíchla především grandiózní výkon Susan Sarandon, která celý příběh dokázala odlehčit a učinila jej emocionálně stravitelným. The Lovely Bones je díky směru, jakým se ubírá filmem, který nemusí sednout každému. Nazvala bych ho jako poeticky pojatou hru barev, zvuků a představ, která se nedá zaškatulkovat do konkrétního žánru.

To bylo táááááááááááák dloooooooouuuuuuuhýýýýýýýýýý!!! Bay se utrhl ze řetězu. Bohužel to není na škodu jenom jemu, ale i nám. Těšila jsem se na další sprchu vtipných hlášek, akci, která mi zase po delší době napumpuje trochu adrenalinu do žil, a ono hovno. ROTF je jenom další důkaz nepovedené blocbusterovky, která se snaží stavět na úspěchu prvního dílu. Tomu už se přece nedá říkat filmařský um. Tři čtvrtiny filmu jsou nabité bezduchou akcí, všichni se řežou hlava nehlava. Pět minut koukáte jak střílí tenhle, dalších pět minut jak tamten. Začíná v tom být neskutečný bordel. Za čtvrt hodiny vás to přestane bavit a vy doufáte, že už se blíží moment, kdy budete moct navázat na pokračování nějakého děje z úvodu. Zase nic. A tak na tu tupou řežbu koukáte další půlhodinu s pocitem, že sledujete spíše přehlídku digitálních efektů, než smysluplný příběh. Čeho je moc, toho je příliš a proto méně znamená více! Napiš si to Michaele.