TAMEHEMP

Otec, který mlátí syna, Will z toho pak má mindráky v dospělosti, což se odráží na sklonech k násilí, lehkomyslnosti (což by se mimo jiný snad i mělo vylučovat s genialitou). A teda nejen že vyrostl za ne úplně příznivých podmínek, k tomu je ale ještě génius, je námět, jenž ani nevrávorá na pomezí typicky nudnýho klišé a velkolepýho příběhu jednoho génia s poruchou osobnosti, spadává rovnou k něčemu mně nestravitelnýmu a neuvěřitelnýmu. Disciplína vědy je zde vykreslena jenom jako nástroj na hraní, na který stačí chvíli brnkat, to proložit třeba i nějakym drinkem a výsledky jsou sklizeny. Vědec je někdo, kdo netouží po vědění, ale po tom, být lepší než ostatní. Celý tohle akademický prostředí je až směšně banalizovaný. Ve kterym má pak šanci vyniknout jednotlivec způsobem, za kterym není vidět úsilí, nýbrž vysměch jednoho lehkomyslnýho zmrda celý společnosti. Pak je tu ještě další linka - hledání sebe sama. Tady je po ruce pan psycholog, jehož věty by měly znít úderně, což se koneckonců zase v rámci zachování klišé děje. Will Hunting už ví, kým chce být a poznat i stinné stránky lásky. Výborně, práce je hotova. No a nakonec pevně přesvědčen můžu tvrdit, že ani Einstein ani Newton ani Ramanujan nebyli Will Hunting.

Úplně všechno, co má bejt na tomhle filmu asi dobrý, mě míjí velkym obloukem. Ten oblouk je mi tak vzdálenej, že se mi film dokonce vypnul, eh vypnul jsem ho teda já.

Když jednou takhle cestou tramvají narazíte na osudovou lásku, tak jste pěkně v prdeli. Otázkou pak zůstává, kdo zabil koho, jestli ona jeho, nebo on ji. No asi obojí.

Smysl existence tohodle filmu je, aby byl tak debilní, až jsem nad tim žasnul.

Koukat na to s vědomím, že je to zfilmovanej Lost, je ta lepší možnost. Hledat v tom nějakou pointu, je už horší.

Nemám lepší filmovou vzpomínku na dětství, prostě Delorean.

To co Nalanovi moc nejde, emoce postav, se tu nahrazuje různým plynutím času pro člověka, což paradoxně vyvolává v prokreslovanym rodičovství až moc emocí. K tomu ještě zní Zimmerova hudba a tentokrát úplně jiná... Až jsem zjistil jaká jsem slečinka, málem jsem se z takovýho melodrama rozbrečel. Ani mi nevadily ty Nolanovy skoro v každym filmu opakující se vzorce. Flasbacky, prostřihy budoucnosti, míchání dvou dějových linií zároveň, tendence k velkoleposti. Sice už bych mu to chtěl vyčítat, ale zase s tou Zimmerovou hudbou to šlape perfektně. Nadšení ještě doplňují poznatky a domněnky současný fyziky. Do určitý míry znázorněná reálnost dodává filmu hutnější atmosféru. Třešničkou na dortu je zobrazení 4 rozměrů. Ať už to sice působí jakkoli komicky, každýho touha je něco takovýho si vizualizovat. Nebýt happy-endickýho konce, ale trochu chmurnějšího, tak jsem spokojenější. Ale i tak opouštění a slevování z určitích předem daných výroků, který si tu otec vůči dceři stanovil, vygraduje na konci přijatelně. Určitě to ale nemá aspoň v závěru nic společnýho s Vesmírnou odyseou. Zajímavější bylo ale sledovat samotný proces kdy se rozdíl časů v obou světech dramaticky změní, a tyto výroky už najednou z minuty na minutu doslova přestanou platit. Silný, hodně silný momenty. Pro mě jeden z nejlepších Nolanových filmů.

Hunger games z roku 2012, nevim proč bych se měl dívat na reboot už v roce 2013. Vylepšili třeba výcvikový středisko a arénu. Chápu, že se dneska nápady už moc nenosí, je to nedostatkový zboží, ale vyrobit horší kopii s odstupem jednoho roku je už na mě trochu moc. Podívat se na to optikou, jakej progres se ve dvojce udál, tak mi vyjde zbytečnej film až na posledních 10 minut. Naštěstí jsem tak trochu zvrácenej a i když jsem si každej moment řikal: "tohle už jsem viděl", tak mě to vlastně nenudilo.

74. vyvraždovačka už neni jenom nechutnej masakr, je to televizní reality show, olympiáda. Vítěz je dlouze oslavován a materiálně zaopatřen do konce života. Současná generace Kapitolu už dokonce na tomhle "fenoménu" vyrůstala, neni to přece už nic nelidskýho. Moderátoři, diváci, tvůrci her atd. Všichni s úsměvem na tváři, víno teče proudem, život v přebytečnym luxusu. Starosti s tim, co si vzít na sebe, extravagantní prvky módy na každym kroku. To vše v dokonalym kontrastu k lidem z krajů, kteří živoří. Prostory, který jsou úplnej protipól Kapitolu. Rozpadlý města, osvětlení a teplo rozvedený v sítích je představa dost vzdálená, jídla je nedostatek. Skok o století zpátky. Do toho ještě totalitní režim v čele s prezidentem v době, kdy už by společnost měla jenom prosperovat a držet za jeden provaz. Měřit dvojim metrem je v pořádku. Líbí se mi, jak celá tahle absurdnost je kontrastně zpracovaná. Něco ale samozřejmě špatně je, tak nějak to lidi uvnitř krajů vnitřně cítí. Bohužel to je tak maximum, co s tim můžou dělat. Tohle vnitřní pnutí na mě funguvalo hodně dobře. To je to, kdy stačí jenom pohled a řekne vám mnohem víc než slova. A aby těch pozitiv nebylo málo, nenarazil jsem na žádnej logickej nesmysl. V takovym filmu to je skoro zázrak. Woody Harrelson chlastá a k tomu ještě zvládá trefně radit a snad i ví, co znamenaj city k někomu, jehož šance na přežití jsou skoro nulový. Prezident neni debilní, jedná hlavně tak, aby tenhle celej křehkej systém udržel ve svý moci. Dokonce i ví, že dát splátcum naději sice malou, má svý konsekvence. Proto taky vždycky vzejde jeden vítěz, kdybyste se ptali proč. Tolik k první polovině filmu. Druhá už se odehrává v aréně. Kde se teda tak nějak bojuje o život, probíhaj hrdinský skutky a i menší románky, celkem klasika. Tady mi vůbec nedělá problém přimhouřit oči. Naštěstí Katniss je trénovaná lovkyně a má je všechny na háku. A samozřejmě aby taky měla prostor mstít se Kapitolu, musí vyhrát. No a protože vyhraje tak trochu podle svých pravidel, ukáže lidem, že Kapitol neni zase tak mocný a nedoktnutelný. Schyluje se k převratu.

Já už ani nepotřebuju dobrej film. Stačí se dozvědět něco dalšího o Caesarovi a jsem spokojenej. Jako fanoušek komixu, kterej sleduje všechny filmový adaptace s nadšenim. Caesar je pro mě takovej Darth Vader s jedinou vyjímkou. Neni poháněn hněvem, ale lidskou krutostí. Nestane se z něj zloun. Bojuje za dobro, ale aby uchránil svoje nejbližší, bude se muset postavit lidem. Konflikt je na spadnutí. Zakořeněn v dobách, kdy lidi opice ještě mučili. Caesar si postupně uvědomuje, že střet mezi opicema a lidma je nevyhnutelný, aniž by za sebe nechal promlouvat vlastní pocity. Triumf rozumu opic. Od teď už je to kdo s koho, ne společně bok po boku ani odděleně. ____ Dost nudných pasáží, předevšim ty opičí, a míst k nasrání - dlouhý záběry na výjevy údivu, nadšení a bůhví čeho ještě. Snad jedinej delší záběr, postupně se oddalující/přibližující ne na škodu, byl na upřenej pohled Caesara. No kurva řikal jsem si, to je ale leader. Ještě měl po ksichtu rozpatlanou nějakou bílou hmotu. Jinak CGI opice jsme tu sice už měli, ale furt mě to bere. Ty chlupy a tak. Živý nejsou, museli mě ujišťovat.