levente

Temné, divoké, bez melancholie a dlouhých záběrů. Všechno dobro je tvořeno jedním člověkem, který se narodil, aby vedl ty ostatní a všechno zlo má před sebou výzvu, bez které by nikdy nedosáhlo šílenství. Střet zákonného dobra, posedlého zla za asistence policie, která nemá jiných vzorců morálky než zákon je megalomanský. A to je jen začátek...

Ubohé, nízké, nulové. Kéž by to byla parodie. Nebyla. Kéž bych dokázal parodovat svůj vztek nad nijakostí obsahu tohoto filmu. Jediným pozitivním záběrem je vteřina s předkusem mopse. Všechno ostatní je k vymazání. Snímek je i přes svou bezobsažnost zajímavý sdělením: Je ti čtrnáct, tak si kurva užij bitku, užij si svý zasraný sny, na nic jiného tu nejsi

Někdo to tu už napsal. Nolan je jinde. A umí být i zatraceně daleko.

Jaký ten film má smysl. Mám se bavit nad tím, co tu už tisíckrát bylo. Nad Stmíváním, ve kterém jsou ti v červených košilích stříleni do hlavy a ti v bílých do těla? Zlaté mince a sdružení zabijáků, stavovská čest. Zběsilá kamera, nelítostnost a kapky deště..., ale vlastně jediné, co film ukazuje, je zabíjení dospělých dětí. Ubohost.

Efekty. Filtry. Charles Dance. Luke Evans. Potud dobrý. Kdyby se vařilo jen z těchto ingrediencí, tak by vznikla dvacetiminutová lahůdka, která by měla smysl. Jenže to režisérovi nestačilo. Přidal Rodinná pouta a tunu patetických scén. A co hůř, přidal pořádnou lžíci debility. Logika od toho filmu dala ruce pryč. S tím nechci mít nic společného, zahlásila. A dodržela to. Výsledkem je nastavovaná sračka postavená na trochu jiném výkladu vzniku drákulovské legendy.

Tak málo je času, tedy člověk hledá filmy v červené barvě. Chyba! Na začátku roku 2015 má Whiplash 86 % a já nevím proč. Film jsem viděl, tedy bych vědět měl. Jenže netuším. Fakt mně nenapadá jediná věc, která by tu záhadu osvětlila. Scénář směřuje k pointě. Chvílemi nechá na pochybách, chvílemi ujistí, chvílemi nechá na pochybách. Celé to střídání vyznění je ale tak prvoplánové, že člověk radši hledá jinde. Kamera? Ne. Herci? Ano. Tady se boduje. Oba herci jsou výteční. Hlavně kolega bubeník se tolik liší od podobných rolí, že z toho člověk musí mít radost. Ale takhle jediná originalita je málo. Hudba? Na takových koncertech, které se ve filmu odehrávají, bych usnul nudou. Hezčí bubnové sólo umí každý déšť. Takže příště podle citu...

Hudba? Nevtíravá, přesto nápaditá. Martin Freeman? Na vrcholu. Rum? Vynikající. Kamarádi? Na každé straně. Kino? Skoro plné. Hlas Šmaka? Neuvěřitelný. Počty skřetů? Tisíce tisíců. Střelba z luku? Úchvatná. Elfové? Ladní, synchronizovaní, studení. Evangeline Lilly? Ach. Vrásky Cate Blanchett? Krásné. Děj? Chvílemi nesourodý, s rumem a kolou v litrovém kelímku akceptovatelný. Pro případ toho, že by si dnes někdo chtěl opravdu užít film jako zábavu s kamarády, neznám v současné době lepšího kandidáta...

Mám Dvořáka rád. Poslouchám ho často. Vyjma Stabat Mater, bo to je čistá depka. Film měl v TV asi 300 upoutávek denně. Hynek Čermák - vizuálně dokonalý. Špalková je taky dobrá volba. A to je z toho dobrého všechno. Americké dopisy nenesou žádné informace (a když, tak pomýleně), nenesou žádné poselství, nenesou žádné nápady. Napadlo mě, jak zajímavé by bylo nepoužít ve filmu o Dvořákovi jedinou jeho skladbu... Celý film pak nutně utíká ke klišé. Nápady z polí, stejně jako když detektiva televizní detektivky ťukně do hlavy řešení při pohledu z okna.. Prostě NUDA. Pak jsem si všiml, že režisérem je Brabec... a je to.

Je to chytré. Myšlenka, že jsme se možná odtáhli o středové linie lásky, od umění milovat. Zavaleni tunami informací nám odumírají neurony, které dělají svět hezčím. Líbí se mi ta myšlenka, že nás strojová láska dokáže ke středové linii vrátit. Že to je jedna z možností, jak si lásky vážit (bo ona opravdu dělá život příjemnějším). Tohle téma s jistotou přebije fůru chyb a nanicovatostí typu paušálního ztvárnění odcizení se v přetechnizovaném světě.

Přestože slovo přátelství mnohokrát ve filmu nezazní, právě k němu vedou všechny příběhové linky neobvyklého vyprávění. Je zvláštní, jak málo příběhů obsahuje kompozici přátelství dvou žen v pestrých a temných dobách první poloviny 20. století. Vtáhlo mě to, nepustilo, až do posledního záběru. Jedinou chybkou byla trochu strnulá a přehrávající Jane Fondová.