Aluska88

Zajímavé a silné britské drama, jehož největší možný potenciál však zůstal nevyužit. Ta největší síla tohoto filmu je možná skryta v tom, že počas sledování čekáte na ten nějaký, jeden okamžik, v němž by vás dokonale zamrazilo a v němž byste se dozvěděli, co tak strašného se tenkrát vlastně stalo. Minulost je zde předkládána pomocí flashbacků, o nichž jsem se domnívala, že mě mají připravit na "ten" krutý zločin a na mrazivé momenty či záběry. Chlapec A mi neukázal celý svůj příběh. Postrádala jsem větší rozvedení, propracování a objasnění tehdejších skutků. Zvláště závěrečné záběry (soud, odtáhnutí dívky či pověšení chlapce) jsou jakoby jen kousky puzzle, které do sebe však s koncem filmu nezapadly. Nějak jsem čekala, že celá minulost by měla vystoupit na povrch, spojit se do jednoho celku a ukázat mi všechnu tu špínu, která je tu zpracována spíše jen v útržcích. Ale možná to byl záměr. Neukázat vše, jen diváka navnadit, aby sám přemýšlel, jak to bylo. Andrew Garfield svou roli zvládl skvěle. A ač mi do role nového Spideyho zatím vůbec nesedí (nikdo nedokáže být jako Tobey a jeho Peter Parker:), možná bych si na něj i zvykla. Chlapec je sympatický a má talent.

*** a půl. Thomas Doret i Cécile De France excelují coby dvojice rozdílných lidí, kteří si k sobě vytvoří pouto. Cyril je malý kluk, pobývající v dětském domově a veškerými silami se snažící najít svého otce, který o něj nejeví zájem. Samantha je pohledná a milá žena, která vlastní kadeřnictví. Postupně se oba spřátelí, čeká je však ještě mnoho překážek a zkoušek důvěry, než si oba budou moci dopřát štěstí. Snímek nabídne několik silných scén: Ta v autě, kdy se oba vrací od otce, který jej odmítl, či s mazaným dealerem, který se ho snaží namočit do průšvihu. Při této scéně jsem si říkala, že z toho nekouká nic dobrého. Naštěstí Kuk na kole není drsným dramatem s tragickým koncem. Jedná se spíše o nenásilně vystavěný příběh, který nejde pod povrch více, než by bylo nutné. Charaktery postav jsou jemně načrtnuty a působí tak lidsky, místo aby bylo jejich utrpení a nelehký osud zpracováno "až na dřeň." Postavy v tomto příběhu mají naději a prostor pro odpuštění.

Nádherná píseň i videoklip. Text pro Christinu napsala Linda Perry. Úžasný text o tom, že v každém z nás, zejména v těch, kteří se cítí ošklivými, podřadnými, nepotřebnými a celkově odlišnými, se nachází krása. A vůbec nezáleží na tom, co říkají ostatní. Song, který byl vlastně zároveň o Christině, ale stal se songem, který patří mnoha ztraceným a nejistým lidem.

Jedna z mých nejoblíbenějších písní od Christiny Aguilery. Jeden ze songů, které Christina napsala o svém otci. Tento je jako poděkování, že z ní učinil bojovnici. Ta energie a síla, kterou v sobě tato písnička má, je úžasná. Christina se z toho všeho vyzpívává a vrací rány tomu, kdo jí kdysi tak ublížil. Z živé verze "VH1 Storytellers" mě vždy mrazí. Píseň o tom, že ti, kteří nám kdysi ublížili, jejichž slova nás srazila nás na zem a udělali z nás ustrašenou myšku krčící se v koutě, zvítězili možná tehdy. Jenže tito lidé nás zároveň posílili. V té chvíli, kdy si člověk přeje být někde daleko, někým jiným, kdy si připadá zbytečný a tak sám, se v něm zároveň rodí velká síla, která mu později pomůže se z toho vyhrabat a ukázat všem, že ty rozbité kousky se velkou vůlí a sílou daly zase dohromady. Občas sice máme pocit, že sotva drží pohromadě, jindy se zase cítíme jako králové a že bychom zvládli vše. To, co člověka posílí nejvíce, jsou krutá slova a kritika, která nás někdy sráží na kolena, ne chvály, které nás vynáší do nebes. Protože možná jen tak se člověk naučí si sebe vážit, mít nějakou hrdost. Nejsem perfektní a úžasná ve svých očích, ale nikdo nemá právo mě soudit za to, jaká jsem, nebo jak vypadám. Čím více kritiky od lidí, kteří Vás ani neznají, tím odolnějším se člověk stane. A to natolik, že už ho žádné poznámky téměř nemůžou překvapit. Jen si může vychutnávat ten pocit, kdy dokáže mířenou kritiku s lehkostí, pohotovostí, důvtipem a úsměvem na tváři dané osobě vrátit. Výraz, kdy se někdo tváří, "jak to, že si z toho jako nic neděláme?", je k nezaplacení. "You thought I would forget, but I remembered..."

Pamatuju si, že když se tehdy v Bravíčku v rubrice "Nové objevy", objevilo jméno Christina Aguilera, říkala jsem si, co tam jako dělá a kdo to má jako být. Vždyť už tu je Britney Spears, přece proti ní nemá šanci, Britney byla první!:) A teď po letech s úsměvem vzpomínám na tento můj první dojem z výjimečně talentované dámy, která se stala mou nejoblíbenější zpěvačkou, kterou nesmírně obdivuji. Genie in a Bottle, aneb tak nějak se Christina dokázala vypracovat z plánované teenagerské roztomilé hvězdičky v dámu s mimořádným hlasem i osobností, která si šla tvrdě za svým.

Nádherná a strašně těžká píseň, která se opravdu téměř nedá zazpívat s obyčejným a průměrným hlasovým fondem:) Snad jen v koupelně to nezní tak hrozně:) Černobílý videoklip, v němž figuruje pouze Christina, si získá Vaši pozornost už jen kvůli té melancholické atmosféře a tomu hlasu, který začne zpívat tak nenápadně a lehce jako padající sníh a skončí jako studená a ostrá sněhová vánice, ze které Vás mrazí. Zajímavá myšlenka...:)

Carpenterovu Christinu můžete brát buď jako nezaujatý divák, nebo jako zaujatý čtenář. Já se rozhodla zůstat s názory a dojmy někde na pomezí. Knihu jsem přečetla během Vánočních svátků a moc se mi líbila. King zde opět dokazuje, jak mistrovsky dokáže vytvářet své charaktery, rozvíjet je, popisovat jejich myšlenky, pocity a vztahy. Oproti knize je zde pár skutečností, které mi ve filmu docela chyběly. 1. Hlavní postava v knize je Ronald LeBay, zajímalo by mě, proč se rozhodl Carpenter zaměnit jména a ve filmu z něj udělat George LeBaye, tedy jeho bratra, který sám v románu hraje důležitou roli, nějak mi to nedávalo smysl. 2. Vztah Dennise a Leighy zůstal oproti knize pouze v přátelské rovině a žádný milostný vztah spolu neměli. 3. Jeden z důvodů, co dělá příběh tak skvělým, je ta sněhová nadílka a kalamita, která v příběhu nastane, dodává tu správnou "zasněženi" atmosféru. Ve filmu se musíme spokojit pouze s mokrými ulicemi a lehkým deštíkem. 4. Oproti knize je obsáhlý a rozvedený příběh převeden do jednoduché filmové verze, která vlastně ukazuje Christinin zrod a její nadpřirozenou existenci v jiném světle. A nyní k filmu. Když jsem hned v úvodu uslyšela pecku "Bad To The Bone", kterou jsem až doteď měla spojenou s nezničitelným Terminátorem, řekla jsem si, že by to mohlo i stát za to. Christina je nádherná a mnohým jistě neujde její podobnost s Carrie. Obdařena smrtící silou, zostuzena, pokořena a prahnoucí po pomstě. Obsazení je výborné, John Stockwell coby Dennis vypadá tak, jak bych si ho i dokázala představit, ale Keith Gordon coby Arnie, je parádní. Vůbec tu není tak ošklivý, s obličejem plným akné, jak ho King popisuje, dokonce mi přišel hezký, až shodil brejle. Jeho přerod z outsidera v machra, který má nablýskanou, nebezpečnou, nezranitelnou holku, co dokáže zázraky, je skvělý. Scéna, kdy promlouvá k rozmlácené Christině, je dokonalá a bylo mi ho tu líto. A když poté následuje "Show me" scéna, za doprovodu songu The Viscounts - Harlem Nocturne, mrazilo mě z té dokonalosti. That scene is freaking awesome!:) A stejně jako v The Fog a Halloweenu, i zde projevuje John Carpenter svůj talent pro skládání fenomenálních hororových melodií. Christine rozhodně patří mezi ty vydařené filmové adaptace Kingových děl.

Zejména o Vánocích je tato, dnes již klasická verze od fenomenálního Billyho Macka snad populárnější než originál Love Is All Around od Wet Wet Wet:)

Winter Post-Apo Zombie Urbex:) Chrysalis je více spíše konverzačním dramatem, než zombie nářezem. Samotné "nakažené" zde skoro ani neuvidíme, a pokud už je zahlédneme, vypadá to, že s jejich vzhledem si tvůrci moc práce nedali. Vypadají spíše amatérsky. Tři protagonisti putují zimní, zasněženou krajinou. Větší drama, než samotný boj o přežití v kruté zimě a v obklopení infikovaných, přináší drama jejich osobní příběhy a dobře vykreslené charaktery. Samo o sobě by se pro někoho mohlo jednat o docela nudný zážitek, ale právě lokace rozpadajících se domů a dávno opuštěných továren ve spojení s dobrými herci, dokáží příběh slušně utáhnout.

Aretha Franklin dobře válí, stejně tak jako tento krátkometrážní filmek. Myslím, že si toto animované dílko oprávněně zaslouží "Respect":)