Ivi06

Nový Indiana Jones ve mně zanechal velmi podobné pocity jako předešlé Království křišťálové lebky – ráda znovu vidím tuto kultovní postavu na velkém plátně, ale člověk žije především z té nostalgie. Už to dávno není to, co to bývalo. A ne proto, že by Indýmu přibývaly vrásky a ubývaly svaly… ta nová pokračování už prostě nemají takové kouzlo a šarm. Indiana Jones ale stále zůstává oblíbený a tvůrci s tím dle mého názoru dost kalkulují. A také počítají s tím, že divák určitě spoustu blbůstek odpustí a u šílených akčních scén, které popírají fyzikální zákony, divák přimhouří obě oči, protože je to přeci Indiana Jones… Postavy jsou jinak sympatické, Madse Mikkelsena jako záporáka vždy vítám, ale do Šifry to má daleko 😊 Ráda jsem znovu viděla i Thomase Kretschmanna v roli nácka, jak jinak že? Tomu už to nikdo neodpáře. Abych to shrnula, pro mě to byla taková nostalgická oddychovka u které jsem ocenila pár odkazů na minulé filmy, ale jinak je to celé takové béčkové a zapomenutelné, neurazí, ale ani nenadchne. Slavné časy Indiana Jonese jsou dávno za námi, a poslední dva filmy už jen těží z té popularity, což je v dnešní době bohužel naprosto běžné… [Festival de Cannes 2023]

Western nepatří mezi mé oblíbené žánry, ale jednou za čas se objeví nějaký skvost, který mě přesvědčí o tom, že to vlastně není uplně tak špatný žánr. Po upoutávce jsem nabila dojmu, že se bude jednat o ryze feministický western, ale není tomu tak. Celé je to skvěle vybalancované a všechny důležité postavy, a že jich není málo, mají svůj prostor. Tento western nerozděluje jen na dobro a zlo... zápletky, ale i postavy jsou komplexní, i proto například hlavního nelítostného záporáka budete mít svým způsobem rádi. A co ještě musím vyzdvihnout je hudba a kamera - nádherný vizuál a scénérie, mnoho zpomalených záběrů natáčených z netradičních úhlů pohledu... pastva pro oči. Rozhodně doporučuju!

Jedna z nejpohodovějších a nejmilejších romantických komedií, kterou znám, a ke které se ráda vracím. Pravděpodobně na tom má největší zásluhu výběr herců, kteří jsou tu nesmírně sympatičtí. Steve Carell se tu skvěle hodí, člověk mu tu lásku přeje. Dokonce jsem díky tomuto filmu Steva Carella objevila a hned se zapsal mezi mé oblíbence. Juliette Binoche je tu velmi roztomilá a její smích snad musí každému vykouzlit úsměv na tváři. Objeví se zde i má oblíbená Emily Blunt, celá ta zápletka s ní je roztomile komická. Jak jsem zmínila na začátku, Život podle Dana je skvělý, pohodový, autentický a milý snímek, který pohladí na duši.

Jeden z dalších důkazů toho, že nejlepší příběhy píše sám život. A tento příběh je přímo fascinující. Kdyby to nebylo podle skutečné události, považovala bych to za sci-fi. O záchraně fotbalového týmu z jeskyně jsem slyšela, ale neznala jsem podrobnosti, a proto pro mě byl film od začátku do konce neskutečně napínavý. Nechci příliš prozrazovat, myslím, že před shlédnutím snímku je lepší toho nevědět příliš. Na záchraně těch chlapců se podílely stovky lidí a myslím, že všem tento film vzdává poctu. Nejvíc oceňuji, že film nesklouzl do srdceryvného patosu. Ti potapěči jsou hrdinové a Howardovi se to podařilo vykreslit velmi skromně, civilně a přirozeně.

Mé první a velmi příjemné setkání s Kore'edou, které nese prvky road movie, detektivky, komedie a rodinného dramatu. Mladá matka opustí u baby boxu své dítě, kterého se pak ujímají dva muži, Sang-hyun a So-young, s úmyslem dítě prodat. Hned druhý den se ale mladá matka pro své dítě vrací a přidá se k oběma mužům v hledání vhodných kupců, náhradních rodičů. To vše zpovzdálí pozoruje dvojice policistek, které mají v úmyslu prostředníky nachytat při prodeji. Jejich společná cesta je plná humoru, ale zároveň i velmi dojemná. Opuštění dítěte je velmi silné, kontroverzní téma a má dvě strany… A tomuto filmu se povedlo nabídnout pohled obou stran: toho kdo opouští, ale i toho kdo byl opuštěn. Seznamujeme se s vnitřními motivy hlavních postav, a to prvotní odsouzení, které jisté postavy a současně i divák cítí vůči mladé matce, ale také vůči prostředníkům, se postupně proměňuje v soucit a pochopení. Krásně to vystihuje jedna replika filmu: „Když vidím tebe, je mi trochu lehčeji u srdce… i moje máma možná měla nějaký nevyhnutelný důvod mě opustit.“ Prostředník je milý, lidský, plný citu a empatie, je plný smutku, ale zároveň je pohlazením na duši…

Tento tragikomický příběh o konci jednoho přátelství se odehrává na začátku dvacátého století, v přenádherné divoké irské krajině, v malé vesničce, kde lidé mají jednoduché životy a většinu svého dne tráví v místním pubu. Jednoho dne se Colm už ale nechce přátelit s Pádraicem. Jako lidé jsme posedlí otázkou PROČ? Proč se dva lidé přestanou mít rádi, proč si přestanou rozumět, proč se začnou nenávidět? Je k tomu vždy potřeba nějaký konkrétní důvod? Colm dospěje do životní fáze, kdy už prostě nechce mrhat svůj drahocenný čas plytkým tlacháním s člověkem, který ho nijak neobohacuje a kterého považuje za nudného a primitivního. A Pádraic to těžce nese, vlastně chce za svůj kamarádský vztah dál bojovat, což nás dovede k naprosto nepředvídatelným událostem. Zpočátku jejich konflikt působí trochu úsměvně, jako hašteření dvou dvanáctiletých kluků, ale postupně přejde ve vyhrocenou výměnu názorů a drsné skládání účtů. Celé vyprávění má velmi komorní, divadelní nádech a je doprovázené atmosférickou a podmanivou hudbou Cartera Burwella. Jedná se o velmi povedené shledání Colina Farrella a Brendana Gleesona před kamerou, které mi udělalo velkou radost.

Louis a Alice, bratr a sestra, kteří se mnohá léta nevídají, ale nemohou se vyhnout setkání, když se jejich rodiče ocitnou na smrtelné posteli. Emocemi nabitý vyhrocený začátek diváka navnadí, vzbudí zájem dostat se hluboko do nitra obou postav, aby zjistil, co se těm dvěma stalo, co si provedli tak závažného, že Alice bratra tolik nenávidí a nedokáže s ním být v jedné místnosti. Na této záhadě je postavený celý film. Oba jsou umělci, oba mají silné ego, oba jsou emotivní, trochu hysteričtí, jejich charaktery a samotný příběh přímo vybízí k eskalovanému konfliktu, k vyhrocenému dialogu a ke katarznímu vysvětlení. To se bohužel ale nekoná a je to obrovská škoda. Ve finále chování postav působí trochu nelogicky a nevěrohodně. Paradoxně mě ale samotnou napadá, jestli jako diváci nejsme příliš zhýčkaní. Máme velká očekávání, vyžadujeme vysvětlení… ale přitom třeba někdy, tak jako to v životě bývá, se nám ta požadovaná vysvětlení nedostanou.

Trojúhelník smutku rozhodně patří mezi nejvýraznější filmy roku 2022. Můžeme jej rozdělit na tři části, které jsou diametrálně odlišné, ale plynule na sebe navazují a tvoří komplexní a harmonický celek. Nejdříve se seznamujeme s modelem Carlem a jeho přítelkyní influencerkou Yayou u večeře, respektive na jejím konci, kdy má být zaplacen účet. Díky této scéně si můžeme udělat prvotní obrázek o dynamice tohoto páru (kdo má navrch a kdo s kým manipuluje), ale zároveň otevírá téma komunikace, která je pochopitelně naprosto zásadní pro fungování vztahu. Druhá část se odehrává na luxusní výletní lodi. I tady se postupně seznamujeme s vedlejšími postavami, ať už s palubní či podpalubní posádkou, nebo s vyvolenými cestujícími. Tato část je pravděpodobně nejzáživnější, nejen díky prvoplánově působivé kapitánské večeři, při které se rozpoutá jak vnější přírodní oceánská, tak vnitřní lidská zažívací bouře, ale také právě díky neuvěřitelně zajímavým postavám… Zde je ta společenská satira nejvýraznější. Ve třetí části, na ostrově, příběh nabírá úplně jinou dynamiku, protože se jasně dané životní role obrací, peníze a společenský status totiž ztrácí veškerý význam jakmile jde o přežití. První dvě části měly daleko výraznější spád a byly možná zábavnější než část poslední, ale ta zas vyzývá nejvíc k zamyšlení a může nabídnout mnohem více než jen zajímavé a pro mnohé rozporuplné či nejasné finále. Tento film vás jednoznačně pobaví, pravděpodobně i trochu zhnusí, zajímavé dialogy udrží vaší pozornost a také vás donutí se zamyslet. Za mě má tudíž Trojúhelník smutku vše, co má kvalitní film mít.

Muzikál je sám o sobě žánr, který rozděluje diváky, a myslím, že tento film bude rozdělovat právě i své příznivce na dva tábory: buďto vás tato rocková opera nadchne anebo z ní budete perplex. Osobně patřím do té druhé kategorie. Annette je poetický příběh o lásce, profesní žárlivosti, o odvrácené straně popularity a také o otcovství a odpuštění. Již v první minutě filmu jsem nabila dojmu, že bude velmi zvláštní. Hudba bratří Maelů neboli The Sparks byla chytlavá a v tomto směru nemám jedinou výhradu, ale občas se mi zdály texty písní trochu repetitivní, takže ještě pár dní po filmu mi znělo v hlavě „We love each other so much“. Rozhodně oceňuji to, že příběh jako takový je sice celkem jednoduchý, ale je podán velmi nepředvídatelným způsobem. Většinu času jsem netušila, kam se film bude ubírat, a tím pádem mě čekalo mnoho překvapení. Například narozené loutkové dítě, které evidentně zdědilo uši Adama Drivera. Toto rozhodnutí chápu z tvůrčího hlediska, protože Anette se metaforicky skutečně stane loutkou rodičů, kteří ji využívají pro své vlastní záměry, ale byl to pro mě velmi rušivý až komický element. Možná ale právě díky tomu ta finálová scéna s „Pinocchiovou proměnou“ byla o to působivější a emotivnější. Marillon Cottilard tu tentokrát vedle svých hereckých kolegů působila poněkud nevýrazně. Adam Driver totiž opět podává strhující výkon, a jeho přítel dirigent Helberg mě svým výkonem přímo očaroval. Přála bych si pro něj více prostoru, protože dramatické role mu sedí. Proto doufám, že ho v nich uvidíme častěji. Z čeho tedy pramení ten perplex pocit z tohoto filmu? Zpěv Marillon a Adama zrovna nelahodil mým uším a jejich dcerunka Annette mi spíše připomínala panenku Chucky. Nakonec i to, že tento film je takový snový mix žánrů plný překvapení, který působí trochu přeplácaně, ale zároveň paradoxně velmi obyčejně, což může být ve finále právě trochu matoucí.

Už dlouho se žádnému filmu nepodařilo ve mě vyvolat tolik smutku, lítosti a soucitu, a o to větší překvapení pro mě je, že to dokázal právě Darren Aronofsky. Uvědomuji si, že je to velmi uznávaný režisér, ale jeho filmy nepatří zrovna mezi mé oblíbené, a nemívám potřebu se k nim vracet (kromě Requiemu za sen). Pravděpodobně ani tento film nebude výjimkou, ale rozhodně mě oslovil víc, než jeho předchozí počiny. Kromě velmi podmanivé hudby, tento film stojí hlavně na hereckém výkonu Brendana Frasera, který je neskutečný... vezmeme-li v potaz, jak kvůli omezeným možnostem pohybu těla vše utáhl hlasem, obličejem, výrazem, mimikou, očima... ten výkon byl neuvěřitelný. Sadie Sink je nepochybně talentovaná mladá herečka, ale bohužel mi její postava nebyla sympatická. Samozřejmě chápu, kde pramení její vztek, zlost, zahořklost, možná i nenávist... ale nenašla jsem si k ní bohužel cestu. Od začátku do konce byla zlá a náznak udobření v poslední vteřině filmu mi k obměkčení nestačil. I přesto se jedná o zajímavý a neotřelý počin, který se mnou emocionálně dost mával.