Ajantis

Adams aebler zcela naplňuje význam slova „tragikomedie“; obě složky jsou velmi výrazné, přesto spolu žijí v harmonii. Nejednou mi smíchy vyhrkly slzy do očí, přesto trvale přítomný opar absurdna ani smrtícím způsobem vypointované „kameňáky“ nijak nenarušují či nesnižují vážnost dramatické roviny, což je jev vskutku výjimečný. Žel vážná část otevírá pro film i jedinou z hlediska hodnocení nepříjemnou rovinu, kterou je rozpletení tragické zápletky. Hlavní postava (kněz Ivan) je po celý život stíhána řadou ran „osudu“ a evidentně stavěna do pozice biblického Joba. Adams aebler ovšem není tragédií křesťanskou, na kterou film mnohokrát explicitně odkazuje, není příběhem spravedlnosti Jobovy či Abrahámovy. Člověk je podroben zkoušce, ve které selže, přesto je odměnen. Dalo by se diskutovat, selhal-li až v okamžiku zřeknutí se Boha, nebo už na samém počátku tím, že si zakryl oči závojem, ale selhal. A získal vše. Není však ani tragédií antickou, v níž jsou principy „spravedlnosti“ světa mimo dosah lidského poznání a člověk je jim pouze vystaven. Je jakousi tragédií sui generis. Nabízí se, i vzhledem k původu na severu poněkud ironická interpretace, že je zde oním slitovným Bohem, sítí zachycující padající, sociální stát. Čím méně děláte, tím více dostanete. Konflikt byl zkrátka vyřešen mimo rámec soustavy, v níž se odehrál celý zápas. Je to jako kdyby si po hokejovém utkání oba týmy hodily o výsledek mincí. Přitom nejsilnější dramatické momenty – a že jich bylo požehnaně – vznikly právě díky onomu křesťanskému rozměru. Pak nutně vyvstává otázka, proč zde tento vůbec figuruje. Pokud filmu nedodává hloubku, tvoří pouze velmi efektní - a velmi povrchní - kulisy. Takže se cítím jako po onom důležitém derby, které sice bylo divácky atraktivní, leč výsledek byl posléze určen losem. A strhávám proto dvě hvězdy.

Věk nevinnosti je jednak milostným příběhem následujícím tradici tragických lásek nenaplněných kvůli striktním pravidlům soubobé společnosti, překážka ve vztahu dvou lidí už však nemá fyzickou povahu jako majetek nebo ostří meče, ale „pouze“ morální - odsouzení ze strany společnosti, pohledy skrz prsty, šepot probíhající za zády... ukazuje se však, že i tato podpovrchová moc je stejně silná. Především je však portrétem své doby a místa, aristokratické vrstvy Nového světa (který je kopií toho starého, jak sarkasticky praví jedna z postav) druhé poloviny 19. století. Nejde o příliš příběhově orientovaný snímek (i jednotlivé charaktery jsou spíše archetypy, na nichž systém vyjevuje svou povahu), prim hraje onen výsek společnosti se svými pravidly, zvyky, sociálními vazbami, a značnou romantikou - žel asi jen pro určitou cílovou skupinu. A převážně v tom tedy záleží, zda se do něj divák dokáže ponořit a naplno si užít jeho bohatství. Kažopádně jde o film kromobyčejně krásný. Dle Oscara Wildea žijícího v téže době by se měl člověk snažit vytvořit umělecké dílo i ze svého života; hlavní hrdinové jdou sice proti duchu jeho náhledu na svět, z těsných konvencí se vymanit nedokáží, přesto umělecké dílo vytvořili jaksi sekundárně. Krása estetického charakteru přetéká z každého záběru – jednak z objektů v nich obsažených (kostýmy, výzdoba interiérů a obzvlášť přenádherná Winona Ryder), ale i ze způsobu, jakým jsou nasnímány. Zajímavým vypravěčským prvkem je absence vnitřních monologů postav, na jejichž postoje můžeme usuzovat toliko z vnějších projevů. Veškeré dění komentuje vypravěč (malinko ironický hlas doby), ale herci na jevišti zůstávají zticha; své skutečné myšlenky a pocity skrývají před divákem stejně jako před svými bližními. Často si tak nemůžeme být úplně jisti jejich aktuálním postojem (což občas ústí v jistá překvapení), ale indicií je dost na to, abych jejich motivům plně věřil a mohl se psychologické propracovanosti Scorseseho díla obdivovat. Ač – v duchu soudobé etikety – plátno nepřetéká emocemi, právě naopak, na mé straně se je filmu povedlo vyvolat mnohokrát, a potvrzuje tak tezi, že silná odezva se buduje nejlépe nepoužitím explicitně silných výrazových prostředků. Tento Scorseseho výtvor u mne s přehledem překonává jeho výrazně lépe hodnocené portréty moderní smetánky (Mafiáni, Casino) i sociálně ne zcela konformních jedinců (Zuřící býk, Taxikář); jen škoda, že ty dvě a čtvrt hodiny uběhly tak rychle...

Film nezačíná na přelomu 19. a 20. století, ale o několik století dříve, kdy byl Vlad III. Dracula ještě oddaným služebníkem Božím a v Jeho jméně odrážel bezvěrecké hordy směřující z východu do Evropy. To souvisí se skutečností, že zde Dracula není jednorozměrnou personifikací zla, která by pouze pudově vraždila desítky lidí a pila jejich krev, ale osobou o poznání komplikovanější. A právě tato úvodní část vysvětluje to, co se odehrává o více než 400 let později, „po překonání oceánů času“. Celým filmem se prolíná řada křesťanských motivů a symbolů, které mohou ukázat jednu z možností, jak na něj nahlíží Coppolův snímek. Dracula dle mého vystupuje jako zlý, ovšem zlo v křesťanství není absolutní ve smyslu protipólu dobra, který by s ním byl srovnatelný co do podstaty; ostatně u křesťanských filosofů je „zlo“ chápáno spíš jako nedostatek dobra. I hříšník páchající zlo má vždycky šanci na odpuštění. A právě tohle chce Dracula říct. Symbolizuje zde Satana – protivníka Boha. Satan byl původně anděl odpadlý od Boha. Anděl je něco jako sloužící Boha a to byl Vlad Dracula v onom historickém prologu – ve jménu Boha porážel Jeho nepřátele. Satan se však od Boha odvrátil a to činí Dracula po návratu z bitvy s Turky na svůj hrad. Vlad Boha proklel a zavrhl Jej, čímž se od něj odvrátil – a změnil na upíra. Po zavržení Boha tento nad Vladem pláče, demonstruje to krev vytékající z očí Andělů – poslů Božích - a z oltáře. Krev Boží je symbolem vykoupení (viz Svatý Grál jako pohár s Kristovou krví), i ve středověku byla ve velké úctě. Přijmout ji mohou pouze věřící, kteří jsou bez hříchu – k Přijímání lze jít pouze po předchozí zpovědi (= odpuštění hříchu). Zároveň je krev nositelkou života (duše) a je tedy určena výhradně Bohu. Tím, že Vlad pil Kristovu krev poté, co se zřeknul Boha, vzal tím nutnost vykoupení na sebe – symbolické gesto, v němž se zříká Spásy od Boha a bere ji na svá bedra, stává se upírem, tím, jenž Spásy není schopen. Jde-li o úlohu Draculy v novověké části příběhu... Dle biblických textů je Satan pokušitel, který chodí po světě a svádí lidi k hříchu. Svádí je k odvrácení od Boha a přesně tohle dělá i Dracula ve filmu. Nabízí možnosti, pokouší. Nabízí možnost stát se upírem, tedy nesmrtelným. Mezi Draculou a Satanem se nabízí ještě jedna paralela: Oba jsou v nějakém obecném podvědomí vnímáni jako velmi zlí, ale když dojde k osobnímu setkání, dojem z něj je úplně jiný - Mina se do něj zamiluje, i Eva podlehla jeho přesvědčování. Ani jedna z nich se jej v tu chvíli myslím zvlášť nebála, nepřišel jim jako čiré ztělesnění zla, možná i naopak. Volba stát se upírem je volba života věčného (nesmrtelnost), ale ne takového, který nabízí Bůh. Zatímto Bůh nabízí život věčný v nebi, Dracula (Satan) nabízí život pozemský, fyzický, tělesný. Ostatně fyzično (tělo) je vnímáno jako hříšné (fyzické rozkoše jsou tudíž hříšné), kdežto duše je božská. Bůh = život věčný duchovní. Satan = život věčný fyzický, hříšný. Ovšem jak jsem psal na začátku, i Dracula se může obrátit zpět ke světlu. Boží milost je věčná. ////////// Dracula je nádherný film. Na jednu stranu je v určitých ohledech (sexuálno) docela odvážný a zahalen do moderního vypravěčského hávu, na druhou stranu je i staromilecký. Na upíry stále platí česnek, svěcená voda a kůl zaražený do srdce, události v biografu – zázraku západního světa – jsou snímány přes zrnitý filtr, Londýn přelomu století vyvstává z mlhy jako živý (nebo spíš mrtvý? :-)). Je zde blázinec staré školy, rozpadlé opatství kousek od jeho bran, biograf... Atmosféra v každý okamžik je absolutní a stojí za ní především zvukové a obrazové zpracování – nejen kostýmy a kulisy, ale především přechody mezi jednotlivými tématickými částmi. Záběr na vlka v londýnské ZOO se zeměří na jeho oči, ty se přibližují a plynule mění na tmavý tunel, z nějž vyjíždí vlak do hrozivé karpatské krajiny. Podobných vizuálně omračujících momentů jsou zde desítky a v tomto směru jej řadím mezi nejkrásnější filmy, jaké jsem dosud viděl. Přese všechno Dracula stále zůstává hororem, i snad napodesáté se mi u něj tají dech a nemohu jej dostat z hlavy dlouhé hodiny. Ohromující dílo.

(Komentář obsahuje spoilery.) Muž čas od času vyrazí z města do přírody, aby popustil uzdu své jediné velké zálibě, entomologii. K ní ho poutá touha najít exemplář hmyzu, který dosud nikdo jiný neobjevil, protože pak by se jeho jméno stalo součástí názvu tohoto živočicha a on v něm tak přežíval navěky. Říká se, že kdo nevidí smysl života v současnosti, hledá jej v budoucnosti. Dosud vedl poměrně spokojený život, možná ne nějak zvláštní, ale jako všichni okolo... Jako úředník byl jedním z koleček v dobře fungujícím stroji. Při své poslední výpravě na venkov byl ovšem lstí lapen do pasti, podobně jako sám odchytával nebohé drobné živočichy, a přišpendlen k poměrům, o jejichž existenci v současném Japonsku neměl zdání (po zbytek filmu bude tento často přerušován detailními záběry na exempláře z hmyzí říše). Autor předlohy a scénáře Kóbó Abe obdivoval Franze Kafku a v jeho díle to je znát, entomolog zde připomíná Josefa K., který o svém procesu udiveně prohlašuje: „Vždyť přece žijeme v právním státě, tohle není možné!“ ač momentální dění svědčí o opaku. A tak i náš hrdina poté, co je donucen k otrocké práci, jejíž každé přerušení ho ohrožuje na životě odstřihnutím dodávek potravin, prohlašuje, že není možné takto nezákonně věznit člověka, že po něm jeho firma a přátelé začnou pátrat a co nevidět jej naleznou. Z boje proti nezastavitelnému stroji jménem kapitalistická společnost, který člověk rozběhl, jen aby se stal brzy jeho sluhou, je vytržen a vhozen (doslovně) do jámy, v níž musí - společně s cizí ženou – bojovat proti silám samotné přírody, zde reprezentovanými nekonečnými masami písku. Ten je stále v pohybu, padá po stěnách jámy dolů na chatrný domek na dně a kdyby nebyl každou noc za vynaložení spousty sil odhazován a vytahován nahoru ve vědrech, brzy by celá jáma splynula s okolím v rovině připomínající povrch pouště. A překvapivě v tomto boji nakonec nalezne uspokojení – když docela náhodou sám objeví, jak získávat z tun vyprahlého písku všude kolem pomocí jednoduchého mechanismu vodu (o čemž dřív neměl ani potuchy, ač písek pečlivě studoval), otevře se před ním najednou celý svět a tento úspěch bez uzardění překonává všechny ty jeho dosavadní kariérní. Tento – zde vnucený – úděl má totiž i druhou stránku. Proti nutnosti neustálé volby, které je člověk v moderní společnosti vystaven a s kterou si dle řady myslitelů nedokáže poradit, nabízí Písečná žena model v podstatě středověký (nebo také totalitární). Jedinec je ukotven v pevném řádu, má své místo, jež může stěží nějak změnit, a jemu přináležící práva a povinnosti. Veškerá odpovědnost za rozhodování je z jeho beder sňata; jeho povinností je se svou novou družkou každý den odklízet písek, který blízká vesnice údajně prodává na stavby, za což dostávají od svých věznitelů pravidelně vše potřebné k přežití. Sexuální objekt už oddychující vedle něj, čerstvou vodu, jídlo, jednou týdně láhev kořalky a cigarety a při obzvláštní píli si časem možná pořídí i rádio. Život je to sice prostý, ale snadno předvídatelný, má jasné zákonnitosti a po splnění svých povinností vždy přijde odměna. Zpočátku muž nechápe, jak může žena takto bídně žít, a snaží se, seč mu síly stačí, ze zajetí uniknout. Existují z jeho pohledu pouze dvě možnosti – z těchto nelidských podmínek utéct, nebo zde zemřít. Jak ovšem čas ubíhá, stále reálnější se ukazuje ještě třetí varianta – přizpůsobit se. Zatímco dlouhé měsíce je provazový žebřík, jediná to cesta ven, vytažen, na konci filmu zůstane jednou (zdánlivě náhodou) spuštěn. Muž vyleze nahoru, v okolí ani živáčka, rozhlédne se... a vrátí dolů, přemýšleje nad zdokonalením svého vodního vynálezu a těšíce se na dítě, jež jeho žena právě očekává. / / / Suna no onna je jedním z vrcholů spolupráce dvou géniú, literárního (Kóbó Abe) a filmařského (Hiroši Tešigahara), který – podobně jakou u Tanin no kao – i po více než čtyřiceti letech od natočení bere dech. Obsahem i formou.

Poté, co člověk zemře, má možnost někomu zaslat svůj poslední vzkaz, šigofumi. Jeho doručení pak obstará tajemná dívka Fumika, která veškerým pozemským strastem přihlíží z překvapivě nezúčastněné pozice a nemálo připomíná cestovatelku Kino ze seriálu Kino no Tabi. Nejen tímto "nelidským" nadhledem, ale i vzezřením, mluvícím a lehce děj odlehčujícím "neživým" společníkem (zde místo motocyklu hůl) a svou záhadnou minulostí - ač (jak pravidla profese velí) po smrti, na rozdíl od ostatních doručovatelek nadále stárne. Seriál je v zásadě epizodický, funkci pojítka mezi jeho částmi plní jednak téma posmrtného dopisu - které je spíš jen jedním z mnoha dobrých nápadů, než že by hrálo nějakou zvláštní roli – a několik dílů odhalujících právě Fumičinu minulost. Podobnost s Kino no Tabi ale nekončí ani tady, společným většině epizod je otření se o řadu aktuálních společenských témat a fenoménů, např. šikana, sebevražednost, sociální konformita, vztahy mezi rodiči a dětmi... Nelze říct, že se nad nimi seriál zamýšlí či hledá řešení, spíše je značně působivým způsobem nastiňuje a nechává na divákovi, co si odnese. Alespoň skvělý zážitek by to být měl. Žel poslední dva díly, které jsou klasicky příběhové a mají uzavřít Fumičinu zápletku, jsou nejslabší a dlouho jsem kvůli nim váhal, zda udělit nejvyšší hodnocení. U zbytku seriálu mám jasno.

Sanšó dajú se může pyšnit spoustou hezkých obrazových kompozic - práce kamery mi nejednou připomněla Hiroši Segawu -, méně pyšnit už se může ohromnou dávkou naivního idealismu, jenž je viditelný na míle daleko. Z nevyzpytatelného sluhy jménem morální ponaučení se stal špatný pán, který si necitlivě podrobil celý film. Vyjadřuje schopnost člověka zachovat si [tvrdě vkořeněné, chtělo by se říct] morální postoje bez ohledu na vnější okolnosti a položit za ně i svůj život. Tak jest vznešeně řečeno, že jsou postavy černobílé až hanba a jejich jednání příliš přesvědčivosti neskýtá. Mladík se z dlouholetého přijmutí sadomasochistické povahy / morálky rozpomenul na ideály mládí během jediného záběru a jeho resocializace z kasty otrocké do šlechtické neproběhla o nic pomaleji. Též mě fascinovalo, že mu během 10 let tvrdé otročiny nikdo nesebral (jistě ne právě levnou) sošku, kterou nosil v měšci na krku. Umím si představit filmy, u nichž by podobné nedostatky byly omluvitelné, ale film tak nerafinovaně moralisticky zaměřený by se měl opírat alespoň o uvěřitelné postavy. Za takových okolností byly nějaké mé sympatie k nim a jejich osudům vyloučeny a nebýt vizuální stránky, zapomněl bych na Sanshô dayû ještě před koncem titulků. Také je vám nepříjemný častý výskyt slova "morální"?

"Nejhorší pro trenéra je, když vidí, jak obrovský talent přijde nazmar." Obávám se, že mám po skončení filmu stejný pocit jako onen trenér, kdyby se na plavání Erik skutečně vykašlal. V určitých momentech jsem dokonce zvažoval nejvyšší hodnocení, tak dobrý Ondskan byl, než sáhl 10 minut před koncem Erik do kapsy... Fordužel závěr je v tak příšerném kvalitativním nepoměru, že musím dát ***, a mrzí mě to opravdu velice.

Americká armáda užila mimozemské technologie, povolala toho času mrtvého Nikolu Teslu, vyčkala dne, kdy bude Sirius v postavení otevírajícím časoprostorové trhliny (nejspíš to byli mágové, Detektor má, jak je patrno z jiných dílů, mágy v oblibě) a úspěšně přeteleportovala bitevní loď. U popisů zešílevších a k palubě připečených vojáků se mi čert ví proč vybavil Event horizon. Dva ze svědků byli omylem přeteleportováni o 40 let dopředu, kde se setkali s taktéž mrtvým von Neumannem, který je poslal s úkolem zpět. Zbytku svědků byla vymazána paměť. A nesmíme zapomenout, že za to vše mohlo cyklické opakování událostí ob 40 a 60 let. Máme se ještě nač těšit. No do háje... tolik magořin na ploše pouhých 25 minut, to už si žádá nějaký kumšt! >>Všechny postavy a události jsou smyšlené. V pořadu padají sprostá slova, takže by se na něj neměl nikdo dívat.

Největší problém spatřuji v Brunově nehereckém projevu, především chybějící mimice, potažmo dojmu, že je každá scéna, v níž vystupuje, jeho úplně první - nijak nereflektuje dějový vývoj. Zatímco ostatní atributy (prostředí, zbylí 2 ztroskotanci - především úžasný Clemens Scheitz!) vypráví velmi smutný příběh, neměnný projev Brunův, který se i v nejkritičtějších chvílích tváří stejně jako na začátku, o ničem takovém nevypovídá. Předpokládám, že to, co popisuje ve svém komentáři Faye, měl Stroszek skutečně cítit, ale Bruno tohle nedokáže zprostředkovat. Já si naopak celou dobu myslel, že se drží nad věcí a jeho postava tak na mě paradoxně působila optimisticky. Fordužel stojí v samotném centru filmu a ten se točí kolem ní; ač bych rád dal o hvězdu víc, právě proto nemohu.

Your life is meaningless compared to Hondo! Od nejzbožňovanějšího filmu Ala Bundy, kvůli jehož sledování pokaždé tolik zakusil, jsem čekal něco trochu jiného. Více >správných< amerických chlapů, jejich zápolení, střílení rudochů a znásilňování rudošek... Chybí zde pořádná porce xenofobie, šovinismu, buranství a, k čertu, vždyť se tu vůbec nehrál americký fotbal!!! Namísto toho jsem se dočkal citovky plné ideálů a dokonce shovívavosti vůči rodině! Ale Bundo, zklamal jsi mě. Nechť prodáváš boty do nejdelší smrti a zápach bizonního trusu už z nohou nikdy nesmyješ.